Začínám pociťovat jihočeskou identitu
Knížku Prázdniny v Česku jste vydal loni na podzim a už máte za sebou řadu setkání se čtenáři a diváky v sálech. Jaké sklízíte ohlasy?
Trochu jsem se bál, že to lidem přijde jako málo exotický námět. Psát cestopis o vlastní zemi, kterou přece každý zná, je poněkud kuriózní. Snažil jsem se ale vybírat místa, která nejsou úplně známá – a věřím, že i když má někdo Česko hodně procestované, najde mnohé, co ho překvapí. Mám velkou radost z každého člověka, kterého přečtení mé knížky inspirovalo k nějakému výletu. Té o Česku jsem věnoval nejvíc času, je nejdelší a obsahuje nejvíc faktů ze všech mých knih, protože jsem se snažil do ní dostat také historické události a souvislosti. Na faktické správnosti jsem si dal záležet, proto jsem spolupracoval s historiky a autorizoval pasáže s lidmi, jejichž vyprávění jsem chtěl použít. Byl jsem velice nervózní, jak lidé tuto knížku přijmou. Zatím se podle ohlasů jeví, že dobře. Kombinace zajímavostí o rodné zemi, svobodného cestování, humoru a mozaiky rázovitých českých postaviček je podle mě čtenářsky ohromně vděčná.
Působí to na mě tak, že lidé mají rádi svůj domov a potěší je, když o něm mohou vyprávět. Zaznamenal jste řadu milých setkání.
Mám zkušenost, že když někam přijedu a projevím upřímný zájem, tak se místní obyvatelé se mnou rádi baví a ochotně mi svůj region ukážou. Ptám se jich, na co jsou ve svém okolí hrdí, a zjišťuju, že tuto otázku neslýchají často. To jejich zaujetí mě baví nejvíc – bylo opravdu pozoruhodné sledovat jejich reakce! Volali svým známým a posílali si mě mezi sebou od stavení ke stavení, abych se dozvěděl co nejvíc o tom, kde žijí. Nejčastěji jsem se takto vyptával na návsích a v hospodách, tam mají lidi dost času. A taky se rád dávám do řeči se zaměstnanci čerpacích stanic. Otázka, co je tady v okolí pěkného, je vždycky mile překvapí – na to se jich prý nikdo neptá.
Předtím jste často putoval světem. Můžete porovnat, jaký vztah ke své zemi mají Češi a Moravané?
Když jsem v knížkách o svých cestách stopem a pěšky po zahraničí psal o tom, že mě k sobě lidé zvali, aby mě pohostili, a dokonce mě nechávali u sebe přespat, říkali mi známí: To by se ti u nás nikdy nestalo. Ale spletli se, nakonec jsem totiž s podobnými zážitky procestoval i Česko. Bavil jsem se s lidmi, kteří vůbec nevěděli, co dělám, přesto byli vstřícní a nápomocní. Došel jsem k závěru, že silné národní uvědomění, které u nás vzniklo v dobách národního obrození, v lidech pořád zůstává. Láska k vlasti byla pěstovaná i za první republiky, připomínají ji různé pamětní desky, stromy. Bohužel za socialismu byla ta kontinuita násilně přetržená, ale teď už podle mě zase doba „zdravému národovectví“ přeje. Moc mě těší, že vidím rodiče s dětmi, kteří se vydávají na místa spojená s velkými historickými událostmi.
Potkat gentlemansky oděného cestovatele v legračním autě bylo pro turisty určitě zážitkem. Proč jste zvolil tento styl?
Tentokrát jsem poprvé absolvoval cestu vlastním autem. Po pečlivém hledání mi jako ideální vyšel bílý Nissan Cube, který vypadá jako pojízdný vtip a na našich silnicích jich jezdí velmi málo. Ještě jsem pro něj sehnal SPZ s nápisem PROMINTE, aby působil co nejvíc přátelsky. Chtěl jsem dodržet eleganci českých cestovatelů, proto jsem si oblékl košili, kraťasy a na hlavu nasadil tropickou přilbu jako Emil Holub. Auto bylo v covidové době nejpraktičtější, navíc mi umožnilo udělat okružní jízdu po celé zemi a zajet i do odlehlých končin, abych mohl psát o málo známých místech. Krajským městům jsem se – kromě Českých Budějovic – úplně vyhnul. Dlužno říci, že mi to poradil i učitel v autoškole.
Byla motivací pro vaši cestu po Česku pandemie koronaviru, která komplikovala výjezdy do zahraničí?
Ten nápad jsem měl už dlouho, ale v roce 2020se mi zdálo nejlepší ho uskutečnit. Celé Česko se dalo do pohybu a já se rozhodl být součástí této dějinné události. Navíc mi připadalo slušné podpořit tuzemský cestovní ruch, hospodské či pořadatele kulturních akcí. Putoval jsem dva měsíce a to množství pozoruhodných míst, na která jsem narazil, mě překvapilo. Musel jsem pak dost vybírat a zestručňovat, abych vše, co jsem chtěl, představil výstižně a čtivě. Myslím, že kdyby někdo zatoužil Česko poznat opravdu důkladně, potřeboval by k tomu aspoň půl roku cestování na plný úvazek.
Jaký jste měl itinerář?
Baví mě vydat se tam, kam mi doporučí lidé, kteří v regionu bydlí. Před cestou jsem proto na sociálních sítích požádal o rady, kam se podívat. Je skutečně velkou výhodou, že lze snadno využít moudrosti davu: lidé různého zaměření z celé republiky tam mohou psát o něčem, co mají rádi. Dostal jsem víc než pět set výletních tipů! Na svůj web jsem pak dal i mapu, na které je teď už šest stovek míst, aby je mohli objevit i další zájemci. Letos jsem se takto lidí ptal ještě na akce, které mají tradici a jsou něčím mimořádné. Dorazily mi opět skvělé náměty a rozhodně budu v cestách Českem pokračovat. Ale svou příští knihu bych chtěl napsat o putování nějakými tajemnými dálavami, protože mám chuť objevovat zase něco nového. Navíc období poznamenané covidem dává šanci navštívit turisticky exponované lokality v klidnější podobě. Loni v prosinci jsme byli s přítelkyní v Íránu, kde jsme během tří týdnů potkali celkem osm turistů! Nyní bych rád vyrazil třeba na Island nebo na africké safari do Namibie. Ideálně s rodiči, protože aspoň jednou za rok s nimi moc rád někam jedu.
Vraťme se zpátky domů – nelze si nevšimnout, že ač je kniha o celém Česku, nejdelší je část o jihu Čech. Byl to záměr?
Aby se nikdo necítil vynechán, projel jsem poctivě všechny regiony. Postupně den po dni, díky čemuž jsem mohl cestou pozorovat proměny krajiny i kultury. V každém kraji teď znám nějakou pamětihodnost a pár zajímavých lidí v okolí. Je pravda, že jižní Čechy mají v mé knize víc prostoru než dvakrát tak velká Morava. Je to dané nejen tím, že odtud pocházím – jedná se o přece o nejoblíbenější výletní oblast v tuzemsku! Vyplynulo to z ankety, v níž se novináři ptali Čechů a Moravanů na ideální region pro jejich dovolenou. Sice teď žiju v Praze a jsem tam rád, ale stejně většinu času trávím s Jihočechy. Prý to platí obecně – lidi z jižních Čech, kteří bydlí v jiném kraji, spolu vždy drží. Rád bych víc prozkoumal téma „jihočeská identita“, protože jsem ji v sobě taky začal silně pociťovat.
Potkal jste hodně lidí, kteří vnímají své kořeny?
Spoustu, právě s nimi se bavím moc rád. Ohromně mě například právě na jihu Čech zaujala existence rodových knih. Vůbec jsem o nich dřív nevěděl. Lidé, kteří stovky let obývají stejný statek, do nich zaznamenávají významné události v dějinách svého rodu. S údivem jsem na svých cestách zjistil, kolik lidí si je vede. V jiné souvislosti mě upoutala zpráva o průzkumu kosterních nálezů v hradišti v Netolicích, a to ve spojitosti s genetikou současných obyvatel této oblasti. Vědci zjistili, že jsou potomky lidí, kteří tam žili v pravěku. Z toho vyplývá, že zdejší obyvatelé mají kořeny staré deset tisíc let! Z jihu Čech se prostě lidé nestěhují pryč. Proč by to dělali? Ale je báječné vyhlédnout z jihočeské kotliny trochu do světa, aby si to člověk začal uvědomovat.
Co na svých přednáškách po republice, při nichž představujete svou knihu s nadsázkou a humorem, říkáte o rodných Českých Budějovicích?
Například že jsou centrem inovací, ale mají tu smůlu, že jim skvělý nápad vždycky někdo ukradl a vydával ho za vlastní. Třeba párky v rohlíku se v našem městě objevily jako první v republice už v sedmdesátých letech, a to pod názvem Pikador. Začal je prodávat budějovický řezník Václav Masopust, který si nápad přivezl z dovolené ve Španělsku a pokrm pojmenoval podle zápasníků s kopím. Tento název se však uchytil jen v Budějovicích. S párkem v rohlíku se Československo seznámilo na výstavě Země živitelka a rozšířil se do celé země, ovšem jméno Masopust i název Pikador zůstaly zapomenuty.
Kam jste se ještě v jižních Čechách vypravil?
Český Krumlov jsem samozřejmě nemohl vynechat, ale všude jsem se snažil vybírat témata, která si zaslouží, aby se o nich vědělo víc – proto jsem v té kapitole podrobněji zmínil úchvatný Fotoateliér Seidel. V Jindřichově Hradci jsem musel zajet na benzinovou pumpu, kde lze načerpat i rum. Navštívil jsem také například Slavonice, Třísov, Chelčice nebo obec Hrdlořezy. Fascinuje mě, jak se dají v příběhu této malé vesnice odvyprávět všechny důležité události dvacátého století. Využil jsem i tip z Facebooku na unikátní vyřezávaný včelín v Krušlově na Strakonicku, který jsem předtím neznal. Líbil se mi příběh jeho tvůrce i to, že se našli nadšenci, kteří v jeho odkazu pokračují. Navzdory tomu, že tato oblast paradoxně není pro včelaření vhodná. O to víc jsou tam včeličky zapotřebí.
Psát o České republice může být nevděčné, protože pokud uděláte v něčem chybu, určitě se najde aspoň jeden čtenář, který ji objeví. Stalo se vám to?
Prázdniny v Česku obsahují největší množství faktů ze všech mých knih. Proto jsem požádal o pomoc historika, abychom lidem nelhali. Psal jsem ji devět měsíců, dva editoři na ní strávili tři měsíce – věřím tedy, že v ní chyby nejsou, protože jsme si všichni dali záležet. Ale mohl uniknout nějaký detail, který rozpoznají jen místní a pak mají radost, když na to přijdou. Už mi jeden takový e-mail přišel: bývalý pan učitel z Vodňan vzal všechny výpočty a číselné údaje, které v knize mám, a zkontroloval je. Našel chybu v počtu kaprů na kruhovém objezdu v Třeboni a drobnou nepřesnost v ilustraci, která popisuje zakřivení rybníku Rožmberk. Ještě se mu nezdál způsob, jakým jsem vypočetl podíl jedné chmelnice na světové produkci chmele. Napsal mi o tom e-mail o třech stránkách a já pak věnoval hodinu tomu, abych mu odpověděl.
Jak to dopadlo?
Společně jsme vše přepočetli a ty dvě chyby, které objevil, opravíme v příštím vydání. Ale ve výpočtu výnosu chmelnice mi dal zapravdu. Připadá mi zábavné, jak to lidi se mnou prožívají a že se dostávám i do takových situací. Píšu teprve deset let, nejsem zkušený autor. To, co tvořím, není žádná vysoká literatura. Prázdniny v Česku jsou mou první knížkou, o níž můžu říct, že bych ji s klidným srdcem věnoval komukoliv. Snažím se o řemeslně poctivě udělané cestopisy doplněné krásnými ilustracemi. Mým hlavním vodítkem je slušnost ke čtenářům, proto dbám na ověření faktů, autorizaci i kvalitní korektury. Mám jeden rituál: když je má knížka vytištěná, jedu se do skladu Albatrosu podívat, jak je vyskládaná na paletách – tam si vždycky připomenu, že by měl autor myslet na to, že nepíše pro sebe.
Když se člověk dá do řeči s pamětníky, případně začne listovat kronikami, bývá to nadlouho. Jste trpělivý člověk?
Právě že moc ne, mám ADHD, takže mi neustále těkají myšlenky jinam. Ale lidi mám rád a rád se s nimi bavím, proto když mi někdo zaujatě vykládá, je mi to milé a beru to jako autorskou čest. Utkvělo mi setkání s bývalým starostou panem Kronikou, který se stal obecním kronikářem – s tím jménem se pro to narodil. Tu obecní kroniku jsem si tehdy nafotil, abych z ní pak citoval přesně, ale pro jistotu jsem text s panem Kronikou před vydáním knížky ještě autorizoval. Volal mi v neděli brzy ráno, že tam máme chybky: nebyl to altán, nýbrž pergola, a vesnicí neprojely ruské tanky, byly to jen obrněné transportéry! Detaily jsme tedy spolu odladili a mně přišlo výborné, že mu natolik záleží na každém detailu.
Líbí se mi, že člen Žižkovského divadla Járy Cimrmana Miloň Čepelka načetl jako audioknihu vaši prvotinu 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Jak se to stalo?
Poprvé jsme se setkali na baru v českobudějovické Horké vaně a dali do řeči. Zrovna jsem se vrátil z pouti do Říma, což ho moc zajímalo, a padli jsme si do oka. Pak jsme shodou okolností spolu byli v České televizi hosty pořadu Všechnopárty. Před třemi lety jsem ho poprosil, aby mi pokřtil v pražském kině Bio Oko knihu o Evropě. Když z ní četl úryvek, přímo na pódiu se zrodil nápad vytvořit audioknihu. Tak se přihodilo, že muž starší o více než padesát let než já načetl knížku, kterou jsem napsal ve dvaadvaceti. To se mi zdá půvabné.
Za předchozí knihu Prázdniny v Evropě jste v únoru 2020 získal Cenu Hanzelky a Zikmunda, což je hlavní cena za nejlepší cestopis roku. Zároveň jste zvítězil v kategorii Nejpůjčovanější cestopis v českých knihovnách. A roku 2019 vyhlásil Svaz knihovníků vaši předchozí knihu Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii nejvyhledávanějším cestopisným dílem. To je výmluvné.
Samozřejmě to bylo moc milé a já si toho ohromně vážím. Jenomže rok poté, co jsem Cenu Hanzelky a Zikmunda dostal, jsem se ocitl v porotě, která ji uděluje v příštím ročníku. A naplno si díky tomu uvědomil, jak skvělé cestopisy u nás vycházejí. Poctivě jsem pročetl asi dvacet cestopisů a pochopil, jak těžké je vybrat z nich ten nejlepší. Uvědomil jsem si, že ocenění nevypovídá o něčem, co je objektivně měřitelné. Stejně tak nelze autora posuzovat ani podle počtu prodaných knížek, protože to závisí na mnoha jiných faktorech.
Setkal jste se někdy se slavným cestovatelem Miroslavem Zikmundem?
Jsem jeho velký fanoušek a před čtyřmi lety se mi podařilo ho navštívit. Přijde mi super, že patřím mezi asi nejmladší lidi, kteří se s ním setkali, protože tím se prodlužuje historická paměť a kontinuita jeho odkazu. Pokud se dožiju požehnaného věku sto let, bude tady ještě sedmdesát let existovat někdo, kdo pana Zikmunda znal a setkal se s ním osobně.
O čem jste mluvili?
Když se potkám s takovými osobnostmi, moc nemluvím a mnohem víc poslouchám. Ptal jsem se na jeho názor, zda v dnešní době přeplněné fotkami a videi ze všech koutů světa má cestování pro člověka stejnou hodnotu jako za jeho časů. Jeho odpověď jsem si zapamatoval: „My tady žijeme v kotlině obklopené horami a mohli bychom mít pocit, že je to pupek světa. A proto je tak důležité, aby se lidi podívali do zahraničí a zjistili, kolik zemí existuje, kolik tam žije lidí. Abychom věděli, že jsme jen součástí velkého světa a tento svět se kolem nás netočí.“
Ladislav Zibura
- Narozen roku1992 v Českých Budějovicích
- Cestovatel, spisovatel a novinář
- V 16 letech začal s přáteli pořádat festival Budějovický Majáles, ze kterého se jim podařilo vybudovat jednu z největších akcí svého druhu v České republice.
- Po maturitě na českobudějovickém Gymnáziu Jírovcova vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze mediální studia a žurnalistiku a hospodářskou politiku na Masarykově univerzitě v Brně.
Autor knih:
40 dní pěšky do Jeruzaléma (2015)
Pěšky mezi buddhisty a komunisty (2016)
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (2017)
Prázdniny v Evropě (2019)
Prázdniny v Česku (2021)
... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!
Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz