Průvodce ladným světem

Naše setkání v Praze na Václaváku bylo již na počátku trochu úsměvné. Ačkoliv jsme se osobně neznali, viděla jsem již od poloviny náměstí, že na mě pan profesor čeká pod sochou. Štíhlá, pružná a ztepilá postava muže středního věku s hlavou pěkně vztyčenou je od typických Čechů a cizinců snadno k rozeznání. Celý život s tancem vás zřejmě nemůže nepoznamenat, napadlo mě. Když jsme pak strávili pár hodin nad jeho vzpomínkami, bylo jasné, že podobně pozitivně „poznamenaní“ musejí být všichni jeho početní žáci. Tancem i kultivovanou osobností svého učitele.  

Sergej Škalikov se narodil v roce 1957 v Dněpropetrovsku (dnešní Dnipro) na nynějším území Ukrajiny ruským rodičům. V té době se tam, jak víme, rozkládal Sovětský svaz. Byl živé a všestranné dítě, vyrůstal ve vnitrobloku domů, kde kluci sportovali, hráli fotbal, hokej. Děti chodily i tančit. Jako šestiletý se dostal do baletního souboru, kde bylo v jedné skupině i dvacet chlapců. Společně jezdili na zájezdy, vystupovali v tehdejším Leningradě, v Kyjevě, navštívili spoustu míst, vše měli zdarma, na rozvoji dětí se prý v oněch časech nijak nešetřilo.

„Později jsem chtěl skončit, protože tanec mě nebavil tolik jako ostatní sporty. Vybral jsem si rychlostní cyklistiku, naprosto jsem miloval kolo. Tatínek mě nakonec usměrnil, promluvil mi do duše, že když ten talent v sobě mám, neměl bych ho zanedbat. A já šel v Dněpropetrovsku na konzervatoř,“ říká. 

ROVNOU DO ŽIVOTA

Po absolutoriu nastoupil do divadla, musel povinně na vojnu, do Kyjeva, ale i ta se odehrávala v uměleckém duchu. Tančil ve vojenském souboru, který byl zaměřen především na lidové tance. Také se brzy oženil a narodil se mu syn Anton.

Nastoupil do divadla s klasickým repertoárem v Dněpropetrovsku, ale hledal i něco jiného než „Labutí jezero“ nebo „Louskáčka“ – chtěl pracovat i s moderním tancem. Přešel do angažmá v novém divadle, jenže tam ho brzy zastavil úraz. Nešťastně sklouzl na podlaze baletního sálu, poranil si kyčel a musel na operaci.

„Pak už ale bylo jasné, že baletním sólistou být nemohu, nedokázal jsem dobře vytočit nohu. Byl jsem mladý kluk, bylo mi osmadvacet let. Žena mě přemluvila, abych odjel do Moskvy a zkusil se přihlásit na vysokou školu,“ popisuje profesor.

V 1986 roce začal Sergej studovat obor choreograf a šéf baletu na prestižní Ruské akademii divadelního umění GITIS v Moskvě. „Samozřejmostí bylo, že mám za sebou konzervatoř, praxi i zkušenosti z divadla. Přijímací zkoušky byly osmikolové, do ročníku vzali pět šest lidí. Měl jsem štěstí, uspěl jsem. A když jsem v roce 1991 školu dokončil, nikdo už nad mým vzděláním nepochyboval. Stačilo ukázat diplom z GITIS a všichni lidé z branže věděli, co umím. Dostal jsem pak nabídku zůstat v ruském divadle, ale to jsem i kvůli rodině odmítl,“ říká.

CESTA DO ČESKA

Osud je za čas přivedl do České republiky, kde dcera Škalikových Soňa našla lásku a vdala se. Rodiče přišli v listopadu 1998 za ní do Českých Budějovic. „Věděl jsem, že nemohu aktivně tančit, vždyť už mi bylo dvaačtyřicet. I přesto jsem nakonec v Jihočeském divadle začínal jako tanečník, ale už po roce jsem se zde stal baletním mistrem. Učil jsem na divadelní baletní škole a později jsem měl možnost své zkušenosti předávat i v baletním kroužku v českobudějovickém domě dětí a mládeže,“ popisuje Škalikov.

Chodil na hodiny češtiny, vše nabralo rychlý směr, žáků přibývalo a renomé baletní školy rychle stoupalo. Profesor Škalikov si ale musel vybrat, už obě školy časově nezvládal. Zvítězilo Jihočeské divadlo. Tvůrci i z jiných oborů pak rádi využívali právě „jeho“ děti z baletní přípravky pro účinkování ve svých inscenacích, protože se uměly na jevišti pohybovat, neměly strach, byly bezprostřední a měly v sobě jistou dávku odpovědnosti. Malí tanečníci v době před covidovou pandemií vystupovali i stokrát do roka.

Cvičením klasického tance totiž člověk získává a rozvíjí muzikálnost, koncentraci, prostorovou představivost, fyzickou vytrvalost a koordinaci pohybů. Vedle správného rozvoje pohybového ústrojí působí tanec i na duševní pohodu žáků, která se promítá do soustředěnosti ve škole, posiluje sebedůvěru, suverenitu a cílevědomost.

„Vše dětem vysvětluji, věřím, že by měly pochopit, proč po nich chci právě tento úkon, tuto dovednost. A vždycky jsem se s nimi domluvil. Vycházíme spolu velmi dobře, myslím, že mě mají rády,“ dodává skromně. 

DOSPĚLÍ TAKÉ TANČÍ

V každém ročníku tančí maximálně dvacet dětí, baletní škola má nyní sto dvacet žáků. A časem k nim dokonce přibyli i dospělí. „Když jsem zjistil, že v zámoří je populární balet pro starší lidi, kteří nikdy neměli žádnou taneční průpravu, nevěřil jsem, že s nimi mohu něco dokázat. Vymyslel jsem tedy unikátní postup, systém, jak s nimi pracovat, jak je přivést k tanci a plynulému pohybu i ve věku pokročilejším. Mám nyní až padesát žáků v rozmezí 18 až 72 let, zájem neutichá.“

Bydlí v Praze, do Českých Budějovic stále dojíždí. I to byl jeden z důvodů, proč od podzimu letošního roku přijal také nabídku na výuku studentů Tanečního centra Praha v Braníku. Svou energii, zkušenosti a radost z ladnosti tak bude předávat dál. 

Mgr. Sergej Škalikov

*1957, Dněpropetrovsk, Sovětský svaz.

Absolvoval konzervatoř a Ruskou akademii divadelního umění GITIS v Moskvě.

Od roku 1999 působí v baletním souboru a Baletní škole Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

K baletu přivedl stovky dětí i desítky dospělých.

V roce 2022 zahájil spolupráci s Tanečním centrem Praha.

Žije s manželkou v Praze, má dvě dospělé děti a jednu vnučku.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz