Voda, která léčí

Prameny často vyvěrají ze skal či ze starých důlních děl, a jsou proto různým způsobem mineralizované, a v ojedinělých případech dokonce lehce radioaktivní. Obsahují železo, síru, vápník, hořčík a jiné látky, které ve správných koncentracích a kombinacích prospívají organismu. Zpravidla se mohou pochlubit pestrou minulostí a díky péči dobrých lidí také přítomností i budoucností.

Obyvatelé kraje dávno rozpoznali blahodárné vlastnosti vody z blízkých studánek. Úcta k pramenům narůstala a upevňovala se nejen dlouholetými zkušenostmi, ale také tím, čemu bychom dnes řekli „dobré reference“. Moderní věda nejpozději od 17. století prováděla chemické analýzy, zatímco obyčejným lidem stačila víra v léčivé účinky vody. Šířily se zprávy o zázračných uzdraveních, o zjeveních. Konkrétní prameny začaly být spojovány s určitými světci, obvykle s Pannou Marií, svatou Annou, svatým Vojtěchem, svatým Janem Nepomuckým, v časech morových epidemií potom se svatou Rozálií.

120 MÍST

V jižních Čechách najdeme přes 120 míst, kde pod křížkem nebo kapličkou vyvěrá (či vyvěrala) čistá voda, s níž si lidé spojovali naději na uzdravení. U pětadvaceti z nich vznikly lázně, dnes už většinou zapomenuté. Prameny jsou rozloženy víceméně rovnoměrně, ačkoli se přece jen poněkud častěji vyskytují na Šumavě a v Pošumaví, kde obyvatelé odlehlých vesnic a samot více spoléhali na pomoc přírodních sil. Asi nejmenší hustotu naopak zaznamenáme na Písecku. Před zavedením instituce obvodních lékařů v roce 1891 představovaly tyto vodní zdroje šanci i pro nemajetné venkovany. Ale za studánkami cestovali někdy také lidé, kteří by si mohli dovolit léčbu ve vyhlášených lázních. Spisovatel Václav Beneš Třebízský kupříkladu vážil cestu až k lučnímu prameni u Břehova na Českobudějovicku s vírou, že mu pomůže vyléčit tuberkulózu. Nepomohl. A proč třeba roku 1741 ke studánce v Sedlečku u Soběslavi přijel stařičký německobrodský měšťan, když to musela být nepohodlná dvoudenní štrapác? To už se nedozvíme, neboť v cíli své cesty zemřel a podle matriky mu bylo 101 a půl roku.

Jsou studánky, které pomáhaly při očních chorobách, jiné při nemocech pohybového ústrojí, další měly blahodárný vliv na vnitřní orgány. Vedle těchto „specializovaných“ však bývala převaha „univerzálních“, kam si lidé chodili pro uzdravení těla i duše. Na křížky a na stromy okolo pramene potom věšeli svaté obrázky, sošky a mnohdy třeba berle a obvazy na znamení toho, že už je nepotřebují. Poblíž pramene na Dobré Vodě u Nových Hradů bývaly takových předmětů stovky a snad tisíce.

Zajímavé jsou rozdíly v nazírání farářů, kteří měli takovou studánku ve svém „rajónu“. Někteří viděli ve vznikajícím poutním místě nežádoucí konkurenci pro vlastní farní kostel a snažili se lidovým projevům náboženské úcty bránit. Jiní, a těch bylo asi více, naopak vztah k zázračným pramenům podporovali. Za příklad může sloužit třeba kněz Kašpar Maruna z Trhových Svinů, jehož zásluhou vyrostl nad blízkou studánkou nádherný barokní kostel Nejsvětější Trojice.

 (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Časopis v elektronické verzi můžete zakoupit na Digiport

Předplatné můžete zakoupit na send.cz