Život v protisměru

Před několika lety přišel můj syn rozzářený ze školy. „Nám tam povídal pán ze záchranky,“ vyklopil a začal nadšeně vyprávět, jak se má správně zachraňovat zraněný člověk. Ten „pán ze záchranky“, který dokázal udržet pozornost puberťáků, byl sám ředitel Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje Marek Slabý. Ředitel, který se rád zvedne od počítače a jde sloužit běžnou službu záchranáře.

Zrovna jste přijel z výjezdu. Co se stalo?

Tentokrát nikdo nehavaroval, ani se vlastní vinou nezranil, ale vložila se do toho sama příroda. Relativně mladý člověk doma náhle ztratil vědomí. Ošklivé krvácení do mozku. To se tak někdy stane samo, bohužel. Pacienta si hned z místa odvezl vrtulník do nemocnice v Českých Budějovicích.

A vás osobně už někdy vezla záchranka?

To jsem rád, že jsme přešli na veselejší notu. Ano, jednou mě vezli. Na Velikonoce 2000. Na to se nedá zapomenout. Pozoroval jsem svoje děti, jak jezdí na skateboardu jako na koloběžce. To mě naštvalo, protože já si vyrobil skate už v 70. letech z plaňky od plotu a koleček z kolečkových bruslí a všechno jsem se na něm naučil sám. A tak jsem vyhrabal ze sklepa tohle staré prkno z dětství a že těm mladým ukážu, jak se to má dělat. Stoupnul jsem si na prkno a houpal se. Najednou se pode mnou prkno podvrklo a já si zlomil nohu. Otočil jsem si chodidlo o 180 stupňů, všechny kosti v kotníku jsem si rozlámal. Dokázal jsem se zmrzačit na místě, ještě než jsem se rozjel.

Obdivuhodný výkon…

A měl byste vidět tu radost kolegů, když si pro mě přijeli. Ze všech pacientů nemocnice ke mně chodilo nejvíc návštěv, protože mě prostě museli vidět v nemocnici všichni. Bolelo to jako hrom, ale vlastně na to rád vzpomínám. Prvně v životě jsem si užil měsíc a půl v klidu doma. Tehdy jsem byl anesteziolog na plné pecky, sloužil jsem kolem deseti služeb měsíčně, do toho jsem sloužil záchranku, a najednou jsem měl plno času na čtení knížek. Ale pak už toho klidu na mě bylo moc, opřel jsem se o berle a s ortézou jsem šel do práce. Když jsem o berlích doprovázel pacienta do Pelhřimova, tak mě zaměstnanci nemocnice chtěli vyhnat z oddělení, protože si mysleli, že jsem vlezlý pacient, který šmíruje zdravotníky.

A přitom jste v nemocnici jako doma, že? No, nejsem nezkušený pacient. Narodil jsem se s rozštěpem rtu a patra. Proto jsem se v nemocnici ocitl už někdy ve svých šesti měsících. Pak jsem absolvoval pobyt na plastické chirurgii během dětství ještě několikrát. Když jsem byl hodně malý, tak se to nějak dalo. Ale když jsem přicházel do puberty, mrzely mě poznámky spolužáků, jak vypadám, a taky to, že jsem se nechytal u spolužaček. Je zajímavé, že jsem v takových chvílích vzpomínal právě na špitál.

Jak to? Ty zákroky nebyly příjemné. Doktoři mě pořád zašívali, přešívali, vytvářeli mi nový nos, a když jsem povyrostl, dělali to nanovo. Jenomže takoví jsme tam byli všichni. Už jako školáka na prvním stupni mě dali na pokoj mezi dospělé. Chlapi tam mluvili sprostě, kouřili na procházce a tajně pili pivo, to bylo něco pro chlapce školou povinného.

A určitě jste tam viděl lidi, kteří na tom byli hůř než vy.
Při procházce na dvorku jsem potkával bojovníky z různých afrických zemí s následky válečných poranění a další pacienty po všelijakých operacích. Ale dětský mozek nad tímhle spíš jen užasne a vstřebává do sebe to hezké, co se dá v nemocnici prožít. Že tam mají zelené auto na klíček, sestřičky jsou roztomilé, k snídani dostáváme dobrý tvaroh a nejšikovnější je pan profesor. Na operatéry jsem měl fakt kliku a sám na sobě jsem viděl, že po každé operaci je to lepší a lepší.

Tohle rozhodlo, že se budete věnovat medicíně?
Maminka tvrdí, že jsem jako maličký říkal, že chci být dětským vojenským lékařem. Snad to bylo díky těm zážitkům se zraněnými, ale já si na to nepamatuju. V příbuzenstvu jsme žádného lékaře neměli. Pravda je, že mě občas napadlo, jak by to bylo fajn, kdybychom měli doma doktora, který by léčil, když někdo zamarodí. Na konci základní školy mě spíš lákala muzika, snil jsem o tom, že budu válet jazz někde v klubu, ale musel jsem si přiznat, že na to nemám. Po základce jsem nastoupil na gymnázium, že se to nějak vystříbří. Uvažoval jsem, že pak budu pokračovat studiem architektury, možná archeologie. Lákalo mě i studium výtvarného umění.

Ale to je hodně daleko od lékařství.
Ono se to tam zase vrátilo, protože to hlavní, co jsem si v sobě odnesl ze všech těch pobytů ve Vinohradské nemocnici, byl obdiv k lékařům, jak jim to jde, jak jsou ve svém oboru odborníci. Toužil jsem taky být v něčem odborník, aby za mnou lidé chodili proto, že vědí, že něco opravdu umím. Uvědomil jsem si, že špičkoví lékaři jsou vlastně umělci, ostatně to jsem viděl na vlastním obličeji. V té době už mi ho spravili. Po gymplu jsme si směli dát přihlášku jen na jednu vysokou školu, a tak jsem se přihlásil do Prahy na Fakultu dětského lékařství do Motola.

Není tu určitá podobnost s vaším léčením v dětství?
Spíš to byl určitý kalkul a nedostatek sebevědomí. Na dětskou fakultu se hlásilo o něco méně uchazečů a já doufal, že budu mít větší naději na přijetí. Prahu jsem znal právě z doby svých dětských pobytů, a čím jsem byl větší dítě, tím víc jsem přemýšlel o tom, jak je v Praze blaze. Mít tak dost času na to, abych se v ní mohl toulat, prohlížet si architekturu a občas pěkně zapařit bez dohledu rodičů. To jsem si pak během šesti let studia splnil. Užíval jsem si Prahu se vším všudy, ale zrovna tak jsem si nakonec užíval i studium. Věděl jsem, že jsem se v něm našel a nechci dělat nic jiného.

Ale nakonec jste přešel od dětského k „akčnímu“ lékařství…
I dětské může být akční. Zjistil jsem to už na fakultě při praxích. Nejdřív jsem dělal v Motole zřízence a sestřičku na kardiocentru a pak na dětské onkologii. Učili mě zakladatelé nebo špičky těch oborů. Obdivoval jsem jejich rychlost a kvalitu rozhodování a okamžitý efekt jejich rozhodnutí nebo léčebného postupu. Dát někomu tabletku a čekat týden, jestli zabere, to mě nebavilo. Ale když se lék vpraví přímo do oběhu a je dostatečně účinný, zabere teď hned. V té chvíli se naplno perete s přírodou, která se rozhodla, že zrovna bude škodit nebo se brání tak, že je autodestruktivní. Váš cíl je vzpomenout si na všechny obranné chvaty a vyhrát nad ní, aby pokračoval něčí život. Je pravda, že ne vždy se to nepovede. Zvlášť na dětské onkologii jsem těžce nesl, když lékaři a sestry hodiny a hodiny bděli u dítěte, a ono nakonec zemřelo. Ale to mě ještě víc utvrdilo, že je třeba bojovat dál, protože příroda dodává další a další pacienty a u těch se třeba vítězství povede. Na dětském oddělení jsem nakonec pracoval jen měsíc a pak jsem shodou okolností přešel na oddělení anesteziologie a resuscitace v táborské nemocnici.

Kdo vás na fakultě nejvíc ovlivnil?
Těžko mohu uvést jedno jméno, protože jsme měli obrovskou řadu vynikajících profesorů, kteří byli skvělými lékaři, operatéry a přednášejícími. Někteří z nich stáli u zrodu oboru – pokud bych měl jmenovat, tak například pánové Koutecký, Šamánek, Špatenka, Potužník, Pachl a další a další – musím si přiznat, že jsme veskrze měli na vzory dost štěstí a nebyla o ně nouze. Obdivoval jsem všechny profesory, ale nejvíc asi pana emeritního primáře Zikmunda. Boží člověk, naprosto zkušený, který zažil medicínu od války až do konce 80. let. Když nám vyprávěl, co musel absolvovat v dobách svých začátků, valili jsme oči. Neměli techniku, neměli monitory, léky byly jedovaté, uspávali éterem, léčení bylo vlastně strašně nebezpečné, a oni to museli zvládnout. Tohle říkat dnešnímu mladému doktorovi, díval by se na vás, jako že mu vyprávíte o pračlověku Janečkovi. Navíc oddělení, kde pan primář Zikmund pracoval, bylo ohromně našlápnuté, lékaři tam mezi sebou v dobrém soutěžili, kdo bude lepší.

Proč jste po studiu nezůstal v Praze?
Protože jsem se už na vysoké oženil se spolužačkou, už jsme bydleli v Táboře a já jsem odtud rodák a patriot. Navíc jsem si musel odkroutit pět absolventských měsíců vojny, ale tu jsem absolvoval v blízkých Drhovicích a tehdy, v prvním svobodném roce 1990, byla vojna pohoda. Prožil jsem ji skutečně velmi zajímavě jako praktický lékař pro většinu svých nadřízených.

Ten rok přinesl hodně nových možností…
Já to viděl v medicíně. Devadesátá léta byla naprosto strhující. Najednou k nám přišla kvanta nových poznatků, léčebných metod a postupů, které byly nové i v zahraničí. Nebyl to jen rozvoj vědy, ale technologií, které nakonec vědu úplně proměnily. Všechny ty přístroje, na které člověka na ARO připojujete, u nás najednou v letech 1990 až 1994 skočily o dvě generace dopředu. Bomba! My jsme zažili ještě první generaci těchto přístrojů z konce 80. let, protože tehdy se k nám dostávala technika s obtížemi a zpožděním. A najednou přišly žhavé novinky, které s předchozími přístroji neměly mnoho společného. Kromě techniky nastal obrovský rozvoj v nových postupech právě v anesteziologii, resuscitaci a intenzivní medicíně, což jsou moje obory. Stejně prudce se rozvíjela farmakoterapie, objevilo se velké množství nových, velmi účinných, bezpečných a dobře řiditelných anestetik a účinných antibiotik, došlo k prudkému rozvoji umělé výživy podávané v kritických stavech. Jezdili jsme na kongresy a hltali všechny novinky. Na konci 90. let už bylo všechno jakoby hotové a došlo trochu k uklidnění, i když technika je opět o dvě generace dál. V tom má asi naše generace trochu štěstí, protože jsme nejen zažili ten obrovský rozvoj, ale na vlastní kůži jsme měli možnost zažít nebo si aspoň sáhnout na to, jak to bylo dřív. Myslím, že díky tomu možná nemáme takový sklon léčit monitor nebo laboratorní hodnoty, ale pacienta, a možná umíme i lépe improvizovat a občas spoléhat na zdravý rozum, instinkt a cit.

Vás by asi neuspokojovalo sedět na očním a pozorovat pacientům zorničky, viďte?
Měl jsem na fakultě takové kolegy, kteří hned po studiu nastoupili do konzervativních oborů. Ale já jsem netrpělivý a chci vidět výsledek svého snažení co nejdřív i za cenu poměrně hrubého úsilí a používání velmi přesných a cílených metod s velkou mírou invazivity. Proto jsem nastoupil velmi záhy na anesteziologicko resuscitační oddělení a věnoval se intenzivní medicíně a záchranné službě. K té jsem se dostal vlastně také díky tomu, že posádku záchranky tvořil lékař a sestra z oddělení, kteří byli pro ten den určeni a vyjížděli odtud na výjezd. Když byl starší kolega nebo pan primář tak nekonečně laskav a náhodou jsme měli hotový program na sále nebo vizity na oddělení, vzal mě s sebou na výjezd. Na to jsem se vždycky těšil jako malé děcko.

V čem se lišila tehdejší záchranka od té současné?
Třeba už v tom, že v Táboře jezdila z oddělení. A nebyly mobilní telefony, osobní radiostanice, pagery, internet. Telefon zvedla paní na vrátnici, vyslechla, co se stalo, zavolala na ARO, že je výjezd záchranné služby, pak zavolala do garáže řidiči, ten přijel před barák, lékař a sestra vyběhli před pavilon a vyjeli jsme. Tehdy jsme měli jako výkřik techniky sanitní automobil Renault Master, který nahradil vysloužilého rovera a Škodu 1203. Auto jako hrom, ale když napadlo trochu sněhu a jeli jsme kolem botanky, tak nás předjížděly i škodovky stopětky a my u toho statečně houkali a blikali. Nebo jsme občas přijeli na místo, vyfoukly se měchy, renault lehl na břicho a bylo to. Ale vybavení už se tolik nelišilo od současného, například defibrilátor nebo ventilátor, jen to bylo podstatně větší než dneska. A podstatně náchylnější k závadě. Jedna baterka vážila deset kilo. A vůbec ty přístroje vypadaly poněkud prehistoricky, ale z dnešního pohledu vlastně mile. Místo počítačové obrazovky měly zelené pidiobrazovčičky, neuměly přenášet data, místo dnešních dvanácti svodů měly tři. Ale pomáhaly a to bylo hlavní.

Je tak úplně nutné mít hned v první chvíli u zásahu nejmodernější přístroje?
Určitě pomůžou, ale v první linii musíte tak jako tak udělat základní kroky, které jsou stejné už od války ve Vietnamu a dalších hnusných událostí, díky kterým se tyhle všechny prvotní zásahy zdokonalily k co největší účelnosti. Tím nechválím válku, ta je vždycky špatná. Ale někdy mívá nechtěný pozitivní přínos pro vědu a její rozvoj.

Kolik jste začátkem 90. let měli sanitek záchranné služby?
Jednu jedinou na celý táborský okres. V sanitce jeden doktor, jedna sestra a jeden řidič a musejí všechno zvládnout. V celém Jihočeském kraji, a že je pořádně velký, jezdilo jen osm posádek. Každé okresní město vlastnilo jednu, Budějovice dvě a jedna byla v Dačicích. Až v průběhu dekády se záchranná služba rozšířila do měst jako Milevsko, Třeboň, Soběslav a podobně. Do roku 1993 byly záchranky součástí nemocnic. Někde měli tak svízelnou situaci, že spojovatelka musela shánět lékaře na chirurgii, pak sestru na interně, pak řidiče a tihle tři než se sešli, uplynulo dost drahocenných minut. Pak se začaly záchranky osamostatňovat, protože bylo jasné, že takhle to dál nejde. Bouřlivý rozvoj v pokrytí území kraje začíná až po roce 2000.

To už jste ale řediteloval Zdravotní záchranné službě v Táboře.
Do toho roku jsem dělal externího lékaře. Složil jsem první atestaci z anesteziologie a resuscitace, druhou atestaci z anesteziologie a resuscitace v roce 1997 a v roce 1999 jsem si udělal atestaci z urgentní medicíny. Bylo cítit ve vzduchu, že obor se bude rozvíjet a má budoucnost. Po téhle medicíně jsem toužil, protože do té doby jsem vlastně záchranku dělal pouze na vedlejší úvazek při plném vytížení v nemocnici.

Takže vy jste vlastně dělal záchranáře při svém zaměstnání?
Dá se to tak říct. Skončil jsem odpoledne na oddělení v nemocnici a šel sloužit na noční na záchranku do Měšic. Ráno jsem tam řekl čau a vrátil jsem se na službu do Tábora. Ale takhle jsme to dělali všichni. To je anamnéza mých vrstevníků v devadesátých letech. Běžně jsme sloužili 48 hodin v kuse, někdy i sedmdesát dva. Když se v roce 2000 na záchrance uvolnilo místo ředitele a okres vyhlásil výběrové řízení, řekl jsem si, že to zkusím. Obstál jsem.

Jakou jste měl představu o dalším vývoji záchranky?
Zpočátku jsem se snažil navázat na svého předchůdce doktora Tůmu, který záchrannou službu v Táboře vydupal ze země a stvořil. Postupně s rozvojem nových technologií a vozového parku jsem samozřejmě dělal vše pro to, aby byla jednou z těch nejlepších a nejmoderněji vybavených. S kolegy z ostatních okresů jsme se snažili o určitou unifikaci zejména v medicínských postupech a přístupu k pacientům. Na záchrance v každém okrese bylo znát, jaké poměry ji utvářely. Třeba v Písku se záchranka utvořila z dopravní zdravotní služby. V Táboře z oddělení ARO. Jinde třeba z polikliniky. I pro laika to bylo vidět na první pohled. Někde jezdily žluté sanitky s červenými pruhy a záchranáři měli bílé kombinézy. V druhém okrese měli bílé sanitky a červené kombinézy. Ve třetím žluté sanitky s modrými pruhy a červenobílé kombinézy. Každý okres používal jiná auta. A navíc každá okresní posádka měla jiné návyky, v drobnostech se lišily pracovní postupy. Opět důsledek příslušnosti k okresu.

Ale uspořádání okresů zaniklo v roce 2002.
A najednou si kraje uvědomily, že nemůžou ve své oblasti spravovat několik okresních záchranek, každou se samostatným ředitelem, náměstkem, dispečinkem, jinými postupy, jiným vozovým parkem, jiným vybavením, jiným zřizovatelem. Po vzniku krajů tak postupně začaly přípravy ke sloučení okresních záchranných služeb do jedné celokrajské organizace a přes velkou nedůvěru a mnohdy i nechuť některých politiků, občanů, ale i zdravotníků k tomu v letech 2004 až ʼ05 došlo ve všech krajích České republiky.

Právě roku 2005 jste se stal ředitelem Jihočeské záchranné služby. Jak se od té doby opticky proměnila záchranka pro běžné lidi?
Pokud bychom pominuli ten efekt, který třeba zvenčí není tolik vidět – to znamená významnou modernizaci vozového parku a přístrojového vybavení, sjednocení léčebných postupů a obrovský nárůst počtu posádek i výjezdových základen, vytvoření jednotného operačního střediska, využívání nejmodernějších informačních technologií, pak samozřejmě to, co nejvíce bije do očí, je vzhled sanitních vozidel. Z různých typů vozidel barvy bílé, žluté oranžové s pruhy rovnými, šikmými, červenými, modrými a nevím jakými podle okresu, se v roce 2006 stala sanita žluté barvy s polepem ze zelených a žlutých kostek s červenými pruhy na zadních dveřích, což byl design v našich končinách poněkud nezvyklý. Zpočátku tak vypadaly pouze sanity jihočeské, ale později ho začali v rámci sjednocení a zejména bezpečnosti využívat i kolegové z jiných krajů a v roce 2012 se stal tento vzhled součástí vyhlášky o technickém vybavení záchranných služeb a měly by ho mít všechny sanity vyrobené po roce 2013.

Kdo se tenhle grafický design zrodil?
Ve Velké Británii na základě výzkumů z celého světa. Přesně ho stanovuje takzvaný Battenbugrský protokol. Každá ze záchranných složek má přesně určenou svoji barvu kostek a jsou tak velmi snadno rozlišitelné. Navíc použité materiály světlo nejen odrážejí, ale i vytvářejí, takže se jedná i o významný bezpečnostní prvek. Je na každé zemi, jestli ho přijme nebo ne. Evropská legislativa ho pouze doporučuje. Jihočeská záchranka začala tohle zbarvení vozidel používat jako první v České republice. Nebylo ho jednoduché prosadit, protože ten design používají severské země, Holandsko, Británie, ale ne třeba Rakousko a Německo, ke kterým máme geograficky nejblíž. Tam většina záchranek používá povinný vzor Červeného kříže, který zatím zůstává konzervativně u sanit barvy slonové kosti a reflexního červeného polepu. V rámci identifikace zdravotnického záchranáře jsme se ujednotili i na reflexní červené na uniformě, která je obvyklá ve většině střední a jižní Evropy.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Jako doktora nebo ředitele? Ono se to prolíná a v medicíně je to stejně na konci o tom, že se podaří včas zasáhnout, dobře zorganizovat pomoc, dobře léčit a přispět tak k záchraně něčího života nebo zdraví. Je jedno, jestli se to povede v sanitě nebo vytvořením funkční organizace nebo dobré směrnice, vybavením svých posádek moderní technikou nebo kvalifikovanou připomínkou k zákonu nebo vyhlášce.

A co kontakt s veřejností a její vzdělávání?
To je oblast naší činnosti, kterou samozřejmě považujeme za velice důležitou. Při různých školicích akcích pro občany, školy a podobně se snažíme, aby v nás lidé v nejtěžších okamžicích mezi životem a smrtí viděli ty, kteří jim chtějí a umějí pomoci. Aby jejich blízcí, kteří u toho bývají a jsou rozrušení, chápali, proč děláme to, co děláme. Proto investujeme hodně úsilí do nejrůznějších přednášek pro veřejnost. Když se někdo, kdo je dobře informovaný, ocitne u zraněného člověka, může hodně pomoci, než přijedeme. Vytvořili jsme specializované školicí středisko a školíme všechny složky integrovaného záchranného systému. Mezi kolegy od hasičů, policie a horské služby školíme takzvané first respondery, což je ve světě běžné a stává se to normou i u nás.

Při té příležitosti mě napadá, proč vy sám vlastně pořád držíte služby a jezdíte v sanitce k případům? Vždyť už byste se mohl jako krajský ředitel věnovat jen řízení.
Protože já tu praxi prostě potřebuju. Přestože jsem už patnáct let na ředitelském postu, pořád chci být a cítím se být především doktorem. Předpokládám, že až se naplní čas, opět se k medicíně vrátím na plný úvazek. Když se před lety naskytla možnost, abych se ucházel o post ředitele krajské záchranné služby, hodně jsem o tom přemýšlel. Baví mě organizovat, vytvářet něco nového a nacházet nové cesty, ale medicíny jsem se zatím nemusel nikdy zříct a navíc – určitě mi jako řediteli neuškodí, když si na vlastní kůži vyzkouším, co jsem vymyslel pro ostatní.

A závěrečná otázka –
Moment, telefon. Ano, Slabý. Kde? Člověk v bezvědomí? Jedeme! Tak je mi líto, tu závěrečnou otázku až jindy.

Předplatné časopisu je možné pořídit ZDE