Krása zániku III
DOMA U SCHWARZENBERGŮ
Jsou to oběti 20. století, které z reprezentativních sídel udělalo mrzáky. Změny režimů, vlastníků. Nevhodná využití, někdy megalomanské cíle. Pomalé chátrání, které překročilo horizont událostí, a tu krásu už nikdo nikdy neopráší. Jako jedna velká promarněná šance zatím vypadá nový zámek v Libějovicích.
Nový. Nový oproti starému, ale dnes už také starý. Když havaruje letadlo, bývají všude kolem kusy a součástky, v kruhu několika kilometrů. Když havaruje zámek, válejí se v zahradě části oken: dřevo, sklo, mosazné kličky. Sejdou se tu novináři, vznikají spekulace, zámek obejme červenobílá páska se zákazem vstupu, pak se o tom ještě chvíli mluví, nakonec si sem tam někdo vzpomene… A zatímco starý zámek stojící přímo v obci Libějovoice nedávno získal skvostnou fasádu, na nový ukrytý v lese se zapomíná.
Havárii nikdo nevyšetřil, páska je roztrhaná, už sem nejezdí ani novináři. Všichni si na to zvykli.
Procházíme s fotografem spodní patro. Vypadá jako internát. Zbyly tu i lustry ze sedmdesátých let, mléčné lampy zavěšené na dlouhých tyčích nebo zářivky, které už léta nikdo neoživil světlem, chybějí tu kabely i vypínače. Šedesát metrů dlouhou středovou chodbou protahuje, po obou stranách jsou otevřené dveře, kterými sem vchází zima i nezvaní návštěvníci. Malují po zdech a ty jsou svědky i náboženských rituálů: v jedné místnosti vítá hosty improvizovaný oltář, dveře s křížem od skříňky první pomoci, svíčky a suché květiny.
Původně to tady patřilo Buquoyům a následně Schwarzenbergům, ti k zámku přistavěli druhé patro – vnější podoba tak dodnes respektuje jejich architektonický záměr. Místo si oblíbili natolik, že zde žili víceméně trvale. Přišli o něj při pozemkové reformě ve 20. letech 20. století, areál koupil řád redemptoristů a zřídili tu řádové gymnázium, které ovšem nepřežilo nástup komunistů. V letech 1938–1939 v sousedství vyrostla moderní budova kláštera s kostelem Nalezení svatého Kříže, spojená se zámkem krytou chodbou.
Kouzlo šlechtické rezidence si zachovává jen první patro. Zůstaly tu dubové kazetové dveře, v salonu s balkonem je malovaný strop, navozuje umělecké štuky, tak věrně, že návštěvník chvíli přemýšlí, jestli je strop skutečně plastický. Staré štítky na dveřích připomínají, že tady bývala knihovna. A přímo před ní, také na stropě, ale ještě v chodbě, jsou namalované velké hodiny. Bez rafičky. Čas se zastavil a nikdo neví, kolik tenkrát bylo, a hledá se někdo s klíčkem pro natažení. Tiché hodiny ve ztichlém zámku.
Bývalo tu kino a zůstaly po něm ještě kinosedačky. Každý den promítají stejný film. Denně tu vysílají dokument o reprezentativním areálu, rozlehlém parku s památnými stromy, parku přecházejícím do volné okolní krajiny, spojnici s barokním kostelem v Lomci. O tom, jak teprve nedávno někdo procházel umývárnou a všechno tady rozbil. Nebo o pokojích, kde vlhkost zvedá parkety, naskakují v řadě, ale drží je příkrov lina, podlaha tak vypadá jako páteř obřího zvířete, ponořeného do útrob budovy. Až se zvedne, roztrhne budovu a její kusy budou rozházené i několik kilometrů daleko. Znovu přijdou novináři, páska, a pak se zase zapomene. Vytrhané parkety a vytrhané radiátory doplní vytrhaná paměť.
TŘI ZASTÁVKY
Následují tři krátké zastávky – možný tip na výlet i s dětmi po Strakonicku, protože dovnitř se nedostanou a zvenčí jim nic nehrozí. V Litochovicích chátrá správcovský dům, stojí přímo na návsi u kapličky, podle památkářů skvěle reprezentuje malé neopevněné šlechtické sídlo. Snad ještě bude chvíli reprezentovat, do oprav se tu nikdo nehrne a před dveřmi lidé vytvářejí kompost, aby klikou lomcovalo co nejméně turistů.
O něco větší je tvrz v Buzicích – ta už připomíná malý hrad, kde jsme s fotografem běhali vypuštěným vodním příkopem a pozorovali, jak voda kdysi vyhladila kameny. Brána je zamčená na řetěz a balvany na stěnách kloužou, takže kdo chce dobýt Buzice, měl by si vzít horolezecké boty a lano. Ale pozor, v okolí tvrze je rozmístěná řada fotopastí, především kvůli lidem, kteří se rozhodli hluboký příkop zaplnit odpadky.
A malebné jsou Bratronice. Dvoru tam dominuje zámek, kde žil slavný cyklistický závodník Christian Battaglia, jehož rodu areál od roku 1864 náležel. Světlé zítřky slibuje nová střecha a lešení, časem se možná dočká i sousední barokní stavba s propadlou střechou a klenutými sklepy. Satelit upevněný na střeše ovšem naznačuje, že se tady bydlí, a tak jsme se v areálu dvora dlouho nezdržovali. Cíl naší cesty sliboval větší dobrodružství – zcela opuštěnou vilu na okraji Blatné.
ČERVENÁ MODRÁ FIALA
„Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mě mé srdce.“ Zpěv písně Červená modrá fiala by se sem docela hodil. Blatenská vila se jmenuje Fiala, podle prvního majitele. To byl řezník a hospodský Theodor Fiala a dům projektoval na počátku 20. století jeho bratr Karel. Vznikla tu výletní restaurace. A muselo v ní být krásně: pohlednice vydaná krátce po dostavbě ukazuje dřevěnou verandu, kde za příznivého počasí sedávali hosté a z věžičky vlál červeno-bílý prapor. Tenkrát dost foukalo, vlajka je napnutá. Téměř dokonalá atmosféra na sklonku rakousko-uherské monarchie. Pivo a kafíčko. Ten čas před první světovou válkou, druhou, před desetiletími diktatur. Ten čas před dneškem.
Vila Fiala, po pozdějších majitelích přezdívaná také Krčkovna, je krásná jako celá Blatná – snad nikde není pohromadě tolik hezkých vil, a navíc za tak málo peněz, protože z Blatné je to všude daleko. Ale městečko neopustil genius loci, a proto dnešní Blatná není jen zámek, ale i staré vily. Blatná je i Fiala, ze které bolí srdce. Zdejší lidé se snaží dům zachránit a mají nápady, o kterých vyjednávají s radnicí, ale chybějí peníze. A tak vila pomalu zaniká, v rozích se vrství pavučiny a ve sklepě noviny. „Kouzlo adventu u našich sousedů“ objevuje článek hned navrchu. Podle pamětníků přitom bývaly Vánoce krásné i tady. Vzpomínají na teplo od kamen, ze kterých dnes zůstává popel vyvalený z komínu do místnosti.
Nezvaný host tu může obdivovat barevnou výmalbu jednoho z pokojů nebo malované okenice. Výrazná je věžička s železným kompasem – kdysi pevně ukazoval světové strany, dnes je vychýlený a pokřivený, jako každý opuštěný dům. Baráky slouží lidem, dokud je lidé neopustí. Pak začnou sloužit přírodě. Nejprve pavoukům, broukům, pak plísním, houbám a ptákům.
Dařilo se tady růžím, a právě ty tu chtějí časem pěstovat lidé, kteří své vize prezentují na webu www.krckovna.cz. Tvoří blatenskou občanskou společnost, úřadům navzdory, a bojují za správnou věc. Možná také obdivují krásu zániku, ale tuší konečnost vily. Díky nim má vila Fiala naději.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR
Na stáncích za 49 Kč, elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!