Heja, Plzeň, heja! Tohle je Pitrák

Jeho vlastní jméno Zdeněk Pavel zná málokdo, ale tvář jednapadesátiletého hokejového a fotbalového kotelníka je vidět při každém zápase Plzně. A že má čemu fandit – fotbalová Viktorka je naším nejúspěšnějším mužstvem poslední dekády, hokejoví indiáni byli za posledních sedm let třikrát třetím týmem extraligy, v roce 2013 navíc brali zlato, úřadujícími mistry republiky jsou plzeňští házenkáři, pardon, házenkáří. Čtenáři časopisu Barbar, seznamte se, jak vypadá život v plzeňském sportovním pekle.

Zdeňku, ty jsi oslavil jednapadesáté narozeniny a plzeňskému sportu intenzivně fandíš téměř čtyřicet let.

Poprvé jsme byl na zimáku v kotli ve 13 letech. Byla to sezona 1981/1982. Sice pocházím z Břas na Rokycansku, ale babičku jsem měl v Plzni v Prokopově ulici, která vede k zimnímu stadionu. Když se hrál hokej v pátek, tak jsem šel. Samozřejmě jsem také poslouchal pořad S mikrofonem za hokejem, kdy tam byl ještě Gabo Zelenay. Od sezony 1983/1984 jsem se začal v Plzni učit zedníkem, takže jsem začal chodit do kotle pravidelně.

Ty ale nejsi jen známou postavou hokejového kotle, ale i fotbalového.

Postupně jsem se dostal i na fotbal. To bylo později, asi ve 14 letech, kdy se v Plzni hrála druhá liga. Vím, že v kotli bylo pár fanoušků, kteří občas zafandili.

Jak se fandění změnilo? Ty ho vnímáš intenzivně, protože jsi vynechal jen málo zápasů.

Pamatuju hokejový kotel v 80. letech, který byl narvaný. Na Jihlavu přišlo i 12 tisíc lidí. Fandění nebylo tak propracované jako dnes, žádné choreo, ale jak byl kotel k prasknutí, tak to bylo jiné. Ten pruh lidí duněl. To byl prostě randál. Ale nebylo to organizované jako dnes, sice tam byl nějaký vyvolávač nebo jich bylo víc, kteří se střídali. Dnes je také jiné věkové rozpětí lidí, co chodí do kotle.

Jak to myslíš?

Nejvíc bylo těch, kteří měli před vojnou. Ti, co byli po vojně, už byli staří mazáci. Třicátníci, to byli suprácí, ale těch bylo minimum. Čtyřicátníci téměř neexistovali. Ti měli svoje rodiny, a tak nějak fandit zapomněli. Dneska jsou tam čtrnáctiletí kluci, ale i šedesátníci, a dokonce i starší. Tak je to i na fotbale. Třeba můj kamarád, pan Kalina, tomu je 77 let, a nevynechá ve fotbale ani jeden venkovní zápas, o domácích nemluvím, tam je to jasné. Pak je parta chlapů z Klatov, kam patří Jirka Zavřel, ten je o šestnáct starší a jezdí s ním sedmdesátníci. Seznámili jsme se na výjezdu do Prešova na fotbal na jaře roku 1987.

Pokřiky byly stejné?

Já bych řekl, že se pokřiky stále vymýšlejí, některé třeba zaniknou a některé staré přetrvávají dodnes. „Škoda, jedem, dáme ještě jeden! „Škoda, heja, Škoda!“ „Dala baba, dala mák!“, což je pokřik, který jsme k nám dotáhli z Litvínova. Ale tradiční plzeňské bylo: „Haňa ňuna, ňuf, ňuf!“ Což zní napsané legračně, ale v kotli to nemá chybu. Na konci osmdesátek vznikla „Modro-bílá Škodovka“. To všechno je slyšet i dnes.

Postupně se z tebe stala hlavní postava celého kotle.

Jo, hlavní vyvolávač jsem byl hodně let, ale dneska už to dělají mladší kluci, což je v pořádku. Výměna generací musí být. Mají to dobře propracované a já jim pomáhám. Někdy si třeba vezmu megafon na třetinu, ale že bych to táhl celý zápas, to ne.

Kdo hokejovému kotli šéfuje?

To nejde říct, ty funkce jsou rozdělené. Existuje skupina fanoušků, která je organizovaná pod značkou Škodovácí. Tam patřím i já. Jeden kluk většinou s megafonem vyvolává. To je Vráťa. Mě už to taky tak nebaví, vždyť mi bylo padesát let. Ale já třeba organizuji zájezdy. Ve fotbale vyvolával Žito, který zemřel v roce 2010. Srazil ho vlak, ale ty okolnosti nebyly nikdy vysvětlené. Nikdo to po jeho smrti za něj nechtěl vzít. Nakonec se toho chopil Fíša z Klatov, který se toho zhostil moc dobře a fandění a přípravě choreí věnoval hodně moc volného času. Kvůli rodině to ale pře pár lety předal mladším.

Je v kotli nějaká hierarchie v souvislosti s místy na stadionu?

Já mám svoje místo a každý ví, že je moje. A když přijdu a někdo tam stojí, tak ho požádám, aby šel jinam. Když je to teda mladej kluk. Když jsou to starší lidi, tak stejně odejdou, protože vedle mě stojí „inkvizitor“, který do nich bude během zápasu strkat a pořád něco řvát.

Ty organizuješ zájezdy pod značkou Výjezďáci. S hokejovou i fotbalovou Plzní jsi procestoval mnoho zemí. Minulou zimu jsi byl i sto kilometrů před polárním kruhem...

To byla švédská Skellefteå. Moc zajímavý výjezd. Koupili jsme letenky za deset eur, ale háček byl v tom, že jsme letěli z Memmingenu, což je sto kilometrů za Mnichovem, a ve Švédsku jsme přistáli asi 850 kilometrů od místa, kde se utkání hrálo. Tam jsme si půjčili auto a všechno odřídil jednadvacetiletý kamarád. Když mu padaly oči, tak jsme na čtyři hodiny usnuli v tajze. Ve Švédsku je krásná příroda. Byli jsme tam někdy v prosinci, kdy se rozednívá v devět ráno a ve tři odpoledne je tma. Fandit jsme byli i v Göteborgu, v italském Bolzanu a v Bánské Bystrici.

Procestoval jsi řadu zemí. Kde to byl pro tebe největší zážitek?

Byl jsem na Alteticu Madrid, na Realu, na Barceloně, na Kypru, na Bayernu, v Lisabonu, v Coimbře, Villarealu, Lyonu, v Bruselu, na Lokerenu, v Miláně, Neapoli, ve Vídni, v Chorzově, v Kodani, na Schalke, v Luganu, v Římě dokonce dvakrát. Na Balkáně, pak v Bukurešti, v Mariboru, v Bělehradě, v Záhřebu, v Sarajevu, na Kypru, v Trondheimu. Bylo toho opravdu hodně. Ale nejdelší výjezd busem byl v roce 2010 na zimní soustředění Viktorky do jižního Španělska až ke Gibraltaru. Tehdy nás tam z Plzně vyrazilo 36 bláznů. Každé léto jezdíme s Viktorkou na soustředění do Rakouska.

Bereš to i jako rekreaci?

Jasně. Na Kypru jsme byli čtyři dny. Část jsme strávili u moře, to byla paráda. Na Slovensko nebo do Rakouska se jezdí na otočku.

Vedeš si statistiku?

Nepotrpím si na to, abych absolvoval všechny výjezdy za sezonu. Nemám třeba rád, když vyjedeš do Hradce dvě hodiny před zápasem, a jsi rád, že stihneš začátek. To já radši pěkně v klidu, žádný spěch. To se na to radši vykašlu, závod s časem nemám rád. Ale přesto mám hodně přes 800 výjezdů, nejvíc na hokej a fotbal a přes dvacet na házenou. Vynechal jsem ale i nějaké domácí zápasy, protože jsem to prostě nestihl nebo se křížil fotbal s hokejem a dal jsem přednost výjezdu před domácím zápasem.

Jak to zvládáš finančně? Ty jsi živnostník, živíš se jako zedník... 

Děti mi už vyrostly. Mám tři, ale jsem třináct let rozvedený. Nejstarší Zdenda pracuje se mnou. Snažím se vydělat si. Nekouřím, automaty ani karty nehraju, neberu drogy. Jsem proti tomu. Ono se to dá zvládnout, není to finančně náročné, jak to na první pohled asi vypadá. Navíc je to o moc lepší, než když jsem jel v roce 1996 na EURO do Anglie. Tam byl veliký rozdíl v tom, co jsem si mohl koupit já, a pak Angličan. Dnes je v Čechách několikanásobně vyšší plat, než byl v roce 1996, a o tolik se v zahraničí za tu dobu nezdražilo, takže si tam můžeme v současné době dovolit kupovat více věcí než před 25 lety.

Cigarety nic, hazard nic, co alkohol?

To je horší, občas je problém, ale zamlada to bylo drsnější. Já tvrdýmu alkoholu moc neholduju, občas si dám, když má někdo narozky nebo pozve na kořalku a to je vše. Ale bez piva by to nebylo ono. Pivo piju téměř denně, ale tak to mají všichni kamarádi. Občas se něco semele pod vlivem alkoholu, což mě potom mrzí. Něco řeknu, co bych neměl, když je to kamarád, tak si to vyčítám.

Zažil jsi nějaké rvačky?

V zahraničí asi jen v Mariboru. Ale to byly jen strkanice na náměstí. V Sarajevu po nás chtěli jít, ale policajti je odstavili. V Čechách jsem jich zažil hodně, hlavně v 80. a 90. letech. Sparta, Slavia, Budějovice, Vary, Baník, Cheb, Bohemka, Olomouc, Zlín, Vsetín, Kladno, Hradec. Bylo toho v minulosti opravdu hodně.

U nás se Plzeň nikdy neměla ráda s fanoušky Slavie Praha.

To se táhne už od 80. let. Třeba v roce 2004 nás napadli lahvemi na nádraží na Smíchově a sedm fanoušků skončilo v nemocnici s rozbitou hlavou. Vymlátili prve celý vagon, rozbili i okna a odnesli to i nevinní lidi, co s fotbalem neměli nic společného. V roce 2010 házeli do davu plzeňských fanoušků, kteří šli na metro, kameny a jednomu prorazili lebku. Padesátiletý mistr ze Škodovky skončil na několik dní v nemocnici. Já bych řekl, že je to už nenávist. Podobné je to se Spartou, i když asi ne tak silné. Nemáme Spartu rádi a hlavně nám vadilo, že to byl protežovaný komunistický klub.

Pak jsou zase fanoušci, se kterými jste na jedné vlně. Třeba Litvínov, Pardubice.

Litvínov super, Pardubice se hodně zhoršily nebo se tam fanoušci hodně vyměnili. Tam to šlo dolů i kvůli fanklubu, kde se prý začali mezi sebou kádrovat, kdo fandí sprostě, a kdo má nárok jet na zápas a dostat od klubu permanentku. Hodně z nich se na to vykašlalo, ta jejich jižní tribuna už není tak jako dříve. Ale to jsem slyšel od těch starších kluků z Pardubic. Jinak, já mám všude kamarády, ty starší kluky, kteří přijedou k nám do Plzně a dáme pivo nebo přijedeme k nim a dáme pivo tam.

Co Budějce?

Hlavně s Dynamem jsme měli nějaké strkanice, z jejich směru jsme zažili určité zákeřnosti. Dobrej mají hokej, tam se sjíždějí celé jižní Čechy. Také tam znám pár dobrých kluků.

Jak se tenhle koníček snoubí s rodinným životem?

Když byly děti malý, tak jezdily se mnou. Teď občas taky. Moje současná přítelkyně se mnou byla párkrát na hokeji, ale nějak jí to nebere a fotbal už vůbec ne.

Mluvili jsme o rvačkách – v srpnu zemřel při bitce v kutnohorské hospodě fanoušek Viktorie.

Znali jsme se velice dobře i s jeho přítelkyní. On jezdil pravidelně na všechny zápasy, do Prahy to měl třeba blíže než my. Ta smrt ale neměla nic podobného s fotbalem, bylo to snad něco osobního.

Přišel jsi o nějakého kamaráda kvůli fandění?

Při rvačce vůbec ne. Kotelník Žito jel z fotbalu a vyskočil z vlaku. Spletl si spoj či co. Nikdo neví, ale bylo to při cestě ze zápasu. Pak další kamarád Lasička, ten umřel v autě při cestě ze Zlína z fotbalu. Byl nemocnej, cukrovka. Byl vlastně výjezďákem do konce svého života. Bylo mu 37 let.

Žito, Lasička, tobě se říká Pitrák nebo Pitralon…

Říká, ale neřeš to.

V závěru hokejového play off se vyhrotily vztahy s vedením HC Škoda Plzeň. Kvůli sprostým nadávkám dostal klub několik pokut od hokejového svazu. Vy jste nepřestali a klub vás na zimáku přehlušil reprodukovanou hudbou.

(Skočí do řeči) A my jsme odešli. Beru to pořád jako křivdu a asi největší hokejovou krizi, kterou jsem zažil. Prosím tě, v Plzni jsme takhle fandili vždycky. Ten rozhodčí, když vleze na led, musí počítat s tím, že dostane vynadáno, a on s tím taky počítá. To je stejné od 80. let. Pamatuju, co od nás schytal rozhodčí Vokurka. Ty bylo vždycky: „Tři, čtyři, Vokurko, ty p..o!“ A to řval celej kotel. Nebo se něj házely už při rozbruslení okurky. Nebo: „Zk....yn, zk....yn, Bolina je zk.....yn!“ (Petr Bolina je bývalý rozhodčí, pozn. aut.) A zase celý kotel, tisíc lidí. Nevím, co dělají problém s tím, když zařveme: „Pruhovaná banda č....ků!“ Jestli nás chtějí vychovávat, tak to nedopadne dobře. Také máme problém s Matějkou. (Nový obchodní ředitel HC Škoda Plzeň, pozn. aut.) Martin (Martin Straka, majitel a generální ředitel HC Škoda Plzeň, pozn. aut.) mu bezmezně věří, ale my si myslíme, že pro plzeňský hokej to není dobrý člověk. Ale on si to Martin taky uvědomí.

Nemyslíš, že byste spíš měli ubrat?

Já myslím, že se to hodně zlepšilo. Dokonce sám Martin nám asi před třemi lety na schůzce s fanoušky říkal, že fandíme nějak mírně, že jsme vyměkli. Navíc takhle se nadává všude. Třeba Olomouc z nás má komplex, protože jsme je třikrát vyřadili v play off, a tam se fanoušci můžou vždycky zbláznit. Na Plzeň nadávají celý zápas a na rozhodčí se řvou urážky na více stadionech. To není jen v Plzni.

Co děláš, když nefandíš? Viděl jsem tvoje fotky z tréninku bojových sportů.

Vždycky jsem chtěl boxovat, ale za komunistů to moc nešlo, nebylo kde trénovat. Kickbox tu vůbec nebyl. Po revoluci jsem bydlel patnáct let v Domažlicích, kde jsem byl ženatý, a tehdy v polovině 90. let jsem si koupil pytel, pověsil ho na strom za barák a bušil a kopal do něj. Měl jsem rukavice na lyže, protože boxerky nebyly v Domažlicích k sehnání, a když už nějaké měli, tak byly k ničemu. Pak jsem se přihlásil do kroužku karate a nakonec jsem v roce 2000 začal s kickboxem, ze kterého jsem pak přešel na thajský box. Trénuji rekreačně dodnes. Mám sedm zápasů v disciplíně K1, poslední ve 48 letech, a několik zápasů také v karate. Bilance jsou výhry i prohry, je to tak půl na půl. Mám také licence na trenéra karate i kickboxu. Ale v padesáti letech se tomu věnuji maximálně jednou až dvakrát týdně. Přece jen už všechno bolí. Štafetu v bojových sportech po mně vzal můj starší syn Zdenda. Pravidelně teď zápasí v kickboxu a thaiboxu a účastnil se i mistrovství republiky. Sám také jezdím na kole a chodím do hor.

Kam?

Letos v červnu jsme byli s partou v Tatrách. Otvíral se tam nový stadion v Liptovském Mikuláši, kam pozvali k přátelskému utkání Viktorku Plzeň. Tak jsme spojili výlet s Tatrama. Jelo nás 24 fanoušků a pěkně jsme propojili fotbal a hory. V srpnu jsem pak byl s přítelkyní v pohoří Branisko na východním Slovensku.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz!

Předplatné časopisu Barbar pořídíte zde.