Svinenský uličník Matěj Průka

Každé město vydává publikace k upoutání zájmu turistů i zvýšení povědomí obyvatel o jejich domovském sídle. Zatím jsem se ale nesetkal s tak raketovým úspěchem hned po vydání. Prozradíte recept, jak vytvořit průvodce městem, aby ho lidé trhali autorovi z rukou?

Zkusme se nejdřív podívat, podle jakého receptu jsou ty ostatní publikace, o kterých se zmiňujete. Když vynecháme specializované fotoknihy, autoři je vlastně připravují na dva způsoby: buď se tematicky zaměřují na architekturu a krásu míst, nebo na historii a sem tam i její zajímavosti. Najdeme i připojené medailonky významných osob, výjimečně vzpomínky pamětníků. „Svinenský uličník“ je pojatý jinak. Má už podle názvu charakter procházek všemi ulicemi města, kterých mají Trhové Sviny padesát, ale do těch jednotlivých procházek je vloženo úplně všechno: architektura, historie, zajímavosti, místní firmy, a především vzpomínky pamětníků zakomponované do textu ne formou přímé řeči, ale jako přirozená součást autorského vyprávění o té konkrétní ulici.

Proč jste nezvolil oddělené podání jako ostatní?

Protože jsem chtěl, aby měl čtenář pocit, že ho ulicemi sám provádím a vše mu vyprávím. Knihu si můžete vzít za hezkého počasí do Trhových Svinů, zastavovat se s ní v ulicích, číst si a rozhlížet se. Osloví vás duch místa i obyvatel, kteří zde žijí a žili a své město utvářeli nejen provozně, ale i pocitově vlivem svých životních osudů. A ty jedinečné pocity do vás při procházce vstoupí.

Nejen při procházce. Právě tahle poloha vaší knihy mě čtenářsky podnítila k zájmu o Trhové Sviny ještě předtím, než jsem je nedávno prvně navštívil. Ale proč jste volil tak těžkou formu, kdy do autorského textu vkládáte jen potřebné úseky vzpomínek, a nepřipojujete je v samostatných rozhovorech?

I přesto, že jsem mluvil s mnoha lidmi, nevznikl ani jeden rozhovor. Nebyl to ani cíl knihy. Chtěl jsem vzpomínky pamětníků vzájemně konfrontovat a vytvořit tím realistický obraz historie města. Všech lidí, s nimiž jsem mluvil, jsem se tak především ptal na konkrétní věci, které jsem potřeboval doplnit nebo ověřit. Finální podoba má 330 stran a byl v ní publikován pouze průsečík všeho, co se mi podařilo zjistit v archivech, kronikách a od pamětníků. Kdybych zvlášť publikoval autorský text a zvlášť přímou řeč pamětníků, hrozil by ohromný rozpor mezi všemi publikovanými informacemi. Kniha by pak možná měla o několik stovek stran víc.

O tolik?

Ano. Ale to si vynutily okolnosti. Mým cílem bylo, že i vzpomínky pamětníků musí být co nejpřesnější. Původně jsem se totiž domníval, že se na lidskou paměť můžu spolehnout, protože když člověk u něčeho osobně byl, viděl to a prožil, tak to pak bude vyprávět ve shodě se skutečností. Jenomže co se nestalo… Na stejnou událost jsem načerpal vzpomínky více jejích účastníků, a oni se rozcházeli úplně ve všem.

Teď jsem si vzpomněl na slova historika Stanislava Zity z Husitského muzea, který říkával: „Pamětníci se vyznačujou tím, že si nic nepamatujou.“

Ne že by si nepamatovali, ale lidská paměť začne prožité záležitosti sama upravovat a člověk si to neuvědomuje. Při porovnávání vyprávěných vzpomínek jsem překvapený, jak brzy takový proces začíná po načerpání zážitku.

 (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Časopis v elektronické verzi můžete zakoupit na Digiport

Předplatné můžete zakoupit na send.cz