Srdcař Jihostroje slaví 50 let. Masér Filip Hoch strávil u volejbalistů půl života
Jak jste se dostal k práci maséra u volejbalistů Jihostroje?
Vždycky mě lákalo dělat ve sportovním klubu. Na střední zdravotnické škole jsem vystudoval obor rehabilitační pracovník, na vojně jsem pak rok a půl jezdil s cyklisty a dostal jsem se právě k masírování. Následně jsem tři roky pracoval na poliklinice Ministerstva vnitra v Praze. S takovým krátkým životopisem jsem tehdy oslovil manažera volejbalového klubu pana Čudu. On tenkrát říkal, že by byl rád, ale v té době tady měli maséra Tomáše Bílka, takže jsme se rozešli. To stejné kolečko jsem absolvoval u hokejistů a fotbalistů, ale nikde jsem neuspěl.
Byl jste tedy vytrvalý?
Po nějakém čase mi úplnou náhodou zavolal můj bratranec, který se s Tomášem Bílkem znal, jestli bych za něj nezaskočil u volejbalistů na fyzioterapii. Tak jsem souhlasil a párkrát jsem přišel kluky namasírovat. Jednoho dne byl celý tým v hospodě a já jsem náhodou seděl u vedlejšího stolu. Tehdejší kapitán Renda Dvořák za mnou přišel a zeptal se, jestli bych neměl zájem v Jihostroji pracovat nastálo. Tak jsem řekl, že jo, ale že to nezáleží jen na mě, protože mají svého maséra. Renda odpověděl, ať se o to víc nestarám. Do týdne mi volal pan manažer Čuda a oslovil mě s konkrétní nabídkou. Tenkrát jsem si vůbec nepředstavoval, že v jednom klubu a v jedné hale budu dalších pětadvacet let.
Do Jihostroje jste přišel v rozjeté sezoně v lednu 1998. O dva roky později přišel první z dlouhé řady deseti mistrovských titulů. Jak na něj vzpomínáte?
Vzpomínky na první titul už mám trochu rozházené. Pamatuju si ale, že jsme šli druhý den po titulu z oslav v restauraci Oáza na Bagru a Ondra Hudeček cestou pohazoval svoje boty. Já jsem mu je nosil a on je pořád odhazoval s tím, že je nechce. Dodneška si pamatuju, že to byly krásný modrý adidasky. Pak mi řekl, ať si je nechám, že už je nechce. Oslavy pokračovaly a boty nakonec potřeboval, takže jsem mu je vrátil. Vidím to jako dneska, jak Ondra háže boty po louce a po stromech ve Stromovce. (smích)
S českobudějovickými volejbalisty jste oslavil všech deset mistrovských titulů. Na jaké oslavy nejraději vzpomínáte?
Všechny oslavy titulů byly parádní a něčím výjimečné. Trochu se mi to za ty roky slívá dohromady. Jestli jednu oslavu vypíchnout, tak když jsme jezdili „mumu“ vláčkem po Českých Budějovicích. Druhý den po titulu jsme od oběda začali slavit v Masných krámech a před nimi stál vláček, který normálně vozí turisty. Tak jsme si ho zaplatili a on nás vozil po městě. Fanoušci k nám v průběhu jízdy naskakovali, něco s námi popili, poklábosili. Zastavovali jsme v různých hospodách, vláček nás pak zavezl zpátky do Masných, kde jsme byli s dalšími fanoušky, kteří tam v průběhu dne chodili. „Mumu“ vláček jsme mu říkali proto, že jsme tenkrát měli velký hit v šatně – písničku Petra Kotvalda s názvem Mumuland. Na to vzpomínám opravdu rád.
Jste známý svými originálními nápady při pozápasových oslavách vítězství. Kde neustále berete inspiraci?
Teď už několik let vlastně děláme jenom domino. Rád bych to už předal někomu jinému, aby to oživil, ale nikdo se k tomu moc nemá, a tak to zůstává na mě. Dříve jsme měli víc variant, třeba jsme po sobě různě stříleli. Nebo jsem vyhodil do vzduchu míč, který dopadl jako granát mezi kluky. Dnes je ale taková situace ve světě, že nám připadalo hloupé po sobě ze srandy střílet a házet granáty. Takže zůstalo u domina a občas se snažím to oživit.
O Jihostroji se traduje, že klub funguje jako rodina. Právě vy jste tím článkem, který vše drží pohromadě. Jak se daří tuto tradici stále držet?
Jihostroj opravdu funguje jako rodina. Je to díky všem lidem, kteří tady jsou a byli a kteří tady rodinnou tradici udržují. Tihle lidé tady ale nemohou být navěky. Je to jako v běžném životě, rodinu neudělá nikdo, kdo je někde chvíli. Srdce Jihostroje byli vždy lidi, kteří tu působili dlouhodobě, jako třeba Petr Habada a Radek Mach. Trochu se obávám, že teď tu jsou poslední dva mohykáni z téhle rodiny – Petr Michálek a Martin Kryštof. Nevím, co bude následovat s rodinou, až tihle dva odejdou.
Mění se při omlazování kádru práce s týmem a rodinnou tradicí?
Před pětadvaceti lety byla jiná zábavy, jiná komunikace mezi hráči. Neexistovaly mobilní telefony. Tým byl ještě víc spolu, než jsou kluci teď. Dnešní kluci jsou jiní, než byl například Ondra Hudeček před čtvrtstoletím. Ale i s dnešní mladou generací se dá pracovat. Jen mám strach, že doba je tak rychlá, že sem přijde mladý kluk, něco se tu za dva roky naučí a půjde zase na další štaci. Můžu se vsadit, že už se nenajde žádný hráč, který tu začne v osmnácti letech ještě jako junior a vydrží do čtyřiceti. To už se nejspíš nestane a my, kteří se kolem týmu motáme, se musíme přizpůsobit tomu, že s hráči se musí pracovat jinak, co se týče toho rodinného života.
V Jihostroji jste 25 let, za tu dobu klubem prošlo velké množství hráčů. S kým bylo nejtěžší se rozloučit?
Odchody Petra Habady a Radka Macha jsem obrečel. Ještě teď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Miguel ÁngelEchevarria de Amo byl další z hráčů, kteří tu zanechali kus svého srdce. Všichni tady byli dlouho a zažili jsme toho spolu hrozně moc. Dá se říct, že u všech, kteří tu strávili hodně sezon, mi bylo hodně líto, když odcházeli. Ale život jde dál a všichni žijeme. Až na dva trenéry, kteří už bohužel nejsou mezi námi – pánové Žák a Pommer – se všichni těšíme dobrému zdraví a jsme kamarádi dodneška.
V 50 letech stále sršíte energií. Je to i díky práci v mladém kolektivu volejbalistů?
Mladí kluci žijí úplně jinak než my staří fotříci. Nemají starosti, chodí maximálně do školy a na volejbal. Chodí za holkama a na diskotéku, kam mě občas vezmou a za to jsme rád. Možná i proto se pořád cítím tak mladě, že mě kluci pořád berou jako parťáka. Párkrát jsem měl myšlenku na změnu na práce. Měl jsem představu, že bych odešel pracovat do nemocnice na rehabilitaci. Manželka mě ale upozorňovala na to, že tam by to byla práce s úplně jinými lidmi a kolektivem. Už by kolem mě nebyli víceméně zdraví dvacetiletí kluci.
Dokážete říct, kdy byla v Jihostroji nejlepší parta?
To říct asi nedokážu. Skvělá a výjimečná parta byla ta první, když jsem přišel do klubu během sezony 1997/98. Všem nám bylo kolem pětadvaceti let, byli jsme stejně mladí, stejně hloupí. Nikdo z nás nebyl ženatý, občas měl někdo nějakou holku. Jediný, kdo nad námi vyčníval, byl Renda Dvořák, kterému tenkrát bylo „už“ něco málo přes třicet. Měl dvě děti a byl ženatý, ale stejně všechno táhnul s námi. Tehdy jsme všichni měli bezstarostný život a bylo to perfektní.
Vídáte se stále s tehdejšími hráči?
Dodnes se s partou z mých prvních sezon scházíme na chalupě. Byli jsme tam minimálně dvacetkrát. Loni to bylo poprvé, kdy jsme se po letech nesešli z mých pracovních důvodů. Postupem času, jak stárneme, tak se i naše posezení trochu mění. Dřív jsme do toho sportovali, trochu víc jsme do toho pili. Teď víc sedíme, trochu míň pijeme. Kecáme ale pořád. (smích)
Baví vás práce maséra a kustoda v Jihostroji pořád stejně jako před 25 lety?
Tahle práce mě baví možná ještě víc než před pětadvaceti lety. Bylo to jiné. Baví mě, že to není o tom, že se tady zavřu na deset hodin do kamrlíku, kde jen masíruju. To by mě asi nebavilo. Kromě masírování a fyzioterapie mám další věci na starosti. Starám se o veškerý servis, který je potřeba. Když se jede na zápas, tak abychom všechno měli. Třeba nemůžu dát hráčům tolik důvěry v tom, aby si každý vzal svůj dres na venkovní zápas. Peru a skládám prádlo. Musím sbalit a připravit láhve, věci na rozcvičování – gumy, válce... Je toho dost. Když ale vidím, kolik toho vozí kolegové za řekou z hokeje, tak to nic není.
Jak vypadá váš typický den?
Každý den je trochu jiný. V pondělí přijdu v půl desáté do práce a nejdřív začnu řešit, jestli někdo z hráčů nemá nějaké bolístky. Když někdo potřebuje, tak ho namasíruju, připravíme věci na trénink a jde se trénovat. Já mezitím nahážu věci z víkendu do pračky, pokud je někdo zraněný, tak začnu s hráčem pracovat. Zkrátka řeším veškeré věci ohledně zdravotního stavu hráčů. Ve dvanáct hodin trénink končí, já se jedu domů naobědvat a ve tři hodiny zase vyjíždím zpátky do haly na odpolední trénink. Když nemám co na práci se zraněnými hráči, využije mě trenér k podávání míčů, nahazování nebo střílení z děla. Nikdy to není tak, že bych si sednul a čekal, až bude konec tréninku. V šest hodin končí trénink a začíná moje hlavní práce. Kluci jdou jeden za druhým ke mně na masérský stůl nebo si třeba přijdou jen tak popovídat. Kolem osmé nebo půl deváté jedu domů.
V Jihostroji vám nikdo neřekne jinak než „Křápa“. Jak jste k této přezdívce přišel?
Přezdívka Křápa vznikla hned na začátku mého působení v Jihostroji. Nikoho kromě Petra Habady jsem neznal, takže jsem všem říkal Křapíci. Nakonec ta přezdívka zůstala mě. Je to takové moje prokletí. Když si občas chodím zahrát volejbal s klukama k Maláku na Lokotku, tak jsem jeden čas všem říkal „pejsku“, až jsem nakonec za toho „pejska“ já sám. (smích)
Samotní volejbalisté si vaší práce velmi váží. Co nejzajímavějšího jste od nich dostal?
Hodně mě překvapilo, když se po sezoně 2020/21 kluci složili a dali mi 25 tisíc, ať si něco koupím. Tak jsem si koupil kolo, na kterém rád jezdím. Bylo to v sezoně, kdy tady hrál Filip Rejlek a myslím si, že to byla právě jeho iniciativa. Ještě víc než peníze mě ale potěšily dopisy od tří hráčů, kteří tehdy odcházeli. Jeden z nich byl právě od Filipa Rejlka, další byly od Máry Zmrhala a Petera Ondroviče. Hlavně dopis od Filipa Rejlka mě hodně potěšil, protože je to jeden z hráčů, který ve volejbalovém světě něco procestoval. Co napsal vůči mojí osobě mi vehnalo slzy do očí.