Od předčasné smrti primáře Vladimíra Kozy uplynulo v červnu deset let. A v Plzni se konečně začíná stavět důležitý projekt, který si zakladatel Registru dárců kostní dřeně vysnil. Obláček: zvláštní, ale neobyčejně potřebný projekt na ještě zvláštnějším místě.

Na jeho pohřbu se sešla elita první republiky. Společně oplakávali novináře, dramatika, a nakonec i politika Karla Jonáše. Hovořili o odkazu, který mistra přežije – po sto letech od jeho úmrtí je však Jonášův odkaz pozapomenutý. Lukáš Kopecký, který adoptoval Jonášův hrob, pro časopis Barbar zmapoval jeho životní příběh: pouť s výraznou jihočeskou a plzeňskou stopou.

Redaktoři časopisu Barbar se v roli turistů podívali do přístupných míst pod povrchem Jihočeského a Plzeňského kraje. Jednotícím hlediskem těchto prostor je, že vznikly díky lidskému úsilí. Přinášíme tipy na sedm podzemních destinací, které byste měli navštívit.

Loutky je provázely na cestách, při nichž úspěšně křižovali evropský i asijský kontinent. Své příběhy hráli i v místech, kam se dřív jezdilo jen za trest. Oceňovaní divadelníci Jevgenij a Dana Ibragimovi i jejich děti nakonec našli zázemí v jižních Čechách. A mluví o tom, že právě tady je potkalo štěstí.

„Továrna na vesnici, to je jako chata ve městě,“ říká syn Hynek, když s námi vyráží na turné po zchátralých objektech, tentokrát po Jindřichohradecku. S fotografem máme namířeno do dvou zámeckých budov a jedné továrny – té v Horním Meziříčku, jejíž poloha připadá desetiletému klukovi tak nepochopitelná. Opět po roce objevujeme krásu zániku.

Ještě před sto lety trvala jízda autobusem z Českých Budějovic do Třeboně hodinu a půl. Za první světové války pak některé vozy sloužily k transportu raněných na ruské frontě. Počátky autobusové dopravy na Českobudějovicku – to byl boj s technickými obtížemi a úřady, ale i dávný svět, který voní romantikou.

Patnáctého ledna devatenáct set čtyřicet dva si jedenáctiletá Věra Kohnová nalistovala poslední stránky svého deníku, vzala do ruky pero a loučila se. Do kufříku, kam si balila jen to nejnutnější oblečení, se knížečka v kožených deskách nevešla. Nechala ji u přátel svých rodičů. Kalivodovi deník přechovali přes válku. A pak už nebylo, komu ho vrátit. V roce 2006 – mnoho let po Věrčině smrti – vyšly zápisky knižně a bývají přirovnávány k celosvětově známému deníku Anne Frankové, v jejímž domě v Amsterdamu je muzeum. Věrčin osud a odkaz zatím připomíná jen kámen zmizelých, zasazený před domem v Koperníkově ulici v Plzni.

Na podzim roku 2019 zahájil státní podnik Povodí Vltavy práce na dvou významných stavebních akcích, které výrazně posunou parametry pro využívání Vltavské vodní cesty kvalitativně dopředu, a to zejména v úseku od Třebenic po plavební komoru Kořensko. Jde konkrétně o zajištění plavebních hloubek v cca dvoukilometrovém úseku pod vodním dílem Kořensko a o modernizaci lodního výtahu pro sportovní plavidla přes hráz vodního díla Orlík.

Nic není černé, ani bílé. A barevné může být díky Bílému kruhu bezpečí. Ten českobudějovický má zásluhu na tom, že se černá barví. A že toho bylo třeba, když covid-19 už dvakrát uvěznil lidi v domovech, mezi svými. Tam by mělo být bezpečno. Ale v mnoha případech to za zavřenými dveřmi vřelo. Domácí násilí. Na volání S.O.S. slyšeli a slyší právě „záchranáři“ z českobudějovického Bílého kruhu bezpečí, který vede Lucie Kozlová.