Neznámé osudy 1968

Ukažte to mimino, ať nestřílejí!

V létě roku 1968 bylo Anně Kežlarové z Hoslovic u Strakonic osmnáct. Čekala své první dítě. Nevěděla přesně, kdy se má narodit, ale tušila, že její velký okamžik přijde někdy začátkem září. Manžel Zdeněk přes týden v Praze vydělával peníze jako zedník, Anna bydlela v domě svých rodičů, pracovala ve strakonické zbrojovce a každým dnem se chystala nastoupit na mateřskou dovolenou.

Ve středu 21. srpna vstávala jako vždycky před pátou. To ráno se nelišilo od jiných, rodiče ještě spali. Anička se v tichosti vypravila do fabriky. Rádio doma nepouštěla, nechtěla nikoho budit. Když dorazila do šatny ve zbrojovce, její kolegyně neskrývaly rozrušení: „Holky, slyšely jste to? V Praze se střílí, jsou tam vojáci!“

Je válka, blesklo Anně hlavou a zamotal se s ní svět. Válka, v jejímž ohnisku je můj muž!

Pak už to šlo rychle. Udělalo se jí zle, dostavily se porodní bolesti. Někdo zavolal sanitku. Ve strakonické porodnici personál poslouchal rozhlas, Anna si ale vybavuje, že lékař nařídil, aby se zpravodajství kvůli zřejmě dost vyděšené rodičce vypnulo.

Dcerka se narodila před desátou. Dostala jméno Hana. Zdeněk se na svou novou rodinu mohl přijet podívat až v pátek. Nikdo pořádně nevěděl, jak se situace bude dále vyvíjet, teď přišli Rusové, kdo přijde po nich? Rychle zajistit to nejnutnější: sehnat kočárek, vybavení pro miminko, jídlo. Nic z toho nebylo jednoduché, lidé totiž vzali obchody útokem. 

Rodičky v té době zůstávaly v nemocnici týden, pak mohly i s kojencem domů. Tentokrát se ale tak dlouho nečekalo a Anna s dcerkou Haničkou byla propuštěna už po pár dnech, snad aby byl ústav připravený na nápor válečných zraněných. Do Hoslovic jela maminka starou sanitkou oproti tehdejším předpisům vedle řidiče, k čemuž ji vyzval sám saniťák. „Pani, sedněte si dopředu a ať je vidět to dítě!"

Nerozuměla, ale poslechla. Za chvíli pochopila. Na mostě stáli vojáci v plné zbroji, zahlédla je poprvé. „Tak ukažte to mimino, ať na nás nestřílejí!“ Řidič i novopečená maminka projeli, na ten strach Anna dodnes nedokáže zapomenout. Jen malá Hanička nevěděla nic. Až když za pár let brala rozum, zaregistrovala, že babička o ní mluví se sousedy poněkud divně. „Jo, tuhle naši Haninu přivezli Rusáci!“

Dlouho jí bylo líto, že se její kamarádi narodili normálně svým rodičům, a ona se do Hoslovic dostala touhle prazvláštní cestou. A ačkoliv okolnosti jejího zrození byly poněkud dramatické, 21. srpen je pro ni letos v první řadě dnem, kdy ve zdraví a pohodě oslaví své padesáté narozeniny.

Dvojité ano

Když plánujete svatbu na příjemný letní den, vyhlížíte spíš počasí, než to, z jaké strany vtrhnou do země okupanti. Aniž tušili budoucí běh událostí, rozhodli se sourozenci Jana a Pavel Neumannovi z Jindřichova Hradce, že si se svými vyvolenými uspořádají dvojitou svatbu. Snoubenci Jana a její Vladimír a Pavel a jeho Veronika měli na českobudějovické radnici řádně potvrzený termín – pátek 23. srpen 1968 v 11 hodin dopoledne.

Ačkoliv v Praze už byly tanky, České Budějovice byly sovětskými okupanty obsazené později. Pavel vzpomíná, že se na svatbu složitě dopravoval z Jindřichova Hradce právě ve čtvrtek vlakem, který měl výrazně dlouhé zpoždění. Rodiče obou sourozenců pak o den později na svatbu přijeli autem.

V pátek zaznělo dvojité ano. Když se svatební průvod přesouval ven z radnice, střetli se svatebčané ve dveřích s delegací čtyř sovětských důstojníků, kteří šli právě vedení města oznámit svou násilnou přítomnost. „Vzpomínám si jednoho z nich, černého vousatého atamana v typické peleríně,“ vybavuje si po letech Pavel Neumann.

I další program svatebního dne byl poznamenaný výjimečnou situací v zemi. Na páteční poledne totiž byla vyhlášena celostátní generální stávka jako gesto nesouhlasu s obsazením země cizí armádou. Personál českobudějovického hotelu Slunce, kam se novomanželé s rodinami a přáteli přesunuli na hostinu, tehdy přišel s otázkou, zda se i zdejší kuchaři a číšníci mohou připojit k hodinovému protestu. „Samozřejmě, počkáme,“ odpověděli hosté. Hladoví svatebčané pak způsobně čekali až do jedné hodiny, kdy stávka skončila.

V rodině Neumannových se ale k srpnu 1968 váže ještě jedna událost. Novomanžel Vladimír Pokorný, který pracoval jako architekt v Praze, měl ateliér v budově bývalého Federálního shromáždění mezi Národním muzeem a Státní operou. Po svatbě po svém návratu do práce s překvapením zjistil, že jeho židle v kanceláři je rozstřílená.

„Prý si po příchodu do Prahy dezorientovaní Rusové mysleli, že tam sídlí rozhlas, a stříleli tam. Kdyby Vláďa nejel do Budějovic na svatbu s Janou, kdovíjak by to s ním dopadlo,“ doplnil letitý příběh Pavel Neumann.

Jeho manželství pak bohužel trvalo jen krátce, Veronika zemřela za několik let na vážnou nemoc, ale Jana a Vladimír jsou spolu stále. Jejich padesátileté výročí svatby letos tedy bude zlaté.

Cigarety jsem ochutnal poprvé u vojáků

Pavlu Jodlovi z Nových Homolí bylo v roce 1968 právě devět let. Byl to zvídavý vesnický kluk, který bydlel s rodiči a s o tři roky starším bratrem Jaroslavem na samotě za vsí směrem k plánskému letišti. Prázdninový čas mu v pohodě plynul až do osudných srpnových dnů, kdy celá rodina poslouchala rozhlas.

Tatínek, který měl své zkušenosti, okamžitě nařídil navečer v domě zhasnout. Blízkost letiště a tma totiž souvisela s událostí, která zřejmě nemá v tehdejší ČSSR obdoby. Sověti se pokoušeli na letišti v Plané přistát s vojenskými dopravními letadly, což se jim ale nedařilo. Podle svědků a dostupných pramenů se vše odehrálo ve večerních hodinách 22. srpna. Lidé zatarasili přistávací dráhu vozidly a Pavel Jodl mluví i o tom, že na letišti zhasla naváděcí světla. Tento aktivní odpor vedl k tomu, že jedno ze zásobovacích letadel při přistání najelo do nízkého mlází, havarovalo a uvnitř byli zranění.

„Letoun byl na kusy, měl zlomenou vrtuli, urazila se i část křídla,“ popisuje Pavel Jodl, který si pamatuje i napjaté období po havárii, kdy se vojáci snažili rozebrané trosky letadla odklidit pomocí helikoptéry. V dalších dnech pak okupanti obsadili letiště, hlídky procházely kolem celého prostoru. Bratři Jodlové je na samotě vídávali, měli z nich sice zprvu strach, ale jejich zvědavost brzy zvítězila. Starší Jaroslav, který využil znalostí školní ruštiny, se s jedním s vojáků dal do řeči, a zjistil, že zřejmě není čeho se bát.

Mladší Pavel pak zašel ještě dál. Vydal se za nimi sám do blízkosti jejich stanoviště, aby se podíval, co jsou vlastně zač. Měl štěstí, jeden z vojáků měl pro klučičí zájem pochopení. „Nebál jsem se ho, pochopte – viděl jsem samopaly, obrněný transportér, těžký kulomet. Chodil jsem pak za nimi sám skoro každý den, naši nic nevěděli. Rus, na jehož jméno už si nevzpomínám, mě pak vždycky v pořádku doprovodil domů. Jedl jsem s nimi jejich jídlo, většinou to byla docela tvrdá rýže, pak omáčka, někdy střelili zajíce a opekli si ho. Mohl jsem si vyzkoušet vysílačku, helmu, ukazovali mi fotky rodin. A cigarety jsem poprvé vyzkoušel právě s nimi,“ vzpomíná na dávné dobrodružství Pavel Jodl.

Jednoho dne opět přišel na návštěvu, ale nikdo už na místě nebyl. Už neví, kdy to bylo, snad podzim roku 1968.

Časově však není schopen konec aktivního působení Rusů na letišti v Plané zařadit, určitě prý už byl podzim 1968, kdy vojáci své pozice opustili.

První noční

S havárií letadla v Plané pak úzce souvisí i vyprávění Miroslava Majera z Trhových Svinů, který v noci z 22. na 23. srpna 1968 sloužil svou úplně první noční směnu jako rentgenolog.

„Bylo mi devatenáct a pracoval jsem čerstvě u rentgenu v bývalé vojenské nemocnici v Českých Budějovicích. V tu noc k nám přivezli asi deset zraněných Rusů, kteří měli všichni stejné úrazy. Jednalo se o zlomeniny holenních a stehenních kostí a poranění hrudníků. Dozvěděl jsem se, že jsou to lidé z nabouraného letadla v Plané. Někteří z nich museli na operaci a jejich snímky bylo třeba udělat rychle, volal jsem proto hned v noci o posilu,“ vypráví Miroslav Majer.

Vybavuje si, že jeden z Rusů se jmenoval Kapitanov a že ranění měli na sobě uniformy sovětské maríny. „Myslím, že to byla Černomořská námořní pěchota,“ uzavírá své vzpomínky Miroslav Majer.

Táta se určitě zachoval jako hrdina

Velmi dramatickou situaci ze srpna 1968 popisují i sourozenci – dvojčata, letos pětasedmdesátiletí Dagmar Kryštofová a Jiří Rozboud z Nových Homolí. Jejich rodina měla ve vsi hospodu, spojenou s tanečním sálem a obchodem. Nad hospodou také Rozboudovi bydleli. V době, když už Rusové přijeli, se odehrál incident, při němž jejich otec Karel prokázal odvahu i duchapřítomnost.

Vojáci jednou večer přijeli náklaďákem k hospodě a byli již viditelně opilí. V sále v ten den promítalo pojízdné kino, pomalu končilo a diváci ještě seděli na svých místech. Do lokálu vstoupil jeden z Rusů a dožadoval se piva. Češi tenkrát okupantům nechtěli podat ani vodu, natož je obsluhovat, a tak Karel zprvu na výzvu nereagoval.

„Pivo, ja chačú pivo!" připomněl se voják a namířil svůj samopal na lidi do sálu. Hospodský přiskočil a zbraň mu zvedl nahoru. Vyšla rána, náboj provrtal strop nad výčepem a zařízl se do křesla v horním pokoji. „Kdyby tam v tu chvíli někdo seděl, je mrtvý,“ popisuje běh událostí syn hostinského Jiří Rozboud. „Táta se nebál. Tím, jak rychle zareagoval, aby se nestřelilo do sálu s lidma, se určitě zachoval jako hrdina,“ doplňuje jeho sestra Dagmar.

Prostřelené křeslo pak měla ještě dlouho na své chatě. Ale problém v homolské hospodě měl i svou dohru. Vojáci se s malým náklaďákem pokoušeli odjet, přičemž nabourali a zničili dřevěný kuželník za hospodou. Jiří Rozboud si pamatuje, že následující den přijelo z velitelství několik ruských důstojníků se do hospody omluvit. Slíbili, že kuželník postaví znovu. „A slib dodrželi – sehnali dříví a postavili ho. Byli to ale jiní vojáci. Co se stalo s těmi kluky z náklaďáku, nevíme. Nikoho z nich jsme tu už pak neviděli.“

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!