Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Krása zániku II

Takhle by vypadal zámek Šípkové Růženky, kdyby do něj mohli během začarovaného století přicházet lidé. Panstvo spí, ale dveře zůstaly otevřené. Pro nezvané návštěvníky, ale také redaktora a fotografa časopisu Barbar, kteří na počátku roku 2017 navštívili další tři místa ve snaze zachytit jedinečnou krásu zániku. Hamr u Veselí nad Lužnicí, pivovar v Chýnově a zámek v Neznašově. Ta místa pomalu zanikají. Jednou po nich možná zůstanou jen fotky.
Jan Štifter
10. Únor 2017 - 09:37

Tvrz

Otevřená brána, ale ve sněhu žádné stopy. Jako by tudy nikdo neprošel několik dní. A přitom v blízkosti tvrze stojí domky, udržované, zabydlené. Tvrz Hamr, nacházející se šest kilometrů od Veselí nad Lužnicí, dominuje širokému okolí. Vznikla pravděpodobně v patnáctém století, roku 1627 vyhořela a později připadla do majetku Schwarzenbergů. Ve dvacátém století tu fungoval domov důchodců, ale už skoro pět dekád objekt jen chátrá.

Připomíná dvojčata, srostlá do sebe. Nebo milence, v tom nejbližším sepětí. A přesto jejich zrození od sebe oddělují dlouhá desetiletí – podle památkářů je přední část gotická a zadní patrně renesanční. Historické zdivo se tu setkává s moderními cihlami: hmatatelný důkaz, že osud tvrze není ani dnes všem úplně lhostejný. Jenže největším nepřítelem je čas. A taky počasí. Z kdysi pevného krovu visí rampouchy. Až se trochu oteplí, vpije se voda zase do dřeva. Půjdou k zemi další trámy. Dřevo se tu láme jako koberec přehnutý přes litinový klepač.

V některých pokojích zůstaly na stěnách stopy původní výmalby. V jiných právě maluje plíseň, své vlhké ruce přikládá na zdi, od sklepa až po půdu. Nejraději používá zelenou. Časem možná přikryje všechny ztrouchnivělé rámy dveří, vrzající schodiště, právě se nejvíc snaží v místnosti, v jejíchž zdech jsou patrné stopy po střelbě. Plíseň ta palba ostrými stejně nezastavila.

Pivovar

Stalo se to už mockrát a stane se to zase: v Chýnově na Táborsku zboří rozlehlý areál přímo v centru města, který už další generace bude oplakávat a vyčítat svým předkům, že něco takového vůbec dopustili. Stejně jako zmizela pražská židovská čtvrť nebo budějovické Staré Město, padnou brzy i chýnovské Hradčany. Spolu s kostelem nejvýraznější dominanta města. A místní se těší. Protože bořit je jednoduché. Rychlé, práce jde přitom od ruky, a svedou to všichni.

„Chýnov má štěstí, že ač historie pivovaru sahá až do 16. století, není ruina památkově chráněná. S demolicí by tak neměl být problém,“ napsal například jihočeský Idnes.cz. Že lze jednoduše zlikvidovat zdivo staré půl tisíciletí, v někom vzbuzuje pocit štěstí. A Chýnov jde ve svých barbarských plánech ještě dál – na tom návrší, kde stojí pivovar, v nejužším centru města, plánuje sportovní halu. Protože ve městě chybí. Až se objeví snaha umístit někam nevěstinec nebo kasino, třeba se buldozer opře do zdí kostela. Moc lidí tam nechodí a parcela by to byla taky hezká.

Povídá se totiž, že areál pivovaru je neopravitelný. Zřejmě to dokážou i některé posudky. Jenže i z ruiny Dívčího kamene nebo Helfenburku by opět mohl vyrůst hrad. Tady velká část konstrukcí stále stojí. Stav je skutečně havarijní – propadají se i cihlové klenby, praskají, země si je přitahuje, aby dokázala, že dříve byly jedno, ale přesto ten areál není na odpis. Jen je to drahé a těžko se v tom bude hrát florbal nebo házená.

Dveře zůstávají otevřené. Tentokrát jsme se nemuseli ani jednou opřít do špatně přivřeného okna, abychom se dostali dovnitř. Co se dalo odnést, zmizelo už před lety. Pár posledních cedulí tu připomíná zákaz kouření nebo nabádá k udržování čistoty. Pod podrážkami bot praskají poházené žárovky a ten zvuk návštěvníka vyděsí: jak asi praská podlaha, když neudrží váhu člověka a řítí se k zemi? To by se už brzy měli dozvědět Chýnovští, kteří léta kritizují zkázu pivovaru, a teď ji sami završí. Tolik štěstí pro tak malý Chýnov.

Stiskem vypni, tahem zapni, zaprášené jističe. Vypnou to tu celé stiskem buldozeru. To se pak asi naposledy otevřou dveře v patře, ke kterým už nelze vystoupat, protože kolem nich scházejí podlahy. A čápi, kteří si tu na cihlovém komíně postavili hnízdo, budou dlouze kroužit nad Chýnovem, než navždy odletí jinam.

Zámek

Brána svázaná drátem, zazděná okna. Procházeli jsme s fotografem kolem neznašovského zámku. Kudy se dostat dovnitř? Zídka, kterou lze nenápadně přeskočit, ale najednou skončí a jedinými překážkami se stanou náletové stromky – je jich tu tolik, že brzy promění zahradu v pevnost, zatím ale nezvaný host dokáže postupovat k zámku i bez šavle nebo motorové pily. I tady jsou zazděná okna v přízemí, ale podobné areály jsou světem paradoxů: někdo si tu dal práci s uzavíráním všech oken, tedy skoro všech, protože na jedno zapomněl. Tím přichází do zámku většina návštěv.

Neznašovský zámek, stojící jen kousek od Týna nad Vltavou, se rozkládá na místě tvrze ze šestnáctého století. Do roku 1945 to tu vlastnila rodina Berchtoldových. Výstavní interiéry přibližuje vývěska na návsi, a pokud si člověk uloží obrázek do paměti své nebo chytrého telefonu, rychle pozná, které zdi zdobilo paroží, kde visely rodinné fotografie, v jaké místnosti bývala jídelna s vyřezávanými židlemi. Po válce odtud všechno zmizelo. Včetně závěsů nebo polstrovaných křesílek. Zámek začal sloužit výrobě umělých květin a v roce 1957 ho jako skladiště převzala Československá armáda.

I vojáci jednou odpochodovali. A Neznašov, přestože se stal opět majetkem soukromníků, zůstal trčet v éře, kde všechno patří všem. Neobjevil se investor, který by dokázal rezidenci vrátit její lesk, zato se to tady hemží lidmi s barvami, spreji nebo fixy. Jedni malují na zdi hákové kříže a druzí je štětcem přetírají. Lidé tu píší na zdi i podlahy, ale básnické sbírky z toho stejně nevzniknou. „Kouření může zabíjet, ale nemusí.“ „Žij teď.“ „Pozor padá strop.“ Přece jen je dobré ta písmena vstřebat. A také nahlédnout do studny v zahradě, kde se topí několik trámů. Nebo se zaposlouchat do větru, když se tady prohání místnostmi a mlátí dveřmi, které ještě visí v pantech. V těch zvucích naříká starý zámek, který se pomalu stává zříceninou, jednou možná dopadne stejně jako Dívčí kámen nebo Helfenburk, což je pořád ještě důstojnější podoba než sportovní hala na místě starého pivovaru.

Do parádních pokojů a salonů v Neznašově vchází den co den jediný host, na kterého si tu pomalu zvykají: je to příroda, která silné zdi opět odděluje na jednotlivé kameny a místo koberců pokládá na zem mech. Ještě ji tu čeká hodně práce. Ale pokud se jí nepostaví člověk, jednou vše opanuje natolik, že ji úředníci zapíší jako majitelku i na katastru.

 

(1. díl si můžete přečíst ZDE)

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!