Neznámé hokejové příběhy
Poprvé s Kanaďany
6. ledna 1911 sehráli hokejisté Slavie Praha utkání s týmem Oxford Canadiens. Šlo o kanadské studenty této prestižní univerzity, kteří po Evropě poráželi vysokými výsledky jeden tým za druhým. Utkání ovládli i v Praze v poměru 12:0, když se trefili Higgins pětkrát, Tait čtyřikrát a jednou pak Munroe a Martin, jeden gól byl vlastní. Návštěva utkání nebyla veliká, jelikož lidé nevěřili, že když je ve městě bláto, tak na Letné bude led. O dva dny později už reprezentační mužstvo prohrálo jen 0:4 a po pouhých dvou letech, kdy Češi hráli s pukem, dokázali čelit i Kanaďanům, kteří byli „toušem odkojeni“. Na fotce si povšimněte také důstojně oblečeného brankového rozhodčího.
**** a ****, ty ****!
Hokej není sport pro slečinky, tím spíš, když se hraje nějaký vyhrocený zápas a emoce jsou na pochodu. Oficiální hokejové zápisy tak poměrně často zaznamenávaly někdy velmi jadrné výroky hráčů. Pojďme si projít některé už promlčené, jejichž autoři, dnes často ctihodní kmeti, už by se ani nemuseli za zveřejnění zlobit.
V roce 1969 hrálo favorizované ZKL Brno v Gottwaldově, a nečekaně prohrálo 3:4. Slavný brankář Nadrchal z toho evidentně vinil do značné míry rozhodčího Pláteníka, jemuž dle zápisu sdělil: „Ještě jsem to nikomu neřekl, ale vy jste největší ču**k." Snadné to nemíval ani sudí Prejza. Tomu v Litvínově zle vyčinil kterýsi pořadatel menší postavy, jenž prý prohlásil, „že jsem asi druhý Kořínek, abych dal pozor, že když Kořínkovi vylili na hlavu pivo, že by mně mohli hodit na hlavu pytel s**ček“. Ale nešetřili se ani hráči mezi sebou. Košický Faith nazval brněnského Machače „ušatým ko**tem“, načež dostal odpověď, že sám je „východoslovenský ču**k". A neslušné nebyly jen výroky, někdy se rozhodčím nelíbily ani posunky hráčů. V roce 1971 zapsal slovenský sudí Okoličány toto: „Desetiminutový trest udelený hráčovi Škody Plzeň č. 6 Burdovi za to, že pri odchode na trestnú lavicu k udelení dvojminutového trestu provokoval divákov tak, rukou si udieral po zadku, čím posielal jasne divákov do p**ele. Nakoľko to spravil niekolkokrát za sebou, udelil som mu vyše uvedený trest.“
Ale k vydráždění sudích nebylo vždy nutné použít vulgarismů. Košický Bedřich Brunclík byl v roce 1973 vyloučen na 10 minut za výrok: „Pane rozhodčí, vy jste dneska oba celí bílí.“ Vypadá to dosti nevině, ale je třeba dodat, že rival z Brna hrál ten zápas v bílých dresech. Stejný hráč ale uměl i přitvrdit ve výrazivu. V roce 1976 vynadal rozhodčímu Baštugovi za to, že zastavil omylem puk soupeři, který následně dal gól, slovy: „Ty jsi ču**k, že to nemá páru, ty ču**ku, ty jsi to zavinil.“ Dostal za to trest do konce utkání.
Známým bouřlivákem byl samozřejmě i Ivan Hlinka. Ten si se slovenským sudím Bucalou popovídal o jemných nuancích českého jazyka: „Pane Bucalo, víte vy, co to je v jazyce českém podvodník? Tak, abyste věděl, to jste vy!“ Sudí Bucala mu za odměnu odebral registraci. Bizarní příhodu zapsal později jiný slovenský rozhodčí Čaprnka. Tomu českobudějovický brankář s maďarským jménem Toth nadával dosti paradoxně: „Ty zm**e maďarskej.“ Sparťan Petr Dohnal pak od rozhodčího Okoličányho žádal dokonce autogram se slovy: „Dnes jste nám nepřál, mohl byste se mi podepsat na hůl, já si ji dám doma na hajzl.“ Českobudějovický Josef Květoň si zase popovídal s čárovým rozhodčím. „Šašku, co to tady sbíráš?" ptal se sudího, který sbíral odpadky naházené od diváků.
Servítky si už odedávna nebrali ani diváci. Například na Spartě v roce 1973 jeden z nich nadával rozhodčím „do volů“ tolik, že ho musel zpacifikovat příslušník Veřejné bezpečnosti. Jeho identitu neznáme, zato v Plzni to sepsali s plnou parádou. Vyveden byl divák Rudolf Krňout, Plzeň, Resslova 13, za větu: „Bucalo, ču**ku, dej si ještě jednu pásku na hlavu!“
Velmi konkrétní identitu hokejového výtržníka ze sedmdesátých let minulého století známe i z okolí Budějovic. Pan František Kalkuš z Vrábče vhodil na stadionu Motoru na led kovový odpadkový koš, který se tam rozsypal. Byl přirozeně vyveden pořadateli. To ve Vítkovicích na to šli sborově a od lesa, když diváci údajně skandovali: „Rozhodčí je Hugo! Hugo je vůl!“
O něco méně vynalézavosti předvedli fandové na jihu Čech, kde pěli: „Pražák je vůl, Pražák je vůl, Pražák je velká kráva!“ Ale sudí Pražák měl jinak sám vcelku smysl pro humor. Po duelu Jihlavy se Slovanem zapsal následující: „Obecenstvo se chovalo nesportovně. Na led dopadl brambor, což se ještě jednou opakovalo. Požádal jsem kapitána Augustu, aby do rozhlasu sdělil, že mám brambor dostatek. Obecenstvo se uklidnilo.“
Někdy ale ani samotní rozhodčí neměli sílu vulgarismy do zápisů přepisovat. Třeba sudí Baštuga po důležitém duelu Vítkovic a Kladna v roce 1980, kdy uznal branku hostů i přes zranění domácího brankáře Šindela, napsal, že diváci nadávali rozhodčím tak, že to prý „za 10 let činnosti nezažil“.
Horší než slova mohou být ale činy. Někdy jsou spíše legrační, jako když na Slovanu žádali po prohraném zápase se Spartou rozhodčí čaj, a nedostali ho se slovy: „Pro vás už není.“ To v Plzni bývalo hůř, jednou napadl rozhodčího už před utkáním plzeňský obránce Josef Valenta, který po něm při rozbruslení záměrně vystřelil puk, takže do zápasu následně ani nemohl nastoupit. Pak v Plzni dokonce rozhodčímu Kořínkovi v roce 1973 propíchali gumy po porážce 0:2 s Litvínovem. A jen o trochu lépe dopadl v Jihlavě sudí Gottwald, kterému pneumatiky u vozu pouze vypustili. A to domácí Dukla vyhrála s Plzní 4:1. Že by to byl stejný plzeňský pachatel, jen tentokrát na výjezdu?
V pohádce „Byl jednou jeden král“ říká Vlasta Burian památnou hlášku: „Já jsem tajtrlík? Ty jseš tajtrlík. Tady se hádáš s křeslem, čepice ti vstává na hlavě, svíčka mně zhasla, a já jsem tajtrlík? Za první nevím, co to je, a za druhý mě to uráží!“ A uráželo to zjevně i arbitra Okoličányho, když mu českobudějovická střídačka spílala ve Vítkovicích slovy, která zapsal do zápisu: „Ty nemožnej tajtrlíku, neumíš pískat.“
Za hranicí neštěstí (obrázek 013.jpg)
Ne každá emigrace končila šťastně a je známo několik případů, kdy byli bývalí českoslovenští hokejisté v zahraničí třeba i odsouzeni za trestnou činnost. Nejpodivnější příběh ale prožil Viktor Lonsmín (na fotografii z MS 1939 uprostřed). To byl vynikající hráč LTC Praha, který si už v 19 letech zahrál i na posledním světovém šampionátu před 2. světovou válkou ve Švýcarsku, kde Československo skončilo smolně čtvrté. S LTC získal pět mistrovských titulů a po válce hrál ještě rok československou ligu za ŠK Bratislava a chvíli i za I. ČLTK Praha. Na konci roku 1947 následovala jeho emigrace těsně předtím, než by byl býval policií zatčen.
Obviněn byl z podvodů, což nebylo v jeho životě poprvé ani naposledy. Utéct dokázala i jeho manželka Alžběta, bohužel ne už dvě jejich dcery. Všechny pokusy o jejich vydání nebo útěk selhaly. V roce 1959 už byl Lonsmín americkým občanem a pomáhal spolu s dalším emigrantem a bývalým hokejistou Zdeňkem Jirotkou provozovat v Chicagu agenturu, která se snažila právě emigrantům z komunistických zemí pomáhat s přechodem jejich příbuzných. Při jednom z dalších pokusů Lonsmínovy nejstarší dcery o překonání hranic byl dokonce Viktor Lonsmín na hranicích sám zadržen československou Státní bezpečností.
Následovaly výslechy, uvěznění na tři dny a nakonec dohoda: Lonsmín bude spolupracovat s StB při únosech a akcích proti dalším emigrantům. Estébáci dokonce Lonsmínovi přes sklo údajně ukázali dívku, jež měla být jeho dcera, kterou ale v té době už jedenáct let neviděl. Následně ho propustili. Po návratu na ambasádu USA do Vídně ale Lonsmín vše nahlásil Američanům a spolupracovat s komunisty nikterak nehodlal. Místo toho dál pomáhal jiným emigrantům, ale v roce 1960 narazil. Byl totiž i s manželkou jinými emigranty obviněn, že zpronevěřili peníze určené na útěk příbuzných.
I když se zdá, že mohlo jít jen o nedorozumění, soud v roce 1962 shledal Lonsmínovy vinnými a mělo následovat vězení. To bylo nakonec změněno na pětiletou podmínku a povinnost vrátit poškozeným všechny peníze. Více z Lonsmínova života nevíme, kromě toho, že si v sedmdesátých letech nechal patentovat některé malé vynálezy. Zemřel půl roku po sametové revoluci v roce 1990.
Šup s ním pod led
V roce 1934 si i Slavia pořídila posily z Kanady. Jednou z nich byl urostlý Edgar Frank Gromoll, zvaný Chick. Ten byl záhy v Praze velmi populární díky své tvrdé a nesmlouvavé hře. Nejjasněji ji pocítil asi českobudějovický Rudolf Houfek, který podle zpráv z tisku dopadl následovně: „Ve třetí třetině dali se slávisté v marné touze po vítězství strhnouti ku hře skoro nebezpečné, o čemž nejlépe svědčí případ Houfkův, který byl Kanaďanem Gromollem zúmyslně nabrán a vyhozen přes mantinel až do mezery vysekané v ledu kolem hřiště, kde se důkladně smáčel, takže již zápas nemohl dohráti.“ Jihočeši přesto porazili favorizované slávisty v přátelském duelu 4:2. Mimochodem, Gromoll to rok a půl poté zkoušel i na přípravném kempu týmu NHL New York Rangers, ale místo u profesionálů si nevybojoval, naopak si zranil rameno.
Muži s maskou (obrázky 020.jpg a 020a.jpg)
S rozvojem digitalizace postupně z novinových archivů vyplouvají také fotky, které dlouhá a dlouhá desetiletí takřka nikdo neviděl. A tak se také podařilo nalézt dvě momentky z počátku roku 1929, na kterých mají brankáři československých týmů na hlavě brankářskou masku či helmu. Při pražském turnaji v místech, kde je dnes holešovická sportovní hala, se 6. ledna Mladá Boleslav střetla s LTC Praha. Obdržela potupný debakl 0:20 a, aby nepřišel brankář Štěpánek k ještě větší újmě na svém obličeji, jistil se i zvláštní maskou. Nebyla to v té době úplně neznámá část výstroje, rozhodně je ale unikátní, že v ní byl brankář vyfocen, tím spíš přímo při zápase.
Když o měsíc později přijel do Prahy opavský celek Troppauer EV, zvěčnil se po utkání s drátěnou maskou i opavský gólman Stefan Wachmenko. Obě tyto fotky jsou skutečně raritní a nezvyklé, v takto dávných dobách chytala většina brankářů zcela bez ochrany hlavy a obličeje. Vždyť třeba v NHL použil brankář poprvé masku až o více než rok později. Clint Benedict, hvězdný brankář Montréalu Maroons, tehdy koženou maskou přechodně chránil svůj zlomený nos. V Československu, jak vidno, bylo zejména proti hvězdám LTC možné očekávat střelbu na výši.
Historie brankářských masek je vůbec zahalena v mlze. Podle zjištění švédského hokejového historika Patricka Houdy nosil v Evropě první masku v roce 1927 Švýcar Charles Fasel z Davosu. Na olympiádě ji měl jako první v roce 1932 v Lake Placid domácí brankář Franklin Farrel. Ale v zámoří údajně nosil baseballovou masku při hokeji gólman týmu Kingston Frontenac Edgar Hiscock už v roce 1899! A v roce 1927 oblékla první údajně kovovou masku chránící zuby i žena – Elizabeth Grahamová z Queen’s University. Jako běžnou součást brankářské výstroje ji však představil až legendární brankář Montréalu Canadiens Jacques Plante teprve na počátku šedesátých let minulého století.
Hodný Trauttenberg
Z pohádek o Krakonošovi známe sedláka Trauttenberga jako zlovolného závistivého páprdu, ale skutečný baron Hans Heinrich von Trauttenberg byl úplně jiný. Narodil se údajně v Brně 6. ledna 1909, a nebyl to obtloustlý pantáta, naopak miloval sport a zejména hokej. Pořádně se mu vyučil při studiu na švýcarské univerzitě Le Rosey v Gstaadu. Tři roky pak strávil i na slavné univerzitě v Cambridge, kde se v hokeji zlepšoval po boku studentských kolegů pocházejících z Kanady. To už začal také reprezentovat Rakousko, za něž posléze i jako kapitán odehrál jeden evropský a čtyři světové šampionáty a získal světový bronz v roce 1931, dvě evropská stříbra a jeden bronz.
V roce 1936 jako velká osobnost na ledě i mimo něj přesvědčil své kolegy, rakouské olympioniky, aby během úvodního ceremoniálu olympijských her nezdravili obecenstvo nacistickým pozdravem, lidově řečeno „nehajlovali“. Sám byl totiž velkým odpůrcem nacismu a v závěru třicátých let minulého století tak přirozeně už zůstal v emigraci ve Velké Británii. Obdržel britské občanství a ve druhé světové válce bojoval na straně spojenců proti Německu, v jehož řadách paradoxně zemřeli dva z jeho reprezentačních kolegů z rakouské reprezentace Franz Schüssler a Hans Tatzer. Sám dožil ve Velké Británii, vzal si španělskou šlechtičnu a zemřel ve věku 76 let v roce 1985 ve Westminsteru.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!