Rodokmeny od mojedejiny.cz

Světoběžníci od Staré a Dobré Vody

Loutky je provázely na cestách, při nichž úspěšně křižovali evropský i asijský kontinent. Své příběhy hráli i v místech, kam se dřív jezdilo jen za trest. Oceňovaní divadelníci Jevgenij a Dana Ibragimovi i jejich děti nakonec našli zázemí v jižních Čechách. A mluví o tom, že právě tady je potkalo štěstí.
Petra Vicková, Foto: Milan Havlík
18. Květen 2022 - 11:05

Letos pětapadesátiletý Jevgenij, kterému všichni domácky říkají Žeňo, se narodil v Čerkesku na severozápadním Kavkaze, dnes se jedná o Karačajevsko-čerkeskou republiku. Místo pro našince poměrně vzdálené, i když proti dalšímu působišti Jevgenije a později i jeho manželky Dany pořád relativně „v sousedství“. Ale nepředbíhejme.

Loutky ho nezajímaly

Žeňa vypráví, že loutky do dětského ani dospělého světa na Kavkaze nepatřily, neměly tam tradici. Byly jen součástí vánočního betlému (který v SSSR samozřejmě nebyl vítaný) a pro něho, jako studenta leningradské činohry a potom i herce Karačajevsko-čerkeského činoherního divadla, nebyly až do roku 1993 ničím zajímavé ani přitažlivé.

„Nechtěl jsem být jako dítě ani kosmonautem, ani letcem, byl jsem hodně živý a nějak jsem věděl, že bych se chtěl vydat na uměleckou dráhu, stát se hercem. Tatínek mě už jako malého brával na oslavy různých svátků a slavnosti, chtěl, abych se díval kolem sebe a vnímal život. U nás byla společnost výrazně rozdělená na mužskou a ženskou, a já často pobýval i mezi ženami, přestože to nebylo úplně běžné. Táta hlavně chtěl, abych byl pozorný,“ vzpomíná.

Vystudoval činohru v Leningradě a po vojně se na sedm let vrátil na Kavkaz do divadla. Už v té době ho dráždilo, že na tehdejší představení dojíždějí režiséři z jiných souborů, kteří si chtěli hlavně vydělat peníze. Energii i nápady mladého herce často ničili svou neústupností a on postupně zjišťoval, že by se sám chtěl věnovat režii, ale daleko kreativněji, smysluplněji a hlouběji.

Fantazie vyhrála

V listopadu 1993 přijel do Petrohradu (už to nebyl Leningrad) s tím, že bude studovat režii. Bylo mu pětadvacet.

„Šel jsem na naši bývalou hereckou kolej, paní vrátná si mě pamatovala, a když jsem se jí svěřil, že nemám kde bydlet, nabídla mi práci údržbáře a kolejní pokoj, kam jsem se rovnou mohl nastěhovat. Žil tu také můj bývalý spolužák, který čekal na lékařský zákrok. V prosinci toho roku se k nám přidal i kamarád Sergej, který se v té době připravoval na zkoušky z loutkařiny. Myslel jsem, že se obor otevírá až na jarní semestr, ale zkoušky byly hned druhý den. Jdi to zkusit, povídá kamarád. Loutky? No to v žádném případě! Nakonec jsem se nechal přemluvit, vlastně jsem hledal dobrodružství. Zkoušky se skládaly z básní, písní, tance – to pro mě bylo snadné. Dostal jsem ale domácí úkol. Přes noc jsem měl připravit hraný příběh s loutkami, jenže na mě už žádné nezbyly. Nakonec jsem díky tomu zjistil, že tady mám daleko větší možnosti, že loutkové divadlo se může hrát i s předměty, třeba s prázdnými lahvemi. Kreativita toho prostředí, jeho sdělení a fantazie jsou ohromné. A tohle zvítězilo,“ vypráví. (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

 

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz