Kondore, zavěs!
Po několikaleté pauze z českobudějovických ochozů zase zní pokřik: „Kondore, zavěs!“ Luboš Rob mladší totiž podědil po tátovi kromě hokejových dovedností i populární přezdívku. „Ze začátku mi to nebylo příjemné, ale zvykl jsem si na to a beru to tak, že už mi nikdo neřekne jinak než Kondore. Svého syna už tak zkusím rovnou pojmenovat, i když to mi u budoucí manželky asi neprojde,“ přemítá s nadsázkou nejmladší pokračovatel rodinné tradice.
Pro osmnáctiletého Luboše Roba je to odmala trochu nevděčná role: jak vjede na led, hned ho srovnávají s úspěšným otcem. „Jméno je trochu svazující, s tátou si mě hned každý spojí. Někdy je to příjemné, ale někdy to štve a může mi to i ublížit,“ přiznává. Jeho otec ještě brusle na hokej ve svých 43 letech zdaleka nepověsil a válí v krajské lize za tým HC David servis.
Není proto divu, že hokej bývá u Robových tématem číslo jedna. Teď jsou hlavním terčem výkony osmnáctiletého Luboše. „Já se snažím synovi spíš poradit, hledat pozitiva,“ vypráví Luboš Rob starší. „To spíš můj táta tomu dával vždycky céres a drží se ho to dodneška. Má dost kritické komentáře, řekne: ‚Hele, byl jsi na tom hřišti vůbec? Měli tam brány! Že jsi nebodoval?‘ a podobně,“ se smíchem reprodukuje Rob starší svérázné hlášky. „Mně zase před zápasem říká: ‚Očekávám dva góly, dvakrát projedeš celé hřiště, nic jiného,‘“ přidal pobaveně o dědovi Františkovi nejmladší z Robových.
Při otázce, jak zní nejčastější tátův pokyn, má Luboš junior ihned jasno: „Makej, makej, makej!“ Táta spokojeně kývá hlavou a pokračuje: „Hodně trénuj a máš dva roky na to, aby ses někam vyšvihl. Ať je to, jak chce, vím, že Luboš má určité schopnosti, se kterými se narodil, a má v tom tak oproti jiným hráčům výhodu. A podle toho, jak bude trénovat, si ji může udržet.“
DOSPĚLÍ V SEDMNÁCTI
Oba Lubošové debutovali za tým dospělých už v sedmnácti letech, nabízí se tedy možnost srovnání. „Když my jsme přišli do áčka, tak pro mě byli první trenéři, kteří nic neodpustili, a pak byli v áčku starší hráči, kteří mladé automaticky zformovali k nějaké disciplíně. Poměr starý – mladý dnes už takhle nefunguje,“ poukazuje Rob starší. Jeho syn má pro to zajímavé vysvětlení: „To bylo taky tím, že týmy zůstávaly dlouho pohromadě a podobné vazby tam mohly vzniknout. Ale dneska tu je jedno mužstvo a za rok úplně jiné. Každý se tak stará radši sám o sebe, když neví, co bude příští sezonu. Ale rady od starších si beru, každá je pro mě cenná.“
Nevměšuje se přece jen Lubošovi Robovi staršímu do sledování synových utkání pohled starostlivého otce? „Strach o mladýho nemám. Když má možnost hrát v tomhle věku za dospělé, chci, aby byl sebevědomý a cílevědomý v tom se prosadit, aby to nebral jako samozřejmost.“ A dokáže i pojmenovat, v čem je syn lepší, než býval on sám. „Má lepší nahrávku, já kombinaci naopak nevyhledával, rád jsem přišel k hotovému a zakončil.“ Střelecký talent se však přenesl i na Luboše juniora. „Já mu teď třeba slíbil prémie za gól jako podpůrnou motivaci. A on mi na nabídnuté dvě stovky řekl, že je to málo, tak já nevím,“ naoko se zlobí otec.
Hokejové generaci svého syna závidí možnosti. „Pro nás bylo nejvíc dostat se do národního týmu, ale jako mladý hráč jsi vůbec neměl šanci v to doufat, a proto bylo prioritou usadit se ve svém týmu. Cílem nebylo ani tak živit se hokejem, jako ho hrát, mít z toho požitky, být známý ve svém městě, občas se podívat ven. Dneska kluci mají možností plno, když ne NHL, tak nějaká zahraniční liga,“ přemítá provozovatel fitness centra.
SEN: HRÁT SPOLU
Syn ve všech mládežnických kategoriích výkonnostně vynikal, ale ani přesto se nenechal zlákat vidinou rychlého úspěchu v zámoří a dal přednost jinému kariérnímu postupu – prosadit se nejprve v seniorském hokeji v Čechách. „Když mám možnost hrát tu dospělý hokej, nemám důvod odcházet pryč. Mým cílem je udržet se v dospělém hokeji a využít naplno potenciál, který mám. Kdyby se povedlo v Budějovicích dovést hokej do extraligy, bylo by krásné zahrát si ji tu, pro fanoušky, pro město. A taky pro dědu, aby se mohl podívat, jak hraju extraligový zápas za Motor,“ komentuje to nejmladší hráč současného kádru Motoru. Sám rád vzpomíná, jak chodil nad střídačku pozorovat extraligové zápasy táty.
Ten se stále udržuje v kondici a patří k nejlepším hráčům krajské ligy. Syn si občas nenechá ujít možnost výkony svého táty také okomentovat. „To je jasné, že si k tomu něco řeknu, to mu přece nenechám.“
Jako táta se synem se na ledě zatím nepotkali. „Nicméně je to moje přání, zahrát si jeden zápas se synem za Budějovice a uzavřít kapitolu vrcholového hokeje,“ zasnil se Luboš Rob a jeho potomek přitakává: „Mám to stejné. Táta by ten jeden zápas v pohodě odehrál, pořád to tam má. Ale asi bych mu po něm musel podat šroubovák, aby si utáhl kolena, už mu vržou.“
Je znát, že podobná popíchnutí jsou mezi otcem a synem Robovými na denním pořádku a jen dokreslují jejich pohodový vztah. „Bylo by to hezké, i pro lidi, vždyť tátu tu měli vždycky rádi. Klidně bych s ním hrál i v lajně, a kdyby mi při hře něco řekl, tak bych mu to na střídačce vrátil,“ pokračuje Luboš junior k myšlence společného zápasu.
Otec bere případný start za prvoligový Motor jako motivaci, aby ještě vydržel s tréninkem. S vedením Motoru už o svém záměru mluvil. „Letos jsem vzal přípravu na krajskou ligu svědomitě, tak si myslím, že bych to udýchal a zvládl. Ale tým Motoru bohužel není v klidných vodách a je těžké do toho vstupovat podobným zásahem. Nechci na to v žádném případě nijak tlačit,“ je smířený Rob starší s tím, že by to třeba nemuselo vyjít. Řada fanoušků ale doufá, že se „Kondorům“ přání vyplní.