Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Popelka ze Sibiře

Už čtvrtým rokem je Budlana Baldanova členkou souboru českobudějovického Malého divadla. V Českých Budějovicích hraje v klasických pohádkách, diváci ji mohli vidět například v Dalskabátech, Zvířátkách a Petrovských nebo v Perníkové chaloupce. Jako herečka je přitom kvůli svému exotickému vzhledu nepřehlédnutelná. Budlana Baldanova totiž pochází z Burjatska.
Marek Kerles
14. Květen 2015 - 07:37

 

Tahle otázka napadne asi každého, kdo v poslední době navštívil českobudějovické Malé divadlo. Jak se burjatská herečka, absolventka petrohradské divadelní akademie, která dlouho hrála ve Švýcarsku, v Německu nebo ve Francii, dostane do Českých Budějovic?

Herec prostě musí být otevřený všem novým příležitostem. Každá nová příležitost znamená novou zkušenost, poznání nových lidí, nového divadla.  A já jsem za šanci v Budějovicích opravdu vděčná. Jsme tady s manželem spokojení, dcera chodí do školy, líbí se mi mentalita zdejších lidí. Ve Švýcarsku, kde jsem hrála předtím, je všechno perfektní, ale musím se přiznat, že k Čechům mám svým založením blíž než ke Švýcarům. Přijde mi prostě, že tady lidé umějí jak pracovat, tak odpočívat.

Narodila jste se v Burjatsku, což je jedna ze sibiřských republik Ruské federace. Jak jste se vlastně dostala k herecké profesi?

Burjatsko jsem opustila už v sedmnácti letech, kdy jsem začala studovat divadelní akademii v Petrohradě. Studovala jsem všechny možné obory od činohry přes animaci a tanec až k loutkoherectví. A na jednom petrohradském festivalu nás pak s manželem oslovil švýcarský režisér, zda bychom nechtěli hrát ve Švýcarsku. Nejednalo se o stálé divadlo, ale o divadelní společnost, která hrála pokaždé jinde. A to nejen na švýcarském území. S divadlem jsme mimo jiné navštívili Německo, Francii, Itálii, hráli i v Indii.

Kdo vás pak přivedl do Českých Budějovic?

Do českobudějovického Malého divadla přišel v roce 2011 ruský režisér Jevgenij Ibragimov, s kterým jsme, já i můj manžel, vždycky chtěli spolupracovat. I v Rusku je totiž jeho jméno pojmem. Když nás Jevgenij oslovil, ani na chvilku jsme neváhali a přestěhovali se do Budějovic. A dobře jsme udělali.

Finančně jste si ale asi nepolepšili...

Ve Švýcarsku si jako herec sice určitě vyděláte víc než v Česku, ale i tam se trochu projevila krize a velká konkurence mezi divadelníky. A každý chce mít příjem. Divadelníci, organizátoři, prostě všichni. Ale nejde jen o peníze. V Budějovicích máme s manželem stálé angažmá a navíc jsou Budějovice krásné místo pro život. Všude dojdete pěšky, nemusíme dceru vozit do školy kilometry, lidé jsou příjemní.

Tedy žádné špatné zkušenosti? Co třeba váš exotický vzhled? Nenarazila jste někdy v divadle na předsudky vůči cizincům?

Narazila, hned na začátku. Režisér Petr Hašek, současný umělecký šéf Malého divadla, mě už krátce po našem příchodu do Budějovic obsadil do role Popelky. Nebyla to sice úplně klasická Popelka, taková moderní, příběh o tom, jak si chudá švadlena nakonec vezme bohatého podnikatele, který jí nakonec nasadí ten pověstný střevíček. Spoustě lidí se ta pohádka líbila. Našli se ale lidé, kteří se prostě nedokázali smířit s tím, že Popelku hraje asijská herečka. S něčím podobným se nikdy nesetkali, a tak do divadla přicházely i velmi kritické ohlasy.

Od koho? Od diváků?

Na tu pohádku chodily hlavně celé školní třídy a kritika pocházela především od učitelek. Jedna z nich dokonce do divadla napsala, že nemá nic proti barvě pleti, ale neví, proč musí hrát Popelku právě Asiatka, že to dětem kazí jejich představy o Popelce. Vadil jí také fakt, že jsem v té době ještě neuměla pořádně česky a mluvila se silným přízvukem. To byla pravda. Myslím, že ta paní učitelka pak ještě psala na nějaké úřady.

Jak jste se s takovou kritikou vyrovnávala?

Přiznám se, že mi v jednu chvíli bylo hodně těžko, ale vedení divadla mě podrželo. Já sama pocházím ze země, kde se střetávají různé kultury. V Burjatsku žijí vedle Burjatů i Rusové, Židé nebo Arméni. A v divadle nikoho nepřekvapí, když má herec jiný přízvuk nebo vypadá pro někoho exoticky. Naopak to diváci považují za oživení. Tím ale nechci říci, že bych se v Budějovicích obecně setkávala s nějakou averzí vůči cizincům nebo měla problémy kvůli svému exotickému vzhledu. Vůbec ne. Nic podobného se mi nikdy nestalo. A přiznám, že jsem nějaké kontroverzní reakce na tu Popelku přece jen očekávala, trochu jsem se té role bála. Bylo to opravdu netradiční zpracování klasické pohádky. A s nějakou kritikou musí počítat každý herec.

Dnes mluvíte česky výborně, takřka bez přízvuku. Jak těžké bylo pro vás naučit se česky?

Když jsem přišla do Budějovic, uměla jsem česky snad dvě slova. Dobrý den a děkuji. Když vás ale někdo takzvaně hodí do vody, učíte se rychle, protože prostě musíte. Důležité je pořád mluvit, mluvit a naslouchat. Pak to jde samo. Ale já rozhodně za tři roky v Česku neumím česky výborně, to mi lichotíte.

Překvapilo vás něco na Češích?

Možná mi nebudete věřit, ale já mám prostě pocit, že lidé jsou tady spokojení, nedávají tolik najevo svou frustraci, příliš si nestěžují. Když mluvím s některými svými českými kamarády, tvrdí, že se pletu. Ale mně skutečně připadá, že konkrétně v Českých Budějovicích vládne taková pohoda, nesetkala jsem se s něčím, co by se dalo třeba nazvat kolektivní agresí. Taky jsem nebyla nikdy svědkem agrese třeba v hospodě, lidé se vždycky nějak domluví. Možná ale ten můj pocit pramení z toho, že tady zatím bydlím velmi krátce. Je to prostě můj osobní pocit, nic jiného.

V Rusku jsou podle vás lidé agresivnější?

Nevím, to nemohu říci obecně. Asi je to ale také tím, že jsem dlouho žila v Petrohradě, což je oproti Budějovicím velké město. A v takovém městě, když jdete ven, prostě vždycky potkáte někoho, koho byste takzvaně potkat nechtěl. To se mi v Budějovicích nestává. Tady je klid, nemám strach jít na ulici. Měla jsem zpočátku trochu obavy z toho, že se mi v menším městě nebude líbit, že se tady budu nudit. Ale opak je pravdou. Samotnou mě překvapuje, jak jsem tady s rodinou spokojená.

V Malém divadle vodíte loutky a hrajete v inscenacích pro děti. Jaké dětské pohádky jsou vlastně oblíbené v Burjatsku?

Motivy pohádek jsou podobné jako v Evropě, vždycky dobro zvítězí nad zlem. Jen mi přijde, že v našich pohádkách je víc přírody. Koně, oheň, step. Burjatské děti mají k přírodě blízko.

Myslíte, že by se některá z burjatských pohádek ujala i v českém divadle?

Myslím, že ano. A jednou bych to určitě chtěla vyzkoušet.

Jak často se vracíte domů?

Pokud nám s manželem vyjde čas, do Burjatska jezdíme tak jednou za dva roky. Manžel není Burjat, pochází ale také ze Sibiře. Doma mám velkou rodinu, čtyři bratry a jednu sestru. Vždycky se vypravíme na Svatou horu, pod kterou jsem se narodila. Vezmeme s sebou mléko, čaj, modlíme se. A děkujeme horám, že nás chrání.

Jakého jste vyznání?

Jsem buddhistka, stejně jako manžel. Ale v Česku slavíme i Vánoce a Štědrý den. Zejména kvůli dceři. Nejsme žádní ortodoxní buddhisté. Když mám náladu a potřebu, uvařím si čaj, zapálím svíčky a medituji. Tak praktikuji buddhismus.

Chutná vám česká kuchyně?

Kdybych tvrdila, že jím každý den knedlíky, tak bych lhala. Ale česká kuchyně není špatná, sním všechno. Doma nejsme vybíraví, musím se přiznat, že nejčastěji vaříme taková ta univerzální jídla jako třeba špagety. Moc mi také chutná české pivo, piju ale jenom desítku.

Existuje nějaká burjatská specialita?

Ano, jmenuje se buzy a je to takové jídlo pro všechny, všichni si nabírají z jedné mísy. Buzy se skládá z těsta a mletého masa s cibulí, vaří se nad párou. Občas tohle jídlo vařím pro rodinu i v Česku. 

A co koníčky?

Cvičím jógu a s manželem a dcerou často jezdíme do přírody. Ta je v okolí Budějovic opravdu nádherná, užíváme si to. Překvapilo mě také, kolik toho lidé v Budějovicích o přírodě vědí. Každý by asi čekal, že jako Burjatka budu velký znalec přírody a jejích zákonů, ale tady v Budějovicích má mnoho lidí mnohem širší znalosti. Líbí se mi taky v samotném městě. Máme prostě klid a zajímavou práci. Co víc si přát?

Hrála jste ve Švýcarsku, Rusku a mnoha dalších zemích. Existují nějaké rozdíly mezi dětským publikem v Českých Budějovicích a třeba v Petrohradě? Jsou ruské děti na herce náročnější?

Ne, děti jsou všude stejné, všude stejně náročné. To mohu jednoznačně potvrdit. Není žádný rozdíl mezi dětským divákem v Rusku a v Česku. Děti buď něco baví a dají to najevo, nebo je to naopak nebaví a vy to poznáte. Dětský divák nemá předsudky, nenechá se ovlivnit nějakou pověstí divadla nebo čímkoliv jiným. O to je hraní pro děti náročnější. Dětské divadlo vypadá na první pohled jednoduše, ve skutečnosti je to ale pro herce docela složitá práce. Před dětmi se nikam neschováte, nic nemůžete ošidit.

Jak je to s návštěvností v ruských divadlech pro děti?

Prakticky vždycky když jsme hráli, měli jsme vyprodáno. Rusové divadlo milují a vedou k tomu i své děti. I přímo v Burjatsku existuje silná divadelní tradice.

V českých filmech se stále častěji objevují exotické herečky, režiséři je rádi obsazují. Nedostala jste nabídku hrát v některém českém filmu?

Ne, žádný režisér mě neoslovil. Ale to bude asi tím, že mě nikdo nezná. (smích) Taky jsem se nehlásila do žádného konkurzu. Nejsem typ ambiciózní herečky, která touží po práci v Hollywoodu.   Baví mě, co dělám. Tím ale neříkám, že bych televizní nebo filmovou roli nikdy nepřijala. Herec nemůže odmítnout žádnou práci. V Rusku jsem v nějakých filmech hrála, ale byly to jen malé, nepodstatné roličky. Ani jsem ty filmy nakonec neviděla.

Říkáte, že jste v Malém divadle naprosto spokojená. Chtěla byste v Budějovicích s rodinou zůstat natrvalo?

Procestovala jsem hodně zemí, v Česku se mi líbí, ale nikdy nemůžu s čistým svědomím prohlásit: Tady chci zůstat. Jsem vždycky otevřená změně, novým zážitkům. A nevím, co přijde.