Zápisník z cesty kolem světa #3 - Ztratit se je skvělé

Mám za sebou malé výročí. Již přes měsíc jsem na své cestě a u toho druhého měsíce jsem za půlkou. Měsíc a půl jsem neviděl rodinu, měsíc a půl jsem většinu dne jen já sám se sebou. Jaké to je? Skvělé! Změnil jsem se? Jak moc? Ovlivní to nějak můj život po návratu do ČR? A budu vůbec schopný vrátit se domů?

V první řadě jsem pochopil, proč člověk přežil na planetě několik milionů let a je schopen přežít prakticky ve všech koutech planety Země. Klíčové slovo je „adaptace“.  Kromě toho, že jsem prochodil jedny boty, roztrhal dvoje ponožky, spotřeboval jedno mýdlo, jeden deodorant, naučil se zdravit ve čtyřech různých jazycích (a ve dvou i nadávat), za měsíc jsem zhubl deset kilo, zvykl si konečně na váhu batohu (která pod tíhou suvenýrů neustále vzrůstá, na druhou stranu občas někdě něco zapomenu, tak se to vyrovnává) a 20°C je pro mě prostě počasí na mikinu a dlouhé kalhoty. Ale hlavně se mi zlepšily dovednosti, které úzce souvisí s mým každodenním životem cestovatele.

Vždy mi například dělalo problém zapamatovat si cestu. Stačil měsíc a já jsem ke svému úžasu schopný bez větších problémů trefit deset kilometrů zpátky lesem, jen na základě orientačních bodů, které jsem si naprosto nevědomky zapamatoval. V běžném životě jsem věci často vzdával při prvních problémech. Cesta mě ale v tomto ohledu změnila. Problém je teď vedle náhody přirozenou součástí mého života. Zažil jsem na své cestě spoustu problémů a není den, kdy by se, byť malý, neobjevil. Zabloudil jsem, neměl kde spát, neměl co jíst, došla mi mnohokrát voda, bránil se vzteklým psům. Čím víc problémů mám za sebou, tím jsem při řešení dalších klidnější. Vedlejší efekt je ještě lepší – čím je můj den horší a složitejší, tím víc na něj v dobrém vzpomínám. Divné, že? V poslední době se mi často vybavuje jedno motto: „Ztratit se je skvělé, protože se můžeš najít.“ A já si myslím, že se mi to povedlo.

Když jsem 1.dubna vykračoval z českobudějovického náměstí, vůbec jsem netušil, co všechno mne čeká a jestli jsem na to připravený. Za měsíc a půl se ze mě ale stala samostatně fungující jednotka, která pomalu proplouvá světem ke svému cíli. Mám strach jen z jedné věci – že ta moje cesta jednou skončí.  

Sledovat mou cestu můžete na facebooku Wildtrip.cz.

Mějte se, Lukáš