Krása zániku 2021
„A čtou tyhle články policajti?“ ptá se můj devítiletý synek Hynek, když s fotografem Markem Podhorou nasedáme do auta. „Aby nás pak všechny nezavřeli.“
Vysvětluji mu, že jen mapujeme domy, které už za rok nemusí existovat. Nejdeme ničit, ale jen nahlédnout, zachytit tvar, detail nebo situaci. „Když tak nás zavřou jenom na chvilku,“ ubezpečuji ho.
Riziko, že nás někdo vyvede z opuštěného domu, tady skutečně je. Jedeme tentokrát v sobotu dopoledne, lidé jsou kvůli koronavirovým opatřením zavření doma a na oknech nalepení častěji než kdy jindy. Když procházíme opuštěný hotel Vyšehrad v Českém Krumlově, pozoruje nás spousta očí z protější bytovky.
Vyšehrad přitom ilustruje dnešní Krumlov. Město bez lidí a bez útěchy. Na autobusovém nádraží nastupuje ráno do žlutého autobusu jeden cestující. Čerpařky na benzinových pumpách líně listují časopisy. Obchody hlásí, že mají do odvolání zavřeno. Hotely a penziony mohou ubytovat jen osoby na pracovní cestě. Život se přibrzdil, zastavil. Uvnitř Hotelu Vyšehrad ale ještě o pár let dříve.
„Myslíš, že to tady bylo luxusnější než Titanic?“ Hynek si se sestřenicí Magdalénou oblíbil oscarový velkofilm. Říkám mu, že Vyšehrad vznikl v jiné době, ale i tak to muselo být parádní místo. Stavělo se tu od roku 1966 podle návrhu architekta Josefa Opatřila, žáka známého brněnského funkcionalistického architekta Bohuslava Fuchse. Část rozpočtu musela počítat s výzdobou a uměleckými předměty. Provoz zahájila roku 1969 velkolepá silvestrovská oslava.
Procházíme se restaurací, kde se před více než padesáti lety připíjelo na život ve stínu sovětských tanků. Kabely se od stropu chtějí dotknout země, v otevřených jističích prosvítá přes pavučiny nápis Salónek. Stěnu v restauraci stále zdobí keramický reliéf Krumlova, na některých místech počmáraný, ale dokonale čitelný. Velkorysý prostor přechází do prostorné terasy, nabízí nedocenitelný výhled na rožmberské město: na dosah je tu hrad a zámek, věže, střechy, okno jako živý obraz, který si turisté pořizují do svých mobilních telefonů nebo nakupují ve zdejších obchodech. Výhled jako odměna – výhled jako hlavní deviza pozemku a příležitost pro budoucího investora.
Zavřeno je tu od roku 1997.Od té doby se sem vracejí bezdomovci a squatteři. Šnek, který urazil cestu doprostřed restaurace, umrzl v ulitě. Do vestibulu zatéká a podlaha se v zimě stává kluzištěm. Poštovní schránku, umístěnou za hlavními dveřmi, léta nikdo nevybral, vzkazy nikdo nepřečetl.Přesto tu stále někdo bydlí – pár pokojů má přede dveřmi koberce, regálky a v nich vyskládané boty, dveře jsou zajištěné alespoň plachtou.
Nahlížíme do otevřených místností, pokoje jsou až podivně stísněné. Ode zdi ke zdi tak na dva kroky, jen místnosti s výhledem na město jsou o trochu větší.Prostor vyplňují rozlámané kusy nábytku, staré hadry, kabelky nebo rezavé vařiče. Po výtahu zbyla jen hluboká, temná šachta. Temnota vstoupila do celého prvního patra hotelu, kde zazděná okna a dveře brání vniknutí, ale také do obrázků, které tu lidé malují po stěnách – oči nalité k prasknutí, ústa otevřená v úleku.
Na svahu pod hotelem sáňkují děti. Hynek se klouže ve vestibulu hotelu. Pak skáče, chce probořit led, krotím ho, aby neskončil v suterénu.
ČERNÁ V POŠUMAVÍ
O půl hodiny později se procházíme patrovým domkem, hyne před Černou v Pošumaví, nedaleko Lipna a trochu dál od hlavní silnice. Jedeme k němu po silnici, kterou jsme jako děti jezdívali na Lipno.I ze silnice zůstalo torzo, vlastně jen příjezd k opuštěnému baráku, dopravu odklonila rychlejší výpadovka.
Na kamenném portálu mech nenápadně vrůstá do letopočtu 1864. Tehdy byla voda o něco dál, Vltava se kroutila přirozeným korytem, ve zdejších domech žili hlavně Němci. Vylidněnou krajinu utopila přehrada, z chalup se staly rekreační objekty – že i sem jezdívaly rodiny za vodou, klidem a sluníčkem, připomínají čísla na dveřích do pokojů, podivně řazená od prvního patra k přízemí. Ve společných umývárnách zůstává kartáček a zubní pasta, na hřebících na zdech místo obrazů visí ponožky.Část stropu se propadla, ale oblouky kleneb pořád drží. Okna jsou zabedněná.
„Tati, pojď se na něco podívat,“ volá Hynek zvenčí, do dětských stop ve sněhu obtiskuji větší. Najdu ho ve stodole před křeslem, ve kterém trůní plyšový medvěd s uraženou hlavou, působí jako vládce celého prostoru. „Nevezmeme si ho domů?“ ptá se Hynek. „Myslím, že patří sem, že to tady hlídá,“ odpovídám.
NOVÁ PEC
Tam, kde se z Vltavy teprve stává širší řeka, kterou lze ještě překlenout obyčejným mostem, leží Nová Pec. Přímo v centru obce, nadohled od vlakové zastávky, je opuštěný hotel. Vystřídal řadu názvů i majitelů, na reklamních pohlednicích je uváděný jako hotel Muhr, Bílý nebo Nová Pec.
Architektonická ukázněnost, tvar střechy i poslední zachovalé detaily odkazují na období vzniku mezi světovými válkami. Místo je vzpomínkou na legendární šumavské zimy, při kterých lidé hloubili ve sněhu tunely, ale také na zlatou éru turistiky, kdy lidé nejen z Čech, ale také okolních zemí objevovali zdejší kopce, nepropustné lesy, nebo si fotografovali meandr Vltavy, když nedaleko odtud směrem k Horní Plané vytvářel ikonické šumavské srdce.
V současné době je hotel prázdnou skořápkou. Oslabenou, popraskanou, takže okenními otvory dovnitř prší i sněží. Na podlahách zůstal jen beton, ve zdech železné zárubně – co mohlo mít cenu, je nevratně pryč. Jen v kuchyni trčí zrezivělá trouba, povalený psací stůl a na kachličkách samolepky s postavami z televizního seriálu Alf, které obalovaly žvýkačky v devadesátých letech.
„Zchátralý objekt hotelu v Nové Peci se po dlouhém období devastace a nezájmu původních vlastníků dočká nového využití a navrácení mezi architektonické dominanty v oblasti horní Vltavy. Snahou nového majitele je citlivá rekonstrukce a dostavba hmotově navazující na zachovalou část původního objektu, očištěnou od nevhodných přístaveb. Návrh rekonstrukce a dostavby v maximální míře respektuje původní architektonický výraz v kombinaci s doplněním stávajících stavebních konstrukcí pro nové funkční využití. Objekt bude využíván jako bytový dům se zázemím pro sportovně relaxační náplň budoucích majitelů bytů.“
Naděje? Ne, jen zpráva z obecního webu z roku 2008. Od té doby Vltavou proteklo tolik vody, že na tuhle šanci všichni zapomněli.
HUSINEC
„Mám inkoust. Stál tři koruny. A vevnitř ještě něco je,“ vítězoslavně oznamuje Hynek, drží typickou dózu s plastovým uzávěrem, naklání ji ze strany na stranu, přes stěny stéká černá kapalina.
Jsme v Husinci, v kopci pod hlavní silnicí, na trochu bezútěšném místě, v reprezentativní budově průmyslového areálu z druhé poloviny 19. století. Místní ho mají spojený se značkou Šumavan. Tady se nejspíš úřadovalo, sem přicházeli ti nejdůležitější hosté, tady byla centrála zdejší továrny na vlněné klobouky. Kolem šlapala výroba a dům je do ní vložený jako ozdoba, krajka, jako něco vznešeného. Odlesk toho si uchovává dodnes.
Strop nad hlavní chodbou zdobí štuky,prostor i po letech devastace naznačuje, kolik nonšalance do něj tvůrci vložili. Na původních oknech zůstávají ještě elegantní kličky i interiérové okenice, o zdi se opírají historické interiérové dveře. Zatímco přízemí obsadily igelitové pytle naplněné dalšími pytli, v patře to vypadá jako po hospodské rvačce – židle tu jsou naházené přes sebe, rozlámané a každá jiná. Poskakuje mezi nimi pták, zřejmě jediný stálý obyvatel opuštěného domu. Nemůže létat, a tak se proplete židlemi a po schodech prchá na půdu, krčí se pak za komínem.
To nejcennější zůstává ve fasádě. Budova je postavena v historizujícím slohu, ozvláštněna množstvím zajímavých architektonických detailů. Neobvyklé je pětiúhelné pojednání nároží. Arkýře podpírají konzole s hlavami, na kolemjdoucí vyplazují jazyky. Na starých fotografiích je vidět i balkónek, šel jen napřed, dost možná po něm zmizí i celý dům. Ze střechy rostou vánoční stromky, do zdobených konzol zatéká, praskají a brzy půjdou k zemi. Schody ke vstupním dveřím jsou rozviklané jako celá zdejší přítomnost. Rezavá cedule připomíná, že tu za socialismu fungovala závodní jídelna.
„Co mám tím inkoustem namalovat? Můžu si ho vzít?“
„Namaluj pak tenhle dům. Nebo to, co s i z něj budeš pamatovat.“
VLACHOVO BŘEZÍ
Na fotografii kolem roku 1910 je také sníh, děvčátko na kraji drží provázek od saní. Rodina Schmidů pózuje fotografovi – pivovar za nimi je jejich majetkem a chloubou. Vytáhli i koně.
Zakladatelem pivovaru ve Vlachově Březí byl Jan Schmid, navázal na něj pak syn Heřman, který ve městě provozoval i hostinec. Heřman na počátku 20. století budoval, přestavoval – aby pak tu slávu stvrdila důstojná fotografie.
Na dnešních fotkách je něco jiného. Obarvuje je břečťan, který si našel cestu přes okna v přízemí a prorůstá místnostmi. Nápisy na stěnách, které přejí Čechy Čechům a jinou skupinu zase posílají do plynu, cestu lemují hákové kříže. Vana tu vyzývá ke koupeli, někdo na ni napsal: Pojď se koupat 36°C.
Část sklepa je zavalená, ve zbytku se koncentruje přítmí jako v hluboké sluji, vytváří čarovný prostor, pohádku pro loupežníky. Je tu obnažená skála, porostlá zelení, temnému prostoru dává zvláštní barevný nádech. Na kamenech bude zase jenom kamení. Příběhy. A fotografie – ty s hrdými vlastníky před sto lety i dnešní, naznačující, že brzy tu už nemusí být vůbec nic. Fotky a obrázky kreslené starým inkoustem.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz