Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Hrdinové dneška? Senioři v domovech

Přežít, a neumřít steskem! Pandemie a koronavirus změnily život v domovech pro seniory. Každodennost tu ovlivňovaly zákazy návštěv, komunikace s příbuznými přes internet, streamování různých terapií, povinná registrace k návštěvám nebo potkávání se pouze přes sklo. Jak to fungovalo v jednom takovém zařízení, popisuje redaktor Pavel Pechoušek
Pavel Pechoušek
21. Září 2021 - 10:34

Konec koronakrize znamenal pro Naďu Holubovou mnohem víc než jen vládní rozvolnění. Pro čtyřicetiletou drobnou ženu z Klatov to byla klíčová změna profesního a částečně i osobního života, plynoucí z osudového životního rozhodnutí.

Kvůli nemocné matce změnila povolání. Bývalá vedoucí veteriny a zverimexu se stala pečovatelkou v Domově Clementas v Janovicích nad Úhlavou. Zde se vedle dalších klientů stará o svou nemocnou dvaašedesátiletou matku, kterou provázejí zdravotní potíže již více než deset let.

„Všechno jsem si promyslela, nebyl to unáhlený krok. Když jsem viděla, jak pečovatelky mamince po dlouhých letech pomohly, chtěla jsem být u toho. Pro mě byla naprosto šílená představa, že se o ni nemohu starat. Když ji převezli sanitkou jako lazara do Janovic, tak po třech týdnech přešla chodbu, dnes se normálně účastní terapií. I když vím, že maminka už nikdy nebude jako dříve, moje místo je teď v Clementas,“ vysvětluje. Matka Nadi Holubové tu má k dispozici oxygenoterapii, fyzioterapii a rehabilitaci, proleženiny léčí pomocí tzv. vlhkého hojení ran.

RAMBO A DÁŠA

Takové příběhy psala doba pandemie; jen v tomto domově v Janovicích nad Úhlavou, který má zhruba 200 lůžek, je jich mnoho. Kdyby třicetiletá Vendula Vizingerová nepracovala v domově pro seniory, asi by teď spokojeně žila se svým Rambem a přítelem Jakubem. Protože je ale velice empatická sociální pracovnice, dělá jí společnost ještě Dáša. Řeč je o dvou starších čivavách, které aktuálně s Vendulkou sdílejí byt.

O jedenáctiletého Ramba se stará zhruba tři a půl roku. Našli ho přivázaného u stromu, nálezce dal jeho fotku na Facebook a Vendula se do něj zamilovala na první pohled. „Je to neuvěřitelná osobnost, prostě Pan Pes. Je neskutečně arogantní, ale strašně mazlivý. Dokáže prospat i dvacet hodin denně a děsně chrápe,“ vypráví Vendula, která pochází z pejskařské rodiny. Proto se nikdo nemohl divit, když se postarala o další čivavu, jež se ocitla v nouzi. Dáša patřila původně jedné klientce, o kterou se od května starají v janovickém domově. 

Po úrazu nohy přestala Dáša chodit a zhoršil se i její psychický stav. „Bohužel byla vystrašená a napadala personál v domově, takže jsem si ji vzala po práci domů na hlídání. No a z hlídání se stal trvalý pobyt, protože příbuzní nemocné klientky si ji z časových důvodů už nemohli nechat.“

Společné začátky Ramba a Dáši byly chvilkami velmi rušné. Museli si na sebe všichni zvyknout, učili se žít i s novou paničkou. Skončilo to happy endem. Dáša se navíc v Janovicích s původní majitelkou vidí jednou týdně, po celou pracovní dobu. „Když Dášu odvedu za původní majitelkou, má velkou radost, skáče po ní, olizuje ji, vrtí ocáskem, mazlí se, hraje si u ní v posteli s hračkami, a i stále ji hlídá,“ uzavřela Vendula s tím, že v nejbližší době dalšího čtyřnohého kamaráda nehledá. Prý jí do každé ruky stačí jedna čivava.

 

ŠTĚSTÍ NA CELÝ ŽIVOT

V janovické zahradě plné květin a bylinek potkáte manžele Švantnerovy. Třiaosmdesátiletá Dagmar a její o dva roky starší, již invalidní manžel. Také oni prodělali koronavirus. Nyní mají štěstí, že mohou žít v společně. Janovický domov je rozdělený do několika oddělených domácností. Klienti se navzájem nepotkávají, a Švantnerovi, kteří spolu strávili celý život, tak mají na svém oddělení svůj zdravotnický personál a pečovatele. „Někde u muziky jsme byli a tam jsme se poznali. Jsme rádi, že jsme spolu. Navíc svou ženu stále miluju. Měl jsem v životě velké štěstí,“ uvádí Jan Švantner. Seznámili se v roce 1955, když Jan sloužil na vojně u Horšovského Týna. Byla to prý láska na první pohled, a proto se ze Slovenska trvale přesunul do Čech.

„Myslím, že jsme se ještě nepohádali tak, abychom spolu nemluvili. A teď už se to ani nestane,“ uvádí Dagmar, která pracovala nejprve jako prodavačka a následně jako účetní. Manžel byl řidič. V době koronakrize upoutaly Jana Švantnera zdravotní problémy na invalidní vozík. Hrozilo, že skončí v léčebně dlouhodobě nemocných. To jeho manželka nechtěla dopustit, a proto se rozhodla společně s ním začít bydlet v domově seniorů. „Nejdříve jsem nevěděla, jestli si zvykneme. Teď už nechceme odsud. Jsem tu moc spokojená. Máme hodné sestřičky, které se o nás starají. Výborný program, takže se nenudíme,“ uvedli spokojení manželé Švantnerovi.

 

OBRAZ PÁVA

Domů z Janovic odešla na začátku srpna 74letá Miloslava Přibylová z Prahy. Nutno dodat, že s úsměvem na rtech a v kondici o mnoho lepší, než když ji na začátku dubna přivezli. Byla jednou z prvních klientek postcovidové jednotky.

Miloslava Přibylová z Prahy onemocněla na začátku letošního roku koronavirem. I přes to, že je silná diabetička a má problémy s vysokým tlakem, nemoc překonala bez obtíží. V době, když byla již covid negativní, dostavily se komplikace v podobě problémů, především se ztrátou orientace, točením hlavy, únavou, závratěmi a pocity na omdlení.

Od začátku května se dále léčila na postcovidové jednotce Clementas; takových zařízení je v republice jen několik. „Cítím se o moc lépe než v době, kdy jsem přišla. Často tu vařili má oblíbená jídla. Líbil se mi program a různé terapie, které tu byly celý den připravené. I ty mě léčily a pomáhaly mi,“ uvedla při odchodu Miloslava Přibylová, která je vyučená kuchařka. „Nabrala jsem znovu sílu. Chodila jsem každý den ven, měli tu velikou, krásnou zahradu. Jsem pyšná, že jsme tu se dvěma novými kamarádkami krásně namalovaly velký obraz páva,“ doplnila.

Miloslava Přibylová byla jedním z prvních klientů, který janovickou postcovidovou jednotku mohl díky zlepšenému zdravotnímu stavu opustit. Aktuálně je zde zhruba čtyřicet dalších klientů. „Jedná se o zdravotní lůžka v režimu sociální služby, určená zejména seniorům covid-19 pozitivním, respektive seniorům s postcovidovým syndromem nebo jinými zdravotními obtížemi způsobenými tímto onemocněním, kteří již nepotřebují akutní lékařskou péči, ale jejich zdravotní stav jim ještě neumožňuje vrátit se do domácího prostředí,“ vysvětluje ředitel domova Lukáš Bardon.

 

V HLAVNÍ ROLI JÍDLO

Vedení janovického domova na jaře tohoto roku v reakci na důsledky pandemie společně s Nemocnicí Klatovy rozjelo projekt zaměřený na výživu seniorů. Hlavním hybatelem výživového projektu byla snaha o další posílení organismu seniorů, zvýšení jejich imunity a obavy z možných depresí. Jídlo představuje pro řadu klientů hlavní náplň dne i velký zážitek a je důležité také pro jejich klidnou a vyrovnanou psychiku. Senioři například odmítají jídla, která neznají, jako například bulgur a kuskus, zpravidla nejedí pizzu ani hamburgery. „Nemají většinou rádi zeleninu, nebyli zvyklí ji jíst. Stejně tak většinu druhů ovoce, vždyť se zubní náhradou je například obtížné ukousnout jablko,“ uvádí Lukáš Bardon.

Na kuchyni dohlíží Pavel Štěpánek. Pracoval dvacet let jako šéfkuchař ve vyhlášených pražských hotelech, naposledy to byla Jalta na Václavském náměstí, kde se u stolů střídali politici s podnikateli. Jenže restaurace musela loni v březnu ze dne na den zavřít a krátce nato skončila v insolvenci.
Na rovinu, když přijedete vařit do domova důchodců, musíte dát ego stranou. Rychle mi ale docvaklo, že je to zajímavá výzva. Proč bych nemohl dokázat, aby se i v domovech pro seniory vařilo dobře? Proč by mi měli vařit jedno a to samé jídlo dvacet let? Není přece v pořádku, že když se řekne stravování v zařízeních pro důchodce, vybaví se všem jen nějaká kejda na talíři. Proto mě to tak chytlo. Jen jsem holt všechno musel vzít za jiný konec,“ uvádí Štěpánek.

Navíc, jak sám vypráví, klienty v Jaltě nestíhal poznat. „Tady je potkávám na chodbách, hovořím s nimi. Snažím se jim naslouchat, co chtějí jíst a co by mohlo být lepší. Dávám jim i oznámkovat jídelníček. Hned se tak dozvím, jak jim chutnalo. Nedávno slavila úspěch třeba hovězí líčka na zelenině,“ doplňuje šéfkuchař.
Doba koronakrize se také stala dobou nástupu mnoha nových zaměstnanců. O práci v sociálních službách začal být nebývalý zájem. Na místa pečovatelů se začali hlásit lidé, kteří přišli o původní povolání. Doba také zvýšila prestiž oboru a přivedla kvalitnější zaměstnance, což potvrzuje i Asociace poskytovatelů sociálních služeb.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

 

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz