Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Sušická bestie

Tenhle případ právě před šedesáti lety otřásl Sušicí. Lidé nechtěli uvěřit, že oblíbená zdravotní sestra skutečně vraždila děti ve zdejší nemocnici. Marie Fikáčková jen chtěla klid. Aby děti konečně přestaly plakat.
Štěpán Hembera
12. Září 2017 - 13:59

Marie Fikáčková, rozená Schmidlová, se narodila 9. září 1936 do nepříliš bohaté německé rodiny, která se i po válce hrdě hlásila k německé národnosti. Otec, alkoholik a násilník, se navíc netajil záští proti Čechům. Nikdy nebyl pro Fikáčkovou otcem, jakého si představovala; údajně ji často bil a ponižoval. S matkou si také příliš nerozuměla a i v dospělém věku byly na pořadu dne časté hádky.

Přesto se jí v roce 1955 podařilo vystudovat Střední zdravotní školu v Klatovech s velmi dobrým prospěchem. V témže roce nastoupila do tehdejšího ÚNZ (Ústavu národního zdraví) v Sušici. V říjnu roku 1957 se stala sestrou na porodním oddělení, kde se velmi záhy etablovala a byla považována za velmi schopnou sestru.

Nikdo netušil, co se může zrodit v její hlavě.

ŠOK V PORODNICI

Přišlo to náhle. Zatčení v odpoledních hodinách 27. února 1960, a to přímo na porodním oddělení tehdejší okresní nemocnice v Sušici. Co se stalo? Během její služby 23. února 1960 totiž zemřeli dva novorozenci, děvčátka. Při následné pitvě se ukázalo, že bezprostřední příčinou smrti bylo těžké poranění mozku a u jednoho z nich navíc i zlomeniny rukou.

Zpráva o jejím zatčení se velmi rychle roznesla nejen po městě, ale i po celém kraji.

Lidé tomu nechtěli věřit. Marie Fikáčková byla známá jako slušná, pracovitá a velmi oblíbená zdravotní sestra. Co tehdejší nejen sušickou veřejnost zvláště děsilo, byly kusé informace o počtu spáchaných skutků a způsobů zraňování novorozenců. V lidovém podání nechybělo mimo jiné ani hororové líčení o vpichování jehel do jejich očí a hlav.

Po předvedení k výslechu, který začal 28. února 1960 hodinu po půlnoci a trval téměř šest hodin, spontánně doznala, že 23. února přímo na porodním oddělení sušické nemocnice úmyslně pomačkala hlavu a zlámala obě ruce teprve 20 hodin starému novorozenci. Ještě týž den a stejným způsobem zavinila těžké zranění další pětitýdenní oběti. Následkem těchto zranění obě děvčátka zemřela. Přiznala také, že použila násilí proti asi deseti dalším dětem, ale ty – podle jejích slov – útok přežily.

HRŮZNÁ VÝPOVĚĎ

Z protokolu, při jehož čtení dodnes mrazí, vyplývá, že fyzicky napadala zejména plačící děti, které nebylo v její moci v daný čas utišit. I způsob útoku odpovídal nezvládnutému výbuchu vzteku a hysterickému záchvatu. Fikáčková uvedla: „Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pracovala jsem dále ve skládání plen na inspekční místnosti.“

Proč to všechno? Motivem jejího jednání byla zjevná nenávist k plačícím dětem a zřejmě k dětem vůbec. Jak dále doslova zmínila: „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval jejich pláč, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k nim.“

V jejím psychologickém profilu po přezkumu tehdejších soudních psychologů a psychiatrů čteme, že je shledána jako příčetnou, avšak se sklony k depresím, hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku. Vyšetřovateli sdělila, že by udeřila i vlastní dítě, kdyby ji svým křikem uvedlo do stavu podráždění.

Dalším nelehkým úkolem vyšetřovacích orgánů bylo od samého počátku zjistit, jestli se Marie Fikáčková nedopustila dalších smrtících útoků proti novorozencům. Kontrola poměrně byrokraticky a ručně vedených zdravotnických dokumentací a evidencí s pitevními protokoly a plánovanými službami jednotlivých zdravotních sester i lékařů nevedla k žádnému dalšímu, byť jen podezřelému případu. Zdravotní dokumentace prokázala poranění dvou novorozenců, která vznikla v době její služby.

PŘIROZENÁ ÚMRTÍ?

Spekulace o možném počtu obětí, které po jejím útoku zemřely, oživila před několika lety bulvární média. Fikáčkovou označila za nejmasovější, nejděsivější a nejbrutálnější vražedkyni v novodobých dějinách, kdy jí na vrub přičetla nejméně deset mrtvých. Dalšímu nezjištěnému počtu novorozenců údajně způsobila doživotní útrapy v podobě mentálního postižení s předčasným úmrtím. Pro tato tvrzení však neexistuje jediný, byť nepřímý důkaz. Zcela prokazatelně nezohledňují tehdejší situaci a praxi v dětském lékařství.

Právě vysoká úmrtnost novorozenců, kojenců a dětí byla zapříčiněna především infekční dětskou obrnou. Na toto onemocnění podle lékařských statistik umíralo na počátku 50. let každé desáté až dvanácté narozené dítě. Paradoxně se poslední velká epidemie infekční dětské obrny, jež se pravidelně opakovala v intervalech tří až pěti let, zaznamenala v roce 1957 a kryje se s dobou, kdy Fikáčková nastoupila na porodní oddělení nemocnice v Sušici.

Další skutečností, která prakticky vylučuje možnost jiných vražd spáchaných Marií Fikáčkovou, byla lékařská praxe v případě smrti novorozenců. Nejenže každé úmrtí ve zdravotnickém zařízení musel odpovědný lékař hlásit matrice příslušnému okresnímu národnímu výboru, ale také každý novorozenec, který zemřel, podstoupil pitvu. Smyslem bylo včas odhalit možné smrtící epidemie. Praxe byla taková, že pitvy byly také povinně nařízené u dětí, které se narodily mrtvé, a dětí do 15 let věku, včetně zemřelých rodiček. Je tedy fakticky zcela vyloučené, že by u potenciálních dalších deseti obětí na porodním oddělení v Sušici nebyla prováděna pitva a nebyly zjišťovány skutečné a ověřitelné příčiny úmrtí.

Bez pitvy navíc nemohl být ani pohřeb dítěte. V případech podezření ze smrti způsobené cizí osobou byla zdravotní pitva přerušena a nastoupila pitva soudní za povinné účasti dvou soudních patologů z Ústavu soudního lékařství. Tak tomu bylo i v případě dvou novorozenců zavražděných Marií Fikáčkovou 23. února 1960.

Jediné možné pochybení lze najít ve znaleckých posudcích, týkajících se příčetnosti Marie Fikáčkové v době činu. Je více než pravděpodobné, že pokud by byla znalecky prokázána její neschopnost ovládat své momentální agrese, nekontrolovatelné výbuchy vzteku a její emoční nestabilitu obecně, pak by nemohla být odsouzena k trestu smrti. Popravili ji 13. dubna 1961 v suterénu pankrácké věznice.

 

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!