U nás si děti mohou učení řídit
Jaké okolnosti vás přivedly ke konceptu svobodných škol?
Bylo to nejprve trápení s naším synem Marečkem v první třídě. Nechtěl číst, psát a dělat úkoly. Jedinou radost měl z matematiky. Bavilo ho ještě kreslit, ale to ho přešlo, když mu to někdo začal opravovat. Přišlo mně líto, že na něj oba se ženou křičíme a nutíme ho, aby dělal něco, co mu nedává v tu chvíli smysl. Hledal jsem proto, zda jsou i jiné možnosti vzdělávání. V pořadu „Duše K“ Jaroslava Duška jsem v roce 2018 objevil Zdeňku Šíp Staňkovou mluvit o sebeřízeném vzdělávání. S mým tátou jsme shodou okolností pořádali fotbalový kemp pro děti. Chtěli jsme ho vést jinak než ostatní trenéři. Přestože jsem to nikdy předtím nedělal, měli jsme od rodičů dobré reference. Byl jsem šťastný, s pocitem naplnění, konečně jsem dělal něco, co dávalo smysl. Školu jsme otevírali 1. září roku 2020, v době covidu, což mně pomohlo. Měl jsem víc času na vyřízení administrativy. Dnes je v naší škole v Novosedlech na kombinovaném vzdělávání 26 dětí, s dalšími na domácím vzdělávání téměř 200.
Co si představit pod sebeřízeným vzděláváním a jak v praxi funguje?
Sebeřízené vzdělávání není jen o učení, ale o řízení celého života. Děti mají možnost si konečně hodně věcí řešit samy, aniž by na ně působily vnější motivátory. Samozřejmě ve svobodné škole existuje nabídka, z níž si mohou děti vybírat nebo přijít s vlastní poptávkou, co se chtějí učit. Ve školách se však respektuje to, že si mohou dělat, co chtějí, ovšem hlídá se, aby děti respektovaly hranice druhých, dětí i dospělých, a stejně tak, aby dospělí respektovali hranice, které jim nastavují děti.
Umožňujete i tzv. unschooling, domácí vzdělávání. Děti se do vaší školy zapíší a vy je jednou za čas přezkoušíte. Jak to probíhá?
Když byl covid, hodně věcí jsme řešili online nebo po telefonu, abychom si mohli popovídat s našimi žáky. Dost často jsme to nechávali i na našich žácích, kteří se sami ptali, co jejich spolužáci dělají a jak se mají. U přezkoušení dítě vypráví, co v uplynulém půlroce tvořilo, čím se zabývalo. Vyžádáme si zpravidla i portfolio toho, čemu se věnovalo. To mohou být obrázky, texty, videa, fotografie. Jde nám hlavně o to, abychom zjistili, zda dítě, které se vzdělává doma, je šťastné a spokojené.
Jaké má podle vás domácí vzdělávání přednosti a zároveň úskalí? Je vhodné pro všechny děti, respektive rodiny?
Pro rodiče, kteří mají čas věnovat se svým dětem na domácím vzdělávání, je největší výhodou, že je rodina spolu. Určitě mají lepší vztahy. Není tam tlak na výkon, tvorbu úkolů, jež jsou běžné ve standardních školách. Máme ve škole třeba třináctiletého klučinu, o kterého se stará děda s babičkou, a on s dědou společně hospodaří. Působí velmi šťastně a v oblasti, která ho baví je velmi vzdělaný a erudovaný. To je má představa, že se dítě bude s láskou věnovat tomu, co ho baví, nebude mu to lhostejné a nebude chodit do práce jen kvůli penězům, ale s chutí.
Jaké jsou největší rozdíly mezi tzv. svobodnými a běžnými školami u nás?
Zásadní rozdíl je ve školních vzdělávacích programech. Většina škol vychází z rámcových vzdělávacích programů, osnov a učebnic. Řeší se, co všechno by dítě mělo v určitém věku probrat a umět. Ve svobodných demokratických školách máme nabídku, která sice také vychází z rámcových vzdělávacích programů, ale je na dítěti, co z ní využije. Předměty u nás navzájem propojujeme. Využili jsme toho, co zákon umožňuje, a dali dětem jen jeden předmět. Zákon říká, že škola musí odlišit pouze první a druhý stupeň. Máme tedy předmět „hra 1“ pro první stupeň a „hra 2“ pro druhý. Nám to umožnilo, že si jednotlivé obory, které se jinde označují jako předměty, můžeme zařadit kdykoliv a podle skutečné potřeby dětí. Na dítě za celou dobu, co prochází sebeřízeným vzděláváním, není vyvíjen vnější tlak. Má tak chuť do učení pořád. V momentě, kdy nepřichází o vnitřní motivaci, kterou jsme měli jako malé děti všichni, rychle si dostuduje i věci, které ho zatím nezajímaly. Prostě se učí to, co právě aktuálně potřebuje.
Do povídání přirozeně vstupuje můj pětiletý syn Kubík a začne si s Martinem Chvostou povídat o LezeTopu, kam chodíme a on tam zdolává malé lezecké stěny. „Byli jste tam i se školkou?“ ptám se. –„Nebyli.“ – „Tak to navrhni panu učiteli, třeba ho to zatím nenapadlo,“ doporučuji mu. – „Ale to my nemůžeme, to si musí pánové učitelové vymyslet sami,“ říká Kubík. – „U nás ve škole si aktivity vymyslí děti a učitelé je pak s nimi dělají,“ říká mu Martin Chvosta a ke mně dodává: „To je docela hezký příklad nastavování hranic. Tady to je vidět. Už máš v hlavě, že to určuje učitel. U nás děti vědí, že si to mohou určovat samy. A třeba v tenhle moment se to u dětí začíná blokovat. Dítě má pocit, že nemůže samo něco tvořit. Musí mu to určit druzí.“
Kde se mohou rodiče a děti o vaší škole dozvědět více?
Naši školu najdete na www.svobodnalesniskola.cz nebo Facebooku, další informace na stránkách Asociace svobodných demokratických škol (www.asociacesds.cz) nebo Svobody učení (www.svobodauceni.cz).
Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz