Samotáři ze Šumavy
Jak se vám podařilo přesvědčit samotáře, aby s vámi mluvili?
Pomohl mi v tom Roman Szpuk, jeden z mých respondentů a dnes už i můj kamarád. Když vydal před časem svoje deníky, přijel jsem za ním pro novinový rozhovor. Vyprávěl mi, jak spí od jara do podzimu venku, jak volá na ptáky, jak i v mrazu chodí jenom v tričku, a mě jeho otevřenost fascinovala. Kdyby tak existovalo víc podobných lidí, říkal jsem si, mohla by vzniknout krásná kniha rozhovorů o životě daleko od civilizace. Zajímalo mě, jestli někoho takového nezná, a dostal jsem od něj tipy na několik samotářů, ještě daleko radikálnějších než on. A jak jsem je přesvědčil, aby si se mnou povídali? Ukázal jsem jim, že se o ně opravdu zajímám, že mi na nich záleží, že obdivuju jejich způsob života a chci zjistit, co přináší – dobrého i špatného. A taky jsem jim řekl něco o sobě. Když jsme se navzájem trochu poznali, v podstatě všichni na moji nabídku kývli.
Lidsky jste si sedli.
S někým si sednete víc a s někým méně, to je normální, ale určitě viděli, že nejsem nějaké zvíře z velkoměsta, které je přijelo vykostit, sebrat jim jejich soukromí, ukázat publiku pár pitoreskních figurek a odjet. Tak to v žádném případě nebylo. Přijel jsem jako někdo, koho jejich samotářský život bytostně zajímá a oslovuje, kdo je tím tématem fascinovaný.
Když si povídáte se svými respondenty o jejich soukromých záležitostech, je to vždycky trochu ošidné. V rozhovoru se mohou hodně otevřít, prozradit i něco, co vlastně ani nechtějí zveřejnit. Pro vaši knihu jsou – a to říkám v uvozovkách – jakýmsi „lidským materiálem“. Autorizovali ty rozhovory?
Spojení „lidský materiál“ bych v životě nepoužil, proti tomu se musím vymezit. Tak to není. Jde o partnerský vztah, který se shodou okolností překlopí do nějakého mediálního výstupu. Ptala jste se na autorizaci, ano, všechny rozhovory byly autorizovány. Každý dialog má trochu jinou formu, protože jde o rozdílné osobnosti. Jejich otevřenost byla skutečně až hraniční, málokdy se s takovou setkávám. To, co mi vyprávěli Jáchym, Roman, Mirek nebo František a jeho bratr Ondřej, to byly věci, které se obyčejně neříkají ani v soukromí. Věřím, že jsem sice tu intimitu s jejich souhlasem poodkryl, ale že je to nezranilo. Na to mají dostatečně pevné, ryzí charaktery.
Člověk, který se uchýlí do samoty, asi nemá velkou potřebu medializovat svůj život.
Ano, ale protože jsme se spřátelili a já o to stál, vyšli mi vstříc. Myslím, že motivace byla takhle jednoduchá. Většině z nich to bylo spíš jedno, nechtěli předat nějaké poselství nebo pravdu, ukázat alternativu, nic takového. Jenom vyšli kamarádovi vstříc v jeho bláznivém nápadu.
A jaká byla vaše motivace? Vy jste měl na mysli nějaké poselství, nebo to bylo prostě jen zajímavé téma?
Téma je zajímavé, ale to je až druhotná věc. Především je důležité. A v jaké rovině, to teď dodatečně odhaluji z recenzí a z reakcí čtenářů. Určitě je podstatné, že se moji respondenti rozhodli pro radikální změnu. Po změně touží mnozí z nás, ať už ve vztahu, v zaměstnání nebo v bydlišti. Objevuje se ale také otázka svobody, otázka bolesti a ochoty bolest snášet, téma sociálního okraje… Je toho hodně. Mám takovou svou mantru: Když má být knížka dobrá, musí být chytřejší než její autor. Proto taky doufám, že je v ní víc, než jsem já sám schopen vidět.
Hraje tu nějakou roli Šumava, nebo to byla jen náhoda?
Původně jsem měl pár samotářů i jinde, ale nakonec jsem se rozhodl na Šumavě zůstat. Je to poselství o krajině a o jejím osudu v posledních desetiletích a zároveň to jednotlivé příběhy propojuje. Jako by spolu respondenti vedli nevyřčený dialog. Ty osobnosti jsou totiž opravdu velmi odlišné, a já nechtěl, aby vzniklo osm segmentů, které se náhodou spojily do jedné knižní vazby.
Nakolik je dnes možné žít mimo civilizaci, nebo být dokonce úplně soběstačný?
Žít mimo civilizaci samozřejmě jde, se soběstačností je to horší, i když i to by člověk dokázal. Ekologický aspekt ale nebyl pro moji knihu zásadní. Úmyslně jsem neoslovil lidi, kteří odešli s rodinou na venkov, aby tam hospodařili a žili ekologickým způsobem života. Zajímala mě hlavně samota, ať už dobrovolná, nebo ta, do které se lidé dostali shodou okolností. Někteří moji respondenti pro stát neexistují, nemají doklady, neplatí sociální a zdravotní pojištění, nemůžou jít ani k doktorovi.
Ta jejich samota je úplná, nebo mají nějaké partnery, se kterými se občas setkávají?
U některých se občas partner objeví, někteří o něm alespoň sní, jiní ani to ne. Těžko to zobecnit.
A jak ve své samotě žijí, čím se zabývají?
Někdo od rána do večera dře, někdo víc odpočívá. Martina má louku plnou zvířat, o která se stará, musí si dovážet vodu, k tomu občas jezdí na brigády, nezastaví se celý rok. Tohle je taky u každého jinak.
Třeba meteorolog a básník Roman Szpuk má normální zaměstnání, je na internetu…
Roman je mezi šumavskými samotáři výjimečný, je to vlastně takový mezistupeň. Jako jediný z nich chodí do práce. Když jsem s ním mluvil, žil hodně venku v přírodě, v údolí Losenice. Dnes už má asi víc nakročeno do města. Jeho příběh je v knize záměrně jako první, aby čtenáře uvedl do zvláštního světa, ve kterém žijí ti ostatní.
Ti jsou úplně izolovaní? Nemají ani telefon?
Všichni mají mobily, ale to ještě neznamená, že vám ho na zavolání zvednou. Na většině těch míst není signál, někteří ani nemají elektřinu. A telefon nemají pořád po ruce jako my. Často leží doma na poličce nebo je rozbitý a nefunguje.
Jak jste si s nimi domlouval schůzky, když jste připravoval knihu?
Někdy jsem se jim dovolal nebo dotextovkoval, někdy bylo nejrychlejší za nimi rovnou dojet.
Má jejich samota nějaký duchovní rozměr, jaký si spojujeme se samotou poustevníků?
Až po dokončení knihy jsem si uvědomil, co moje respondenty spojuje: primárně samota, ale také to, že jsou všichni hluboce věřící. Zase je to u každého jiné, ale otevřenost duchovnu je tam mimořádná, stejně jako ochota o tom mluvit. Většinou je to New Age spiritualita, jeden je katolík, jeden je fascinován židovstvím, další o sobě říká, že je prokřesťanský pohan. Když jsme na to téma narazili, mluvili všichni o hlubokých, velmi intimních duchovních prožitcích, a mluvili o tom rádi. To mě velice překvapilo. Možná je to i tím, že modlitebny jsou moc daleko a všechny vnější záležitosti spojené s vírou jsou pro ně nedostupné.
Litoval někdo z nich, že se rozhodl žít o samotě?
Někteří možná litovali, ale byly to spíš výkyvy nálad, jaké mívá každý z nás, než setrvalý stav.
Nepodíváte se po nějakých samotářích taky ve městech?
Mám na ně tipy, a dokonce jich i pár znám. Přesně s touhle myšlenkou si pohrávám. Lidi, kteří jsou skrytí ve čtyřech stěnách nebo na dvorku a otevřou, jen když na ně zaklepete v určitém kódu…
Když žije člověk sám v přírodě, máte pocit, že je to originální osobnost, ale když je podobně izolovaný ve městě, vypadá spíš jako blázen.
Tohle myslím pramení z našich předsudků. Před časem jsem pracoval na projektu s Kateřinou Šerou a poznal jsem při tom jednoho vesnického samotáře: byl to tichý, nenápadný, usměvavý člověk, který měl pověst nemluvy a podivína. Jednou jsme se náhodou dali do řeči a on mě pozval k sobě. Měl veliký dvůr, opravdu obrovský. „Vy tu máte krásný kus přírody,“ povídám mu. „Ptáčky tady mám,“ odpověděl mi, postavil se doprostřed dvora, rozpřáhl ruce – a za chvíli se začali slétat ptáci. Usedali mu na ruce, na hlavu… Bylo to úžasné. V životě jsem nic takového neviděl a myslím, že většina jeho sousedů z vesnice o tom neměla ani potuchy.
Knihu doprovázejí snímky Jana Šibíka. Bylo těžké přimět šumavské samotáře, aby se nechali fotografovat?
Tohle je moje asi dvacátá kniha rozhovorů, ale přesto jsem udělal chybu – zapomněl jsem na fotky. Musel jsem se ke svým respondentům vrátit a přiznat jim to. Kdybychom se během rozhovorů tak nesblížili, mohli by si myslet, že je to moje strategie, jak je k focení donutit. Takhle pochopili, že je to jen moje blbost, a všichni kromě jednoho, který se nechal fotit, ale odmítl ukázat svou tvář, na to kývli.
Chystáte nějaké pokračování?
Ano, ale to už pravděpodobně nebude jen Šumava, i když jeden dva respondenti asi šumavští budou. Ozývá se mi řada lidí, že znají někoho, kdo takto razantně žije mimo civilizaci. Dokonce se mi přihlásili i dva podobní samotáři s tím, že měli moji knihu v ruce a že se jim líbila.
Co myslíte, vrátíte se k těm osudům třeba za deset let?
No vidíte, to mě nenapadlo. Je to zajímavá myšlenka, díky za ni.
Publicista a spisovatel Aleš Palán (*1965) vydal řadu knižních rozhovorů (například s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským, Danielem a Jiřím Reynkovými, Jaroslavem Medem nebo Miloněm Čepelkou). Jeho próza Ratajský les byla v roce 2017 nominovaná na Cenu Magnesia Litera. V současné době je ředitelem nakladatelství Kalich.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!