Ze stadionu na sál a do ordinace
Sekundární chirurg chirurgického oddělení Nemocnice České Budějovice. To stojí na vizitce jednatřicetiletého Ondřeje Ťoupala. Možná je vám jeho příjmení povědomé. Jeho otec Radek patří k legendám českobudějovického hokeje, úspěšný hráč se ve své kariéře stal i medailistou na olympijských hrách a mistrovství světa. Ondřej sice nebyl v mládežnických kategoriích tak produktivním hokejistou jako táta, ale zdobila ho bojovnost a i on mohl přemýšlet nad tím, pokusit se hokejem živit. Jenomže se rozhodl vydat úplně jinou cestou.
Pro pochopení je třeba uvést, že v České republice je vzácným úkazem, aby se mladý hráč, hrající ve vrcholovém klubu hokej či fotbal, věnoval zároveň studiu. Hráči končí většinou s výučním listem v ruce, méně často s maturitním vysvědčením, ale studium na vysoké škole? Ťoupal si ovšem šel za svým. Jeho příběh jsme už před lety publikovali na barbarském webu. A zaznamenal tehdy nevídaný ohlas. „Mělo to obrovskou odezvu nejen po celém kraji, ale celorepublikově. Článek se stal v hokejovém prostředí notoricky známým,“ říká Ondřej Ťoupal.
Tehdy se jako čerstvě vystudovaný lékař svěřil, jaká cesta ho od hokeje dovedla ke studiu. Že přišel o iluze, když viděl, že ani suverénně nejlepší hráč z jeho věkové kategorie nedostal šanci zabojovat o příležitost v seniorském týmu. Že se tak začal soustředit na studium, což se u trenérů nesetkalo s pochopením. A také dokázal přesně pojmenovat, co ho tíží na českém prostředí, které nijak nenahrává tomu, aby bylo možné skloubit vrcholový sport se studiem.
UNIVERZITA A SPORT
Při čtení řádků napsaných v roce 2015 Ťoupal jen pokyvuje, neměnil by nic. „Otázka toho, že se tu nedá studovat a zároveň dělat kvalitní sport, je stále na místě. A hlavně ještě dlouho bude. Můžu to srovnat třeba s mým bratrem, který studuje v USA, kde jsou vysoké školy postavené na tom, že student k vybranému oboru dělá velmi kvalitní sport nebo umění. V podstatě tam není nikdo, kdo by se při studiu nevěnoval ničemu navíc. Je to běh na deset dvacet let, aby se tu mohlo něco vůbec změnit. Univerzity by sporty měly podporovat a podobnou cestou by se měl vývoj ucházet,“ apeluje Ťoupal.
Aktuální systém dle něj takové propojení a provázanost školy s vrcholovým sportováním vůbec neumožňuje. Sám si uvědomuje, že v jeho případě hrálo roli, že byl oproti spoluhráčům vždy studijně velmi nadaným, ale stejně důležité bylo, že mu učitelé na gymnáziu vycházeli individuálním přístupem vstříc. Díky tomu se udržel až do posledního ročníku v juniorském extraligovém týmu.
Pak už se ale rozhodl kariéru hokejisty opustit a vydal se za snem stát se lékařem. Od táty toto rozhodnutí na talíři nikdy neměl. Zajímavostí je, že i Radek Ťoupal v mládí při hokeji zvládl vystudovat pedagogickou fakultu. Jeho syn si dal za úkol ještě daleko složitější metu. Studium medicíny patří mezi ty nejnáročnější vůbec. Škola ale šla Ondřejovi odmala, na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy byl dokonce přijat díky vynikajícímu prospěchu z gymnázia bez přijímaček. Během úspěšného šestiletého studia zažil praxe v Tunisku, Chile, Německu a v Brazílii.
BUĎ VE FORMĚ
Aktuálně je Ťoupal všeobecným chirurgem v českobudějovické nemocnici, má za sebou i dva roky v pozici kardiochirurga. „V práci jsem spokojený. I když jsem nečekal, jak fyzicky a psychicky náročné to bude,“ přiznává. Hodí se mu tak, že i díky hokeji je fyzicky zdatným. „Chirurgie, zvlášť podle mě, vyžaduje člověka, který je ve formě a který se musí nějakým způsobem udržovat. Služby jsou v ní extrémně náročné. Plynou z toho často téměř bezesné noci, v covidové době jsme navíc sloužili služby navíc, což znamenalo, že náročnost služeb byla obrovská. A bylo jich hodně,“ vzpomíná Ťoupal na dosud nejnáročnější období.
A dokáže pojmenovat i to, co má hokej s prací na chirurgii společného: „Medicína je sportu, nebo konkrétně hokeji velmi podobná. Je to týmová práce, kde má každý jasně stanovené nějaké úkoly, ať už denní či dlouhodobé, které plní. Je zde jasná přesná hierarchie starších s mladšími. A je to velká fyzická dřina.“
Na hokej nikdy nezanevřel, sleduje své kamarády, kterým se podařilo prorazit, byť jich bylo z jeho věkové kategorie velmi málo. „Jsem rád za každého hokejistu, který to v hokeji někam dotáhne, protože si uvědomuji, co vše to vyžaduje. Kromě toho si myslím, že člověk musí mít velké štěstí. Občas zírám, kdo z bývalých spoluhráčů či protihráčů se prosadil v extralize a hokejem se živí,“ nezastírá Ťoupal. Ten už také stihl spojit hokej se svou profesí, kdy má za sebou výjezdy v role lékaře mládežnické reprezentace.
A pozor, je pravděpodobné že Ťoupal si hokej v Českých Budějovicích ještě přece jen zahraje. I když jen v amatérské soutěži v týmu HC Samson, který dal dohromady bývalý úspěšný hráč NHL Martin Hanzal. Po ukončení mládežnického angažmá v Budějovicích hrál Ťoupal za Karlovu univerzitu nebo pražskou amatérskou ligu. „V průměru jsem byl na ledě tak jednou týdně,“ shrnuje. Naposledy se nechal kamarády zlákat do nového budějovického mužstva, kde na sebe ale kvůli práci bude muset dávat extrémní pozor: „Jistou obavu z toho mám, krajská soutěž se mi zdá až moc vyhrocená. Musím přiznat, že úrazově jsem se dost připojistil. Uvidím, zda s mým povoláním bude do budoucna schůdné nastupovat do zápasů. Mě by těšilo s kluky i třeba jen trénovat,“ přiznává chirurg.
Z HOKEJISTY PSYCHOLOGEM
Martin Semrád od hokeje neodešel tak rázným způsobem, na rozdíl od Ťoupala si život profesionálního hokejisty i vyzkoušel. Ale nezůstal u něj. Dnes je z něj totiž psycholog se soukromou praxí.
Svůj vrchol v roli sportovce zažil Semrád v hokejovém ročníku 2014/2015, kdy se stal pevnou součástí sestavy českobudějovického Motoru. I jemu tak chodily fandit tisíce fanoušků. Zapsal se jim do paměti jako nesmlouvavý obránce s vypracovanou postavou, tvrďák, na kterého si soupeři jen tak nepřišli. České Budějovice tehdy po znovuzrození klubu Motor hokejem žily a pro prvoligového hokejistu bylo zdejší angažmá tím nejlepším možným. A Semrád si hokejový život patřičně užíval.
„V té době mě hodně bavilo samotné trénování, mít správnou stravu, jak správně posilovat a tak dále. Byl to takový život kalokagathia, rozvíjet v sobě tělesné i duševní,“ hodnotí bývalý hokejista.
V době českobudějovického angažmá už totiž Semrád studoval psychologii na Jihočeské univerzitě. „Už dříve jsem si totiž uvědomil, že mám při hokeji poměrně dost volného času, který bych měl nějak rozumně využít. Standardní den pro hokejistu představuje ráno něco odtrénovat a pak velké množství volna. Začal jsem se tak dívat po možnostech toho, co studovat,“ začíná s vyprávěním Semrád. Nutno dodat, že podobné smyšlení není u hokejisty typické.
Přitom, jak sám říká, ve školním věku nepatřil k nejvzornějším žákům, známky se doma u Semrádů neřešily, rodiče Martina do studia netlačili. Po základní škole už měl dokonce namířeno na učiliště, učitel matematiky jej ale přemluvil, aby své kroky směřoval střední školu. Ve stopách otce zvolil střední průmyslovou školu stavební. Brzy ale poznal, že ho to táhne jinam, k psychologii. A když dospěl k tomu, že by bylo škoda při hokeji nezkusit vysokou školu, poslal jednu z přihlášek právě na katedru psychologie.
Jenomže ze „stavárny“ neměl potřebný základ k přijímačkám, a tak jej čekal boj na dvou frontách. Co nejlépe se připravit na tréninkový kemp Motoru, kde chtěl získat angažmá, ale také pilné studium. Čtyřměsíční plné nasazení přineslo Semrádovi odměnu. Dostal se jak do seniorského profesionálního týmu, tak na Jihočeskou univerzitu. „Přihlášek jsem podal několik, ale už při přípravě na přijímačky mě nejvíce bavila psychologie. Když jsem je udělal, byla to už pro mě poměrně jednoduchá volba,“ vysvětluje čerstvý třicátník rozhodnutí, které jeho životní cestu značně ovlivnilo.
MIMO HRU
S hokejem se pak loučil postupně. Po konci v Motoru ještě odehrál tři roky v nižší soutěži za Kobru Praha, kde také trénoval malé hokejisty. Se studiem pokračoval a také ho úspěšně dokončil na Univerzitě Karlově v Praze, milovaný sport se mu začal vzdalovat. „Pamatuji si přípravný zápas, který byl mým posledním a po kterém jsem se rozhodl skončit jako hráč. Nějaký mladý kluk mě sundal úplně mimo hru. Trefil mě, když jsem to vůbec nečekal. V předchozí sezoně jsem měl těžký otřes mozku a zlomený nos, několik nepříjemných úrazů. Ležel jsem na ledě, pomalu se sbíral a říkal jsem si: Ty jo, co já tady vlastně dělám? Ten zápas už jsem ani nedohrál, druhý den jsem oznámil, že končím. Od té doby jsem vytáhl brusle jen jedinkrát,“ usmívá se Semrád. Plně se začal věnovat vysněnému oboru.
Jako psycholog působil v Národním ústavu pro autismus, kde se pracuje s autisty, jejich blízkými nebo s profesionály, kteří o lidi s autismem pečují. „Ta skupina lidí pro mě byla velmi zajímavá, ale rychle jsem si uvědomil, že budu chtít svůj záběr rozšířit. Zajímají mě sportovci, párová problematika, vyrovnávání se s úzkostmi, depresemi. Postupně jsem tak došel k soukromé praxi, která umožňuje vykonávat širší paletu poradenství,“ přibližuje Semrád.
Dnes tak ordinuje v Praze a Písku, přednáší, jako školní psycholog působí na příbramském gymnáziu a nadále pokračuje ve spolupráci s ústavem pro autismus. Do budoucna by se rád věnoval i poradenství sportovcům, kam by chtěl přenést i své praktické zkušenosti. A po životě hokejisty se mu nestýská. „Co je velký rozdíl, tak si pamatuji, jak mě pořád něco bolelo. Byl jsem furt nějak potlučený, zraněný, teď si uvědomuji, jak moc jsem zpohodlněl. Třeba letní přípravy byly velmi náročné. Můj trénink teď vypadá, že se jdu v pohodě proběhnout, zacvičím jógu nebo pár kliků, ale toho vrcholového fyzického zatížení už si myslím, že mám vybráno na dva životy dopředu,“ dodává s úsměvem.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz