Hoši od šumavské řeky
V roce jeho narození vznikl světový skauting, kterému obětoval celý život. Dokonce prohlásil, že skauting je jeho náboženstvím. Byl na jedno oko tupozraký a zadrhával v řeči, když potřeboval sdělit něco důležitého. V jeho čtyřech letech mu zemřel otec. Číst se naučil od staršího bratra Zdeňka a krátil si tak čas čekání, než se maminka vrátí večer z práce. Když šel roku 1913 do školy, už uměl číst i psát. Ve škole byl průměrným žákem a na závěrečném vysvědčení z měšťanky je dokonce čtyřka z přírodopisu. Potom dva roky obchodní akademie, kterou bychom dnes přirovnali k odbornému učilišti. Neměl tedy maturitu a za celý život se nenaučil jediný cizí jazyk. Učení ho nebavilo a do školy chodil nerad. Přesto se svojí pracovitostí a pílí vyšvihl na místo šéfredaktora a díky honorářům z knih se stal milionářem.
Za první světové války zažívá chudobu, bída vede maminku i syny k šetrnosti, která provází Foglara celý život. I v dobách, kdy měl dostatečný přísun financí, zůstává spořivý. Na letní tábory bere i nejchudší hochy, osobně jim a jejich rodinám pomáhá. V roce 1934 za své celoživotní úspory kupuje parník, aby měly junácké oddíly prostor pro své klubovny. Nikdy se neožení, žije v jednom bytě se svou maminkou, která umírá ve 102 letech.
V Mladém hlasateli zakládá čtenářské kluby pro party kluků a holek. Zájem je obrovský. Hlásí se samozřejmě i děti z jihu Čech a z pohraničních oblastí. Na Šumavě vznikají například Králováci, Jestřábi Šumavy, Odvážná sedma, Věrná stráž. Časopis má náklad 210 tisíc výtisků.
Zdeněk Sváček z Rudolfova po letech vzpomínal na svůj klub Eskadra Rychlých šípů: „I naše parta čtyř nemanických kluků každou sobotu spěchala do trafiky paní Klojdové pro Mladého hlasatele. Pravda, začínalo se vždy tradičně s poslední stránkou o Rychlých šípech.“
SBÍRKY PRO VYHNANCE
30. září 1938 je černým dnem pro všechny, hlavně pro kluby ze Sudet. Přichází Mnichov. Z pohraničí proudí tisíce čtenářů Mladého hlasatele spolu se svými rodiči do vnitrozemí. Kluby pomáhají uprchlíkům, organizují sbírky šatstva, peněz a potravin. Pomáhají při ubytování. Bez jakýchkoliv výzev a pokynů, samy od sebe. V Mladém hlasateli se objevují výzvy, jako je tato: „Členové klubu 968 Veselá čtyřka ze zabraného území, hlaste se na adresu Č. Bareš, Č. Budějovice, Ulice matice školské 320.“
V květnu roku 1941 je časopis okupanty zakázán. V té době už má Foglar téměř 25 tisíc klubů, řídí tedy na dálku přes 100 tisíc dětí. Kluci a holky pak pracují v ilegalitě, stejně jako autor Hochů od Bobří řeky, který i přes přísný zákaz skautské organizace vede dál svůj oddíl, a dokonce s ním o prázdninách táboří.
STRÝČEK TOMY
A VYLIDNĚNÉ SUDETY
Od prvního ročníku hlasatele psal populární hádankářskou rubriku Erik Sterzinger alias Strýček Tomy (6. 7. 1911 – 25. 4. 1980). S Foglarem se za ta léta spřátelili a není divu, že mu Foglar nabídl spolupráci i po válce, nejdříve v časopisu Junák a později v časopisu Vpřed. Žil již v Českém Krumlově, kam se v roce 1945 přestěhoval. Pracoval na poště.
V roce 1946 píše Foglar Sterzingerovi dopis, prosí ho o pomoc. „Potřebujeme divočinu, romantiku, kam lidská noha skoro nevkročí.“ A Strýček Tomy nezklame. „Tábor u Krumlova jsme vybudovali za osadou Větřní na pravém břehu Vltavy v bouřlivém pohraničí,“ píše Foglar v oddílové kronice. „Vidíme odsun Němců. Všechno, co je zde, dosud poznamenáno nacismem – a celý kraj na nás činí zvláštní dojem. Kraj je vylidněn, vesnice opuštěny.“ Oddíl využívá ještě potraviny UNRRY z konce války, které přiváželi převážně američtí vojáci a rozdávali civilnímu obyvatelstvu.
Že nemá Šumava jen vlídnou tvář, zažili hoši z oddílu na vlastní kůži v sobotu 28. července, kdy se přihnala ničivá bouře s krupobitím. „Museli jsme držet stany, aby nám neuletěly, dovnitř nám tekly potoky vody,“ píše Foglar v kronice.
Po návratu z tábora dostal Strýček Tomy od Foglara dopis. „Sedím už zase v horké Praze, v redakci, a vzpomínám na naši louku, tam u Zátoně.“
Od roku 1940 až do zákazu skautské organizace nacisty, a pak od roku 1946 až do roku 1948, hrají skautské oddíly po celé republice Foglarovu divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce. Například 30. dubna 1940 v Městském divadle v Táboře nebo 23. května 1940 v třeboňském Divadle Pravovárečného měšťanstva. Foglar se vzdal honoráře ve prospěch oddílů. Jedno z posledních představení se uskutečnilo 15. února 1948 v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích.
V roce 1947 je tábor opět 12 kilometrů za Českým Krumlovem. Foglar píše svému příteli Sterzingerovi: „Bude nás asi 28 a potřebovali bychom zhruba 20 litrů mléka denně. Lístky potravinové se už letos nepřihlašují, takže to bude usnadněné. My nasedáme v Praze 1. července večer, příjezd do Českého Krumlova 2. července ráno.“ To ještě netuší, že v nákladním vagonu pojedou část cesty v silné bouři a lijavci s otevřenými dveřmi. „Vstáváme asi ve čtvrt na šest. Stojíme v Českých Budějovicích, už jsme připojeni k lokálce. Prší! Chvílemi jen mží, ale mlhy se válí po kopcích a lesích.“ Hoši spali na zemi!
Celé čtyři dny stavějí tábor, který Foglar nazve Táborem přátelství, protože se vyznačuje gentlemanským chováním většiny účastníků. Kraj je ještě vylidněnější než v loňském roce. Kluci si stavějí vodní skluzavku – tobogan. „Po šesti letech nedostatku je poprvé chleba dost i bez přídělových lístků, i když jsou zavedené, nedostatek je v másle, masu, čokoládě,“ zapisuje si Foglar. Nemá tušení, že po komunistickém puči bude situace s jídlem natolik kritická, že jim bude hrozit hladovění.
„Odpoledne k nám přišel po druhém břehu řeky jakýsi Bulhar, jeden z těch, kteří jsou zde zaměstnaní v okolí, a ptá se, jestli jsme neviděli plavat kolem jeho utopeného kamaráda.“ Večer se objevují četníci, chtějí, aby kluci prohledali řeku 200 metrů nad táborem. Berou čluny, dlouhá bidla, hledají v zátočinách i v silném proudu uprostřed řeky. Panuje napjaté mlčení. „Pak Lobo a Skafandr volají, že tam něco je.“ Až druhý den odtud vytáhnou utonulé tělo. Jednalo se o dvacetiletého mladíka.
„Počítáme se zármutkem dny, které nám ještě zbývají. Všichni se shodujeme v tom, že tábor přímo letí! Myslím, že s letošním táborem bude každý spokojen.“
13 TISÍC KLUBŮ
I v časopisu Vpřed vede Foglar své kluby, je jich nakonec přes 13 tisíc. Jihočeši mají opět své zástupce. Strážci jihu z Netolic píší do redakce: „Ač je naše město malé, viděli jsme, jakou rychlostí zde vzrůstají čtenářské kluby.“ Sedmnáctiletý Mirek Lutovský z Tábora se svěřuje: „Píšeme si deníky a plníme heslo: Alespoň jeden dobrý čin denně!“ Holky z Nerozlučné čtveřice Tábor: „Jako jsou Rychlé šípy nejlepším klubem chlapeckým, my chceme být vaším nejlepším klubem dívčím!“ Jan Placek z Nové Vsi u Brlohu byl vedoucím klubu Usměvaví lvi. „Posílali jsme hlášení o činnosti do Prahy Jaroslavu Foglarovi – Jestřábovi a on nám odpovídal a radil.“
Svůj klub měl v Pošumaví i pozdější spisovatel Zdeněk Šmíd, autor kultovní knihy Proč bychom se netopili. Jmenoval se Orlí srdce. „Jednou jsme se vydali do hraničního pásma a našli tam v potoce ondatru chycenou do želez. Osvobodili jsme ji, a když jsme šli zpátky, spatřili jsme v pláni pod námi tři postavičky, jak k nám utíkají a něco volají. Byli to pohraničníci, mysleli, že chceme překročit hranici.“
Foglar odjíždí v noci z 2. na 3. července 1948 na tábor; netuší, že po návratu se jeho život obrátí naruby. Noc ve vagonu probíhá v hrozných podmínkách. „Byla děsná zima. Uprostřed pekelné noční jízdy se náhle otevřela vrata a bylo nutno je zavřít. Také noční posunování v Budějovicích nebylo nic příjemného,“ píše v kronice. Ráno je nevlídné počasí, celé dopoledne prší. „Zima je jak v únoru. A cestou do Krumlova začíná pršet. Jsme zklamaní, ale ne poražení.“
Nákladní auto přijíždí k protějšímu břehu Vltavy. Nikdo neví, jak metrákové bedny dostat přes dravý proud řeky. Člun by se převrhl. Je nutné vlézt do ledové vody a přenést konec lana, které je nakonec napnuté. Teprve nyní mohou náklad převážet díky vodní lanovce.
„Tábor se Sedmičkou je třetím ‚krumlovskýmʻ táborem. Asi kilometr po proudu řeky od našeho tábora táboří chlapci – 7. oddíl vodních skautů z Tábora v sedmi stanech. Velmi se s námi spřátelili, pořádáme společné táborové ohně, atletické závody apod.“ Chleba už bez lístků neseženou, dokonce ani když lístky mají. Problém je se zásobováním základními potravinami. Nakupovat chodí pěšky do Peček, Přídolí, Zátoně a Krumlova. „Trnu hrůzou, co budeme jíst, celý kraj je úplně vyjedený,“ zapisuje si Foglar do deníku. „Večer jdeme pro slámu do slamníků do Všeměr, vesničky na kopcích, ze které vystěhovali Němce a je neobydlená. Je to smutné a podivné, procházet se v šeru tou jakoby vymřelou vesnicí, otvírat dveře do chalup a statků s vyšlapanými prahy, dotýkat se vrátek, které ohladily generace odešlých lidí. V šeru se to zdá být tak neskutečné, bizarní, strašidelné.“
Tři týdny lije a chlapci mají veškeré věci vlhké, některé dokonce promočené. V noci spí v zimě a mokru. Foglar si uvědomuje, že jeho svěřencům hrozí na táboře hlad. „Nejsou ani vajíčka, ani mléko.“ Řeka je rozvodněná, takže hráz, která se dá jindy přejít suchou nohou, je pod vodou. „Máme co dělat, aby nás proud neodnesl do laguny, která je jindy hrází oddělena od řeky.“
Dvacátého pátého července spadla před nastoupeným mužstvem při vztyčování oddílová vlajka ze stožáru – špatné znamení, naposledy se to stalo na Táboře psanců v roce 1940, a za pár hodin dorazilo nařízení K. H. Franka o okamžitém ukončení táborů. Foglar v kronice píše: „Doufejme, že dnešní spadlá vlajka žádným ‚zlým znamenímʻ nebude!“ Mýlil se.
POLITICKY NESPOLEHLIVÝ
Vpřed, který měl náklad 200 tisíc výtisků, musí Foglar do konce srpna opustit. V jeho deníku z té doby najdeme zápis: „Protektorátní doby strachu, neklidu a nespravedlnosti tedy opět nastaly.“ Je nucený žít z úspor. Akční výbor Junácké rady vyloučil Foglarův oddíl z Junáka kvůli „politické nespolehlivosti a reakčnímu smýšlení jeho vedení“. Oddíl přichází o klubovnu, o většinu majetku a táborového vybavení včetně naspořené hotovosti. Jsou z nich podruhé psanci, poprvé po likvidaci skautské organizace nacisty. Následuje pronásledování, provokace StB a procesy s junáckými činovníky. Je více než symbolické, že se oddíl schází v domě U Grošáka, kde se hoši nějaký čas skrývali za protektorátu.
Ve Foglarově deníku se můžeme dočíst: „Teď je taková všeobecná nejistota a hromadné záhadné zatýkání, že žádný člověk neví ani dne, ani hodiny.“ Padají rozsudky smrti, doživotní i mnohaleté tresty. Jiří Navrátil z Foglarovy Dvojky byl odsouzen k dvaceti letům vězení. „U Topiče prohlížím Lidové noviny. Vidím tam s úžasem o Skálové, že dostala doživotí. Tak je to přece jen pravda.“ Jednalo se o skautku, kterou dobře znal. „U Kobesů se dovídám, že Karel je zatčen. Jsem rozechvěn... Chtěl bych pokračovat v psaní knihy, ale nemohu.“ Jsou zrušena soukromá nakladatelství (i Kobesovo, kde vydával). Foglar je prohlášen za autora „brakové, pokleslé a únikové rodokapsové literatury“, jeho knihy jsou zakázané.
Marxistický literární teoretik a šéfredaktor SNDK Václav Stejskal píše o časopisech Vpřed a Junák: „Oba vedené Jaroslavem Foglarem. Dokázaly využít zvláštních mentálních rysů pubertální mládeže k tomu, aby jí očkovaly nebezpečnou ideologii, která neměla daleko k atmosféře přímo fašistického podhoubí.“ Časopis Štěpnice nezůstává stranou. „Vláda by měla ze všech sil potírat kýč a pseudoumění.“
V Kulturní politice proti Foglarově práci píše významný divadelní režisér E. F. Burian. Knihkupci se bojí prodávat jeho knihy, proto je raději schovávají pod pultem. Vychází článek spisovatele Ivana Klímy v Mladé frontě. „Teď ke knihám Foglarovým. Napsal jich mnoho a některé jsou od začátku do konce špatné a hloupé.“
HRY NA ZPŮSOB ŠPIONÁŽE
Poslední tábor za Větřní u Krumlova se uskuteční v létě roku 1953. Nese název Tábor práce, protože veškerá dopoledne tráví hoši na brigádě na papírenské pile, aby si na pobyt vydělali. „Srovnáváme polena do hranic, pálíme kůru, vozíme a nosíme dřevo. Odpracovali jsme 1864 hodin a vydělali si 3230 Kč v nové měně! Nebýt toho výdělku, nemohli jsme na tábor pro nedostatek peněz vůbec jet. Zjara byla měnová reforma, při níž bylo vyměněno jen 300 Kč na osobu.“ Foglar i rodiny jeho svěřenců přišli o veškeré úspory, navíc brigády chránily Foglara před StB, která ho díky nim nemohla obvinit, že se oddíl nezapojuje do budování socialismu.
Po návratu z tábora StB vyslýchá mladší členy oddílu kvůli ilegální skautské činnosti, kontaktuje rodiče, funkcionáře tělovýchovné jednoty, pod níž se oddíl ukryl. Snaží se najít důkazy ohledně zneužívání dětí – nic nenajdou. Nikdo proti Foglarovi nesvědčí.
Na ministerstvo vnitra přichází 31. března 1954 dopis z ústředního výboru komunistické strany, v něm se píše o udání soudruha J. B., který upozornil na Foglarovu nebezpečnou skautskou a diverzní činnost. „Činnost je zaměřena na ideologickou výchovu po západním způsobu a různé hry, které prý mají zvláštnost, že jsou zaměřeny na způsob špionáže.“
AGENT BEZCENNÝCH INFORMACÍ
Foglar je estébáky sledován a pak vyslýchán v Bartolomějské ulici. Nutí ho rozpustit oddíl, musí se nechat zaměstnat, aby nebyl obviněn z příživnictví. Oddíl formálně vede Vladimír Janík, Foglarovo jméno nesmí být nikde uváděno. Čeká ho dlouhých deset let pravidelných výslechů a šikany StB. Ti ho potřebují v Městské stanici mladých turistů v Praze 3, má být návnadou na přilákání aktivních skautů, kteří jim zatím unikali. Musí psát zprávy o každém, kdo za ním přijde, on však odmítá udávat, proto ho ze stanice vyhazují.
Koncem května 1954 píše do oddílové kroniky: „Měsíc před odjezdem – a my nevíme, kam jet. Dvě hlavní naděje – Domečky ve Sluneční a Krumlov – selhaly. Hledáme takový tábor, kde bychom si vydělali brigádou na něj, neboť rodiče hochů by sami celý táborový poplatek nemohli většinou zaplatit.“ Ve Větřní už pracovat nesmějí, ani jinde na Českokrumlovsku.
V roce 1955 je kvůli udání zapečetěna jejich klubovna. Foglar píše protesty, odvolání, rodiče kluků podepisují petici oceňující práci oddílu. Udání poslal svaz mládeže, Foglar prý používá skautské výchovné metody. Estébáci ho odvlečou do vyšetřovny, vydírají ho, tvrdí, že skončí ve vězení a o jeho maminku se nikdo nepostará, že mu zruší oddíl, pokud nepodepíše spolupráci. Pod psychickým nátlakem nakonec podepisuje, má krycí jméno Šípek.
„Udělalo se mi nevolno, vyžádal jsem si odchod na záchod, a estébák mě provázel i tam, ačkoliv místnost neměla žádné okno, ze kterého bych snad vyskočil,“ píše ve svém životopisu. Foglarovi hrozí kvůli věčným výslechům psychické zhroucení. Končí v rukou psychiatra, ten píše posudek, díky němuž mu dávají estébáci na několik měsíců pokoj.
„Pak to ale přišlo znovu, a to v nejnečekanější chvíli. Měl jsem odjet s oddílem na tábor, vagon už byl naložen, hodina odjezdu se blížila, a vyšetřovatel si přišel pro mne do bytu,“ vzpomíná později Foglar. Půl roku nato estébáci Foglarův spis uzavírají a ukládají do archivu, zprávy, které jim nosil, byly bezcenné, naopak v letech 1958–1961 na Foglara zakládají pozorovací svazek, to samé pak v roce 1975. V roce 1983 s tím přestanou, je mu 76 let. Foglar se ke své vynucené spolupráci s StB veřejně přizná už v roce 1968 a později ve svém životopisu.
PŘEŽIL SVOU SMRT
V devadesátých letech často vzpomíná na jižní Čechy, zajímá se o osud úzkokolejné dráhy na Jindřichohradecku, chce ještě navštívit Tábor a Český Krumlov. Odjíždí však už jenom na Baronovu louku u Pohořelského potoka v Novohradských horách, kde táboří jeho oddíl.
V listopadu 1992 je přepadený ve svém bytě dvěma nezletilými učni. Řvou na něho: „Dej sem prachy, dědku, nebo ti rozbijem držku.“ Výrostci se na pětaosmdesátiletého spisovatele vrhnou, tlučou ho a hledají peníze. Foglara zachrání až soused, který zaslechne volání o pomoc.
Od roku 1995 je hospitalizován v Thomayerově nemocnici, kde mu přátelé pronajali pokoj. V neděli 23. července zveřejní ČTK zprávu o jeho smrti, kterou odvysílá i rozhlas. Foglar se ten den stěhoval na infekční oddělení. „Tu zprávu jsem slyšel v rádiu, právě jsem se vrátil z procházky, a byl jsem trochu v šoku, musel jsem se štípnout do ruky, abych se ujistil, že nespím. Přežil jsem svou smrt a vím, jaké to je, když je člověk mrtvý, a přitom živý.“
Umírá 23. ledna roku 1999. Druhého února se s ním loučí přes dva tisíce jeho příznivců ve strašnickém krematoriu. Na jeho počest skautská Dvojka nazve tábor v Novohradských horách Tábor Jestřábova odkazu, kluci hrají hru Po stopách Rychlých šípů. Jihočeští hvězdáři z Kleti pojmenují nově objevenou planetku 9102 Foglar.
Jan Halas, syn básníka Františka Halase a odchovanec Dvojky, píše: „Originalita a svým způsobem i výrazná genialita Jaroslava Foglara tkvěla v tom, že uměl psát tak, jak by psal třináctiletý kluk, kdyby uměl psát.“
...CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!