Já, schizofrenik

Petr, 31 let. Tušil to dávno. V posledním ročníku gymnázia špatně spal, špatně se soustředil, špatně se mu žilo. Cítil silné úzkosti, nechtěl chodit do školy, nakonec nechtěl dělat nic. Potíže vygradovaly hospitalizací v nemocnici, kde mu lékaři diagnostikovali paranoidní schizofrenii.

Možná právě to, že konečně začal sám sobě rozumět, ho udrželo ve škole. Vystudoval estetiku. Ale mnohem těžší pro něj bylo najít si stálé zaměstnání.  Kvůli nemoci se mu nedaří pracovat déle než čtyři hodiny denně, přepadají ho úzkosti a deprese, které snižují jeho pracovní tempo a sebevědomí.

„Lidé, kteří onemocněli paranoidní schizofrenií, mají sníženou odolnost vůči stresu. Čtyři hodiny denně v klidném pracovním prostředí jsou pro Petra ideální, v té době dokáže podat optimální výkon, je schopný odvést kvalitní práci,“ popisuje Věrka Michalicová ze společnosti Fokus České Budějovice.

Petr se účastnil výběrových řízení, většinou bez úspěchu. Proč chcete pracovat na kratší úvazek? Aha, vy nejste úplně fit. Tak my se vám brzy ozveme. 

Ale jednou se skutečně ozvali: Petr našel práci v knihovně. Nejdříve na dotovaném místě, pak mu smlouvu prodloužili. Chtějí, aby u nich vydržel. Pro Petra nevídaná věc, je pyšný sám na sebe. Konečně.

Pomohla mu organizace Fokus České Budějovice, která cílí na lidi s duševním onemocněním. Do Fokusu dochází řada dalších – třeba pětatřicetiletý Petr nebo devětatřicetiletý Pavel. Nikdo z nich neměl radostné dětství, a ještě horší pro ně bývá přítomnost. Mají rozštěpenou mysl. Jsou schizofrenici.

VE ŠPATNÉ PARTĚ

Druhý Petr v tomhle příběhu vyrůstal na malém městě na jih od Budějovic. Jeho táta tam byl doktorem. Pak dostal infarkt a v šestašedesáti zemřel. Petr občas přitahoval průšvihy. Řídil auto, když mu ještě nebylo osmnáct let, motal se kolem kluků, kteří pak vykradli na náměstí trafiku. Přitom ale toužil po lepším životě. Věděl, že musí vsadit na vzdělání.

„Studoval jsem technickou školu v Sezimově Ústí, čtyři roky jsem tam žil na internátu. Pak jsem našel práci, ale stejně mě to táhlo zpátky do školy, na další obor, kvůli rozšíření vědomostí a zkušeností,“ vzpomíná Petr.

Učil se dobře, ale druhou školu nedokončil. Dohadoval se s učiteli, kteří s ním stále mluvili jako s malým klukem, cítil, že tam nepatří. Jenže z jedné hádky vznikají další a ze spousty větších je pak válka, mávnutí motýlích křídel, a na konci obrovské vlny. Hádal se v té době s matkou a bratrem. Hodně pil. A točil se v partě, která neměla budoucnost. „Vypil jsem denně deset, jindy třeba šestnáct piv. Dělali jsme s klukama blbosti. A doma, tam to bylo úplně špatně, mamka je přísná,“ popisuje. „Občas ji někde zahlédnu, ale nebavíme se, nikdo o to nestojí.“

Žil v azylovém domě, snažil se postarat sám o sebe. Daří se mu to. Dochází do Fokusu, teď jim tam pomáhal při stěhování, přivrtával poličky, chválili si ho. Vydělává si v chráněné dílně a ušetří i na pivo. „Jo, byl jsem i včera. Co dělat večer taky sám, že jo. Dal jsem pět piv. To už jde, držím to na uzdě,“ zmiňuje.

Partnerku nemá, každé vadilo, že pije. Ale přesto nebývá sám, životem ho doprovázejí hlasy a vidiny. Halucinace, kdy vídá duchy, mrtvé kamarády, lidi, kteří u něj právě nejsou, ale on se jich téměř může dotknout. Bere léky a věří v uzdravení. Chtěl by se naučit anglicky a jednou založit rodinu. Třeba i přestane pít.

IGNOROVAL PÍSEMKY I ZKOUŠENÍ

Schizofrenie postihuje kolem půl procenta osob. Na celém světe je to téměř třicet milionů pacientů. Převažují muži, a nejčastějšími symptomy jsou právě halucinace, bludy, zmatené myšlení a řeč. Lidé se stahují do ústranní, bojí se ostatních. Právě takové pocity denně prožívá Pavel z Jindřichova Hradce, který je teď doma v Borovanech.

„Vyrůstal jsem v normální rodině, ale v deseti letech jsem přišel o tátu, umřel na rakovinu, měl nádor na mozku. Matku ta událost hodně zasáhla, v určité fázi se o mě starali spíš dědečkové a babičky,“ zmiňuje.

Bez větších problémů zvládl základní školu, na střední ale začal zcela ignorovat své okolí. Přestal komunikovat se spolužáky i učiteli, neměl jediného kamaráda, a když ho učitel vyvolal, zarytě mlčel. Při písemce nic nenapsal, na dotaz neodpověděl. Psycholožka, která v té době zkoumala jeho chování, tvrdila, že to může být jen extrémní projev puberty. Doporučila mu knížky, aby se zabavil, a Pavel dál pokračoval ve svém vzdoru.

Na konci třetího ročníku přece jen něco řekl. Oznámil třídnímu, že sice dochodí školní rok, ale od září už pokračovat nebude. Matka jeho rozhodnutí respektovala. Pavel zatím sabotoval i poslední týdny školy, sice pravidelně usedal do lavice, ale byly to ztracené hodiny a dny. Nevnímal, nereagoval. Myslel na vzory, které si vytvořil: Nirvánu a Kurta Cobaina, který taky míval problémy s okolím a školou, a kam to dotáhl! Věřil, že v práci bude jeho život lepší.

Chvíli dělal u České Lípy, pak doma v Hradci. V továrně se vyšvihl. Postupoval od nejnižších pozic, kde vrtal díry a srážel hrany, a dopracoval se k situaci, kdy sám obsluhoval složité přístroje. Firma mu svěřila zodpovědnost a on díky zkušenostem věděl, že obstojí. Ale pak přišla finanční krize, menší odbyt, propouštění. Když nakonec oblékl uniformu hlídače v obchodním centru v Budějovicích, věděl, že je něco špatně.

„Hned první den se mi udělalo strašně zle. Přestal jsem vnímat, špatně jsem odhadoval vzdálenosti, přestal jsem rozumět vysílačkám, natekly mi ruce. O přestávce jsem volal mámě a plakal jí do telefonu. Když jsem pak šel pasáží, poprosil jsem cizí lidi, jestli by mi mohli pomoct, jinak se složím. Skončil jsem v nemocnici. Moc si z toho dne nepamatuju, pořád jsem spal nebo brečel,“ vypráví.

Sesypal se, a od té doby vstal jen částečně. Pomohla mu partnerka. Pořídili si spolu psa, začali vycházet ven, ale i tam Pavel cítil, že mu není dobře. Ten tlak byl obrovský – očí, úsměšků, lidí, kteří si o něm mohou něco šeptat. Je v důchodu, ale přesto každý den vstává, pak si něco čte a odpočívá. Oporou mu je žena, která se stala jeho manželkou a se kterou před časem koupili byt v Borovanech.

HLASY V HLAVĚ

Lékaři u Pavla objevili nediferenciovanou schizofrenii. Od všeho má něco. Trochu depresí, trochu bludů. Slýchá hlasy, jsou zamčené v jeho hlavě a nemohou ven. „Neděje se to pořád, jednou za čas… Někdo ke mně mluví a třeba mě nabádá, abych zabil svou ženu, udusil ji polštářem, když usnula dřív. Vím, že ten hlas nemůžu poslouchat a taky vím, že bych musel zavolat doktorovi, kdybych to nedokázal ustát. Hlas zmizí až ve chvíli, kdy usnu,“ nastiňuje Pavel.

A pak tu jsou stavy paniky. To je chvíle, kdy nemůže dýchat, v těle cítí pnutí, brní ho konečky prstů, nefunguje termoregulace, takže se abnormálně potí. To jsou ataky na jeho tělo, doprovázené suchem v puse. Někdy se před ním rozhoupe cesta, a stačí si na chvíli sednout. Počkat, než ten stav, který bez ohlášení přišel, zase zmizí.

S manželkou by chtěli děti, ale hrozí, že svoje problémy jen přenese na další generaci. Ví, že podobné potíže mívala i jeho prababička – získal dědictví, o které se neprosil a které by s díkem odmítl. Ale genetika je tady jen jednou z mnoha příčin. Pavel teď hledá místo, kde by mohl dobrovolně pomáhat. Být užitečný. A třeba i lidem vyprávět svůj příběh, aby viděli, jak se žije lidem, kterým životní cestu zkřížila schizofrenie.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!