Běžecká špička. To je Lucie Sekanová
Před pekingským šampionátem jste se potýkala se zraněním. Omezovalo vás nějak?
V květnu jsem zaběhla limit v Turecku, pak jsem odjela do španělské Huelvy, kde jsem běžela pět kilometrů. Sice jsem si na této trati výrazně vylepšila osobní rekord, ale byl tam strašně tvrdý povrch. Odrazila jsem si na něm patu, měla to zafixované a léčila to. Ano, dost to ovlivnilo můj trénink před mistrovstvím. Nemohla jsem kvůli bolesti paty odjet na přípravné soustředění do hor. Také jsem musela vynechat letní světovou univerziádu v Koreji.
Kdy jste tedy intenzivně trénovala na MS v Pekingu?
Příprava začala již v listopadu, v podzimní přípravě, a to na soustředění na Šumavě. Do penzionu U Vyhlídky jezdím na tři týdny, mám tam skvělou péči a i wellness. Méně dní nemá moc smysl, protože si zvykám první týden na nadmořskou výšku, takže napřed běhám volně a postupně přidávám. Celé tři týdny mi trvá, než se dostanu do plného tréninku. To samé jsem absolvovala v lednu a pak se příprava odehrávala doma v jižních Čechách.
Kdo vás trénuje?
Trenéra mám v Praze. Jsem tři a půl roku svěřenkyní Róberta Štefka, skvělý vytrvalec, který byl třikrát na olympiádě. Komunikujeme často, vídáme se, jen když je to nutné. Na MS v Pekingu byl celou dobu se mnou a na soustředění taky dojede. Nejvíce ale trénuji sama. Funguje to tak, že sama vím, že chci běhat na sto procent, a proto nám to skvěle funguje, i když jsem na tréninku bez trenéra. Běhám v Borovanech, kde bydlím, a v Budějovicích na ovále TJ Sokol.
Na MS v Pekingu jste prý trénovala se sprinterem Usainem Boltem?
Jsou tam dva tréninkové stadiony, na nichž trénovali běžci z 246 zemí. Plus Ptačí hnízdo, hlavní stadion, na který se do začátku šampionátu nesmělo. Shodou okolností na jednom tréninku jsem se setkala s Usainem Boltem. Běhali jsme na stejném stadionu a pozdravili jsme se. Měl před sebou těžký úkol, musel obhájit MS na sto metrů.
Pochytila jste něco od něj?
Vzhledem k tomu, že běhá sto metrů, tak je to něco jiného, než co běhám já. Všimla jsem si, že stovku trénuje pomaloučkým během a pak postupně přidává. Přesně takhle by se mělo běhat, aby se svaly postupně zahřívaly. Dělám to taky tak.
Jak jste prožívala svůj start v Pekingu?
Ze začátku těžce. Nervozita byla velká. Takovou jsem nezažila za celou dobu, co běhám. Bylo to moje první „dospělácké“ MS. V závodě na 3000 metrů překážek nás startovalo 45 z celého světa. Už jen stadion, když na něj vejdete, má kapacitu 91 tisíc a sedělo tam 70 tisíc lidí, což je určitý tlak. Pak si taky uvědomíte, že vás vidí všichni doma v televizi. Navíc se startovalo ráno po desáté hodině, na to nejsem moc zvyklá. Většinou závodím okolo deváté večer. Stávala jsem v půl šesté ráno, protože čtyři hodiny před startem se musím najíst. Každý to má jinak, někdo nejí šest a více hodin před startem. Nejvíce tedy nervozita gradovala na startovní čáře, po výstřelu, ale vše ze mě spadlo a soustředila jsem se jen sama na sebe. Nevnímala jsem plný stadion ani časomíru, prostě plná soustředěnost běžet co nejlépe.
Popište mi průběh závodu.
První kilometr byl mnohem rychleji rozběhnutý, než jsem zvyklá běhat. V druhém kilometru jsem pak měla menší krizi a v třetím kilometru jsem se z toho trošku srovnala. Kdyby to bylo rovnoměrně rozběhnuté, výsledný čas by byl možná jiný. Záleží taky na podmínkách, soupeřky to svižně rozběhly a já musela pelášit za nimi, chtěla jsem s nimi mít kontakt. Ono se vám to nezdá, že začátek je rychlý, ale postupně to pak ucítíte.
Ve vaší disciplíně na 3000 metrů překážek jste soutěžila z celé České republiky jen vy. Jak jste spokojená s vlastním výsledkem?
Spokojená samozřejmě jsem, ale moc jsem si přála na této trati překonat český rekord, i když vím, že to bylo náročné. Ale zaběhla jsem čas 9:45,72, a tak jsem zaostala čtyři sekundy od rekordu. Beru to tak, že letos jsem se již hodně posunula, takže si to schovávám na příští rok. Doufám, že to zrovna bude při plnění limitu na OH. Zaběhlý čas v pekingském Ptačím hnízdě je můj druhý nejlepší čas v kariéře, takže jistě převládala spokojenost. Určitě jsem sama sebe nezklamala.
Jaká je nejnáročnější překážka ve vaší disciplíně?
Vodní příkop. Musíte se tam odrazit od země, skočit na překážku, ze které se musíte odrazit a přeskočit vodu. Nejlépe jedna noha do vody a druhou abych byla z vody venku. Některé holky tam zahučí po kolena a musí se z vody škrabat. Pak je těžká poslední překážka, na té hodně lidí spadne, protože u finiše upadá soustředěnost, a tak se překážka stává dosti nebezpečnou.
Jak v Budějovicích trénujete vodní příkopy?
Příkop je na Sokole samozřejmě také, ale trvalo by dlouho jeho napuštění, takže zrovna vodní příkop simuluji jako skok daleký do písku. Postavím si k písku „stýplovou“ překážku a od ní se odrážím a snažím se doskočit co nejdále a zároveň nejníže. Skokem do měkkého si zbytečně neničím nohy, proto tak trénujeme.
Musíte být opatrná, když běháte s úrazem přes překážky. Patu jste při závodu v Pekingu necítila?
Běžela jsem s jistým omezením, po celou dobu závodu jsem patu cítila, ale stejným způsobem jako na tréninku, takže jsem to tolik nevnímala, znala jsem tu bolest. Jde spíše o přípravu na MS, kde jsem v tréninku potřebovala cvičit překážky, výskoky, abecedy, a nemohla jsem si to dovolit skákat.
S čím neobvyklým jste se setkala?
Časový posun – plus šest hodin a velká horka. V Pekingu bylo po dobu šampionátu 35 stupňů a k tomu velká vlhkost, což bylo nepříjemné.
Ještě něco vás tam překvapilo?
Policisté v pozoru. Přísné kontroly. Když jsme vcházeli do týmového hotelu nebo na stadion, procházeli jsme rentgenem.
Po příletu z Číny vás čekal další závod.
Vrátili jsme se v pondělí, 31. srpna večer, musela jsem se srovnat s posunem a v pátek honem do Prahy. Materiálně mě sponzoruje Adidas. Noční GP běh v Praze na deset kilometrů byl jeden z mých nasmlouvaných startů, které se určují na začátku roku. Hned druhý den, jakožto členka USK Praha, jsem běžela mistrovství republiky družstev. Měla jsem tedy náročný víkendový dvoustart.
K běhání máte vypěstovanou lásku, žijete tím. Uživí vás to?
No v uvozovkách. Není to úplně ideální, ale díky podpoře rodičů to zvládám. Nejdůležitější je, že se zatím mohu živit tím, co mě baví, a to se každému jen tak nepoštěstí.
Rodiče na vás musí být pyšní. Vedli vás k sportu odmalička?
Ano, vedli, jsme sportovní rodina. Začínala jsem s fotbalem, kde jsem hrála soutěž za kluky. Co se atletiky týče, jezdila jsem na školní závody a na sokolském stadionu si mě vyhlédl trenér atletiky Petr Bahenský. První rok jsem ho odmítla, ale druhý rok jsem už nastoupila k němu do jeho běžecké skupiny. Sice jsem současně měla nabídku hrát ženský fotbal za Spartu, ale nakonec zvítězila atletika. Následně jsem nastoupila na teď už bývalé Gymnázium olympijských nadějí v Budějovicích. Vybrala jsem si sportovní gympl kvůli možnosti plně se věnovat atletice. Podmínky pro sportovní trénink tam byly výborné. Na gymnáziu mi vycházeli vstříc, a když mě čekalo juniorské mistrovství světa, umožnili mi odmaturovat o čtvrt roku později.
A teď, co máte v plánu?
Po mistrovství jsem absolvovala odpočinkovou část v třeboňských lázních. Po soustředění na Šumavě mě pak čekaly závody ve Švýcarsku a vyvrcholením podzimní přípravy bude start na mistrovství Evropy v krosu ve Francii. Letos to bude u moře, takže nepředpokládám drsné sněhové podmínky, jako tomu bylo minulý rok. Na konci roku mě čeká tradiční silvestrovský běh v rakouském Peuerbachu, kde je velmi tvrdá konkurence.
Bude to perný začátek sezony. Stíháte taky kamarády?
Stýkám se s nimi, ale nemám na ně tolik času, kolik bych chtěla. Když si chci zahrát tenis nebo projet na kole, tak nemůžu vyjet, kdy se mi zachce. Mám na to určité dny. Když nerelaxuju doplňkovým sportem, chodím do sauny, kterou jsme si postavili doma. Já osobně nejlépe relaxuji prací – s přítelem si v Borovanech stavíme.
Běháte s přítelem?
Trénuje se mnou, někdy mi udává tempo v tréninku. Jezdí se mnou po závodech, a pokud je to možné, tak i na soustředění. U přítele mám velkou podporu a toleranci, což je super. Vrcholový trénink má svá specifika, které nesportovec jen tak nepochopí. Jednadvacet dní v roce se nevidíte a o víkendech, kdy má třeba partner volno, jste zrovna na závodech, takže je to hodně náročné.
Co je pro vás teď nejdůležitější?
Prioritou je vyléčit patu, dodělat bydlení a nominovat se na olympijské hry do Ria, to je můj velký sportovní sen. A kdyby se mi podařilo dokončit dálkové bakalářské studium v Praze, byla bych úplně spokojená.