Svět vznikl z nudy
Petře, jste kreativní člověk. Jak velký prostor potřebujete pro realizaci svých projektů?
Vždycky jsem potřeboval tvůrčí svobodu, ať už to byl Kinobox, nebo Český lev. Nikdo mi do toho moc nemluvil a 90. léta byla velmi svobodná. Televize byla tolerantní, až asi po osmnácti letech jsem si musel některé věci u Českého lva obhajovat. Těch prvních osmnáct let bylo ale fantastických. Mohli jsme si dělat, prakticky co jsme chtěli. Krásná doba.
A co „Tajemství a smysl života“?
Bylo to pro mě kruciální záležitostí, abych mohl film tvořit svobodně a bez jakýchkoliv zásahů. A to mi bylo dopřáno po všech stránkách. Ctirad Hemelík mi na začátku vzniku nabízel světové osobnosti do možného dokumentu, ale vše se změnilo a já začal psát celovečerní scénář. Oslovili jsme Karla Janečka. Pustil jsem mu video, jak si film představuji. Bylo to něco, u čeho chtěl být a na penězích mu nezáleželo. Stejně jako mně. Říkal jsem mu, že o všechny peníze můžeme spolu přijít oba dva. Souhlasil. Rozpočet filmu jsem nicméně třikrát překročil a zůstal v tom zase sám. Nějakým zázrakem se nakonec peníze dostavily.
Co pro vás znamená svoboda ve smyslu prožívání svobody?
Prožívat svobodu je úžasná věc, pokud tím neomezuji druhé. Pro mě je svoboda vlastně poznaná nutnost. Mohu se chovat svobodně do té doby, dokud budu ctít jakoukoliv formu živé existence v jiných formách. Dokud nebudu ohrožovat druhé a dokud nebudu ohrožovat sám sebe. Hranice svobody si můžeme neustále posouvat. Někdy je potřeba hranice posunout i za cenu odvážného kroku, k němuž jsme se odhodlali. Když to vede k harmonii, je to super.
...i za cenu nepohodlí...
Někdy i to nepohodlí způsobí, že vlastně začneme žít. Když jsem začal chodit v roce 2014 naboso, pochopil jsem, že je život zase pestřejší. Vím teď, jak proudí voda v potoce, jaká je orosená tráva, jaké to je být na sněhu nebo v písku. Najednou jsem si život začal užívat komplexněji. Určité nepohodlí vytváří samotný život, uvědomění si sama sebe.
Naučili jsme se zacházet se svobodou? Dokážeme si jí vážit a dopřát ji i druhým?
Podle mě žijeme znovu ve zlomové době. Řekněme, že se blíží konec starých časů a začínáme objevovat nové. Vyzkoušeli jsme si etapu, co je to demokracie, co je převážně materiální svět. V materiálnu zjišťujeme, že nový mobil nebo auto neznamená lepší život. Zejména mladá generace to začíná buď chápat, nebo se v tom nevědomě utápí. Vždyť na světě je diagnostikováno přes 300 milionů depresí, spousta lidí si ji přitom ani nepřizná. Když pozoruji některé mladé lidi ve věku 16 až 22 let, vidím, jak strašně tápou a často nevědí, co mají se svým životem dělat. Smysluplné hodnoty jsou hodně nízké a mnozí mladí končí v blázincích či na práškách. Lidé zapomínají na to, že život se skládá z maličkostí a všechno krásné je v nás. Mnozí spoléhají, že budou mít lepší mobil, novější auto nebo větší dům, ale to ke šťastnému životu nevede. V žádném předmětu světa trvalé štěstí nenajdeme.
Vraťme se k filmu. Letos jste k filmu „Tajemství a smysl života“ ještě dotáčel dvě scény, které zatím v předpremiérové verzi nejsou vidět a film stále upravujete...
Mám pocit, že Osho (duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie, pozn. aut.) říkal: „To, co říkám, platí pro dnešní den.“ A mně přišlo, že ve filmu ještě chybí něco dovyprávět. Proto jsem letos v březnu a srpnu dotočil další dvě scény. Věřím, že film udělají ještě silnějším. Když jsem nové obrazy viděl, běhal mi mráz po zádech, což je obvykle známka toho, že je to dobré. Film by měl mít i titulky u anglicky zpívaných písní, aby jim každý český divák rozuměl. Vím, že se do filmu nedostalo úplně všechno, co jsem chtěl říct. Původní scénář jsem napsal o 160 stránkách, a když jsem ho četl sestře, řekla mi: „Dost, já už nemůžu.“ V tu chvíli jsem věděl, že to musím zásadním způsobem zredukovat a zjednodušit. Téměř na půlku. Začal jsem znovu, aby se dal „uvnímat“, protože film je animovaný, dokumentární i hraný současně. I tak je plný informací. Honza Bradáč, distributor filmu z Falconu, mi řekl: „Petře, tohle je událost.“ Slovenský distributor zase: „Peter, toto je hnutie.“ Studentka filozofické fakulty mi sdělila, že to je očista ezoteriky, a kamarád z Francie, že film je Mléčná dráha celého lidstva ve dvou a půl hodinách. A takhle podobně ho spousta lidí charakterizuje, skoro nikdo neříká, že viděli film. Vím, že teď film vidí lidi, kteří jsou na to nějak naladěni. Zatím máme přes 13 tisíc prodaných vstupenek na předpremiérách. Věřím, že film může i někoho rozčílit. I to se může stát. Všechno je možné.
Zůstane verze s dotočenými záběry už skutečně finální i po oficiální premiéře?
Ano, zůstane. Jen přemýšlím, že každých deset let bych dotočil další konec, jak to bude dál...
Co vás, Petře, na tvůrčí práci baví úplně nejvíc?
Kreativita je to nejdůležitější a nejkrásnější, co v životě máme. A je jedno, jestli jsi truhlář nebo zahradník nebo stavitel nebo kuchař. Kreativita nás baví nejvíc a já se realizuji ve spojení s filmem. Kdybych netvořil, tak bych de facto umřel. Myslím si totiž, že i svět vznikl do jisté míry i z nudy. Je to už napsáno ve védách, kdy se bůh Brahma nudil a vyndal ze sebe Máju. A ta mu řekla: „Postav svět.“ Potom Brahmu rozsekala na miliardy kousků a řekla: „A teď se znovu slož a rozpomeň se, kdo jsi.“ A celá hra je o tom, že se každý snaží rozpomenout na to, kdo vlastně je. V každém z nás je esence prapodstaty existence, v každém stromu, zvířeti i člověku je kus Brahmy, Boha, Existence, Reality, Architekta, Života...
Jak to vidíte vy? Stejně jako je to ve védách?
Dřív jsem říkal, že jsme jednota, teď to zpřesňuji a říkám, že jsme rozdělená jednota, kdy záleží na každém z nás, na každém detailu, aby celek díky detailu fungoval, abychom si sebe vážili, neboť každý z nás je důležitý. A všichni hrajeme velmi důležité role.
A kdy dojdeme podle vás vůbec k nějakému poznání?
Třeba se všichni rozpomeneme, kdo jsme. V řeckých Delfách je napsáno: „Poznej sám sebe,“ a to je vlastně nejdůležitější vzkaz pro každého z nás. Mája, která hru pro Brahmu připravila, touží po dvou věcech: aby na to přišel a současně aby na to nepřišel. Věřím, že Brahma si třeba hru tak moc oblíbí, že bude pokračovat i poté, kdy pozná sám sebe. Ona se pravděpodobně naše existence hraje i v mnoha paralelních rovinách, abychom vyzkoušeli všechny možnosti. Jde o to, abychom změnili společně vnímání světa a vše mohlo dál pokračovat v harmonii. To platí vždy pro všechny světy.
Podle prvních ohlasů váš nový film mezi lidmi silně rezonuje. Čím si vysvětlujete takový zájem?
Sám jsem příjemně překvapený. Někdo mi řekl, že je škoda, že ten film nemohu vidět sám poprvé. A jak se film líbil vám?
... moc, některá místa filmu na mě působila až psychedelicky.
Něco vám řeknu. Když jsme byli na projekci na Černém mostě v Praze s Andreou Růžičkovou Kerestešovou, která hraje ve filmu postavu Viky, před publikem jsem se jí zeptal: „Jak se ti líbil film?“ Ona na to: „Já to tušila, Petře, že se mě na to zeptáš, a řeknu ti to takhle: Chtěla jsem zkusit ayahuascu, žábu Bufo alvarius a jiná psychedelika, která nevedou k závislostem, protože tyhle látky naopak závislosti i léčí, ale po zhlédnutí filmu jsem se rozhodla, že už to nepotřebuji. Už je mám ve tvém filmu.“
Jakou cestu jste zvolil vy, Petře?
Ono je totiž důležité si uvědomit, že to nejkrásnější, co v životě máme, je plné vědomí v realitě, v současnosti, s vědomím, že nejhlubší meditace je život sám o sobě. K poznání jsem došel z mluveného slova, cvičení, meditací, potních chýší, regresních terapií, procházek v přírodě, ze zavírání se do tmy... Později mě zajímaly urychlovače, dopravní prostředky, které nás ale dovezou vždy jen tam, na co jsme připraveni, tedy ayahuasca či Bufo alvarius. Chtěl jsem vědět vše o lidech, kteří ve filmu mluví. Proto i padesát dnů bez jídla, proto cestování po světě.
A co je nejsilnější prostředek ke změně?
To, co uděláme tady a teď. Nejsilnější meditace je ta, ve které vydržíme řekněme šestnáct hodin a pak jdeme spát. A do této meditace nastupujeme znovu druhý den, když se vyspíme. Nejvíce se počítá to, co propíšeme do reality, co uděláme přímo v ní. Můžeš cvičit jógu dvacet let, meditovat, můžeš si vzít ayahuascu, zavřít se do tmy, držet půsty... To je vše krásné, ale nic z toho nemá takovou sílu, jako když tady a teď někoho obejmeš nebo zasadíš strom, který skutečně vyroste. Počítá se to, co žiješ, ne to, o čem sníš.
Připadáte si někdy jako osamocený blázen?
Ani trochu. I tady ve strakonickém kině za mnou přišlo několik lidí, kteří mají podobné zážitky jako já ze tmy, ale nemluví o tom nebo se o tom bojí mluvit, protože by je ostatní možná označovali za blázny. Najednou se vám ale ty zážitky začnou shodovat. V Olomouci za mnou přišla paní, která mně přinesla A4 svého vhledu z psychospirituální krize a začala se vyptávat. Říkal jsem jí: „Počkejte si po filmu.“ Ona seděla někde v desáté řadě a já na ni volám: „Máte ještě nějaký dotaz?“ A ona: „Už žádný dotaz vůbec nemám. Je to tak, jak jste to dal do filmu.“
Po promítnutí snímku často besedujete s lidmi i několik hodin...
Ve Strakonicích jsme byli po první projekci zavření v sále asi pět a půl hodiny. To samé se nám děje v jiných městech. Už si nařizuji budíka, aby naše diskuse trvaly maximálně hodinu a půl (film trvá 2,5 hodiny a beseda na něj vždy navazovala, pozn. aut.), a stejně končíme dlouho. Často lidé na film jezdí i několik stovek kilometrů. Ve Strakonicích byli lidé až z Hradce Králové, přijeli i z německého Deggendorfu. Stalo se, že lidé přiletěli jen kvůli filmu i z Anglie, Francie, Belgie. Jiní jezdí z Itálie, Německa, Rakouska, ze Slovenska. Hodně lidí chodí na projekce opakovaně, klidně i čtyřikrát pětkrát za sebou. Moc nevím o žádném jiném filmu, na který by v tak krátké době šli lidé tolikrát za sebou.
Reakcí na váš snímek přichází od lidí spousta. Jaké jsou přímo po zhlédnutí filmu?
Na sociálních sítích máme zatím převážně pozitivní reakce. Najdou se samozřejmě i lidé, kterým to nesedne. Vždycky říkám: Odneste si z toho filmu, co chcete, a co se vám nelíbí, zahoďte. Ale jsme pořád v té první vlně lidí, které to zajímá. Ona asi přijde i druhá, kdy na film půjde ten takzvaný většinový divák a bude to jiné. Po jednom promítání odcházel jeden divák naštvaný. Říkal své ženě, které se naopak film líbil, že ho nezaujal a že to je blbost. Ale druhý den nato tento muž zavolal po mnoha a mnoha letech své tchyni. Objednal se k ní na dortík a kávičku. Když tam přijel, její matka z toho málem dostala infarkt. Manželka muže mi pak říkala: „Moc vám děkuju, Petře, za váš film.“ Jejího muže to změnilo druhý den. Mezi tchyní a zetěm došlo ke smíření. Kéž by to takhle ještě párkrát po filmu zafungovalo.
... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Předplatné můžete zakoupit na send.cz