Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Nemuset je velká úleva

Česká kina nedávno obsadily zfilmované zápisky z léčebny Úsměvy smutných mužů. Spisovatel Josef Formánek se prostřednictvím svých knih „otevírá “ a snaží se říkat pravdu. „Sám sobě i ostatním. Pomůže vám to na sebe nahlédnout z výšky, z odstupu,“ říká muž, který díky Otu Pavlovi objevil kouzlo jižních Čech.
ALENA VOLFOVÁ, FOTO: MÍRA NEBESKÝ
12. Listopad 2018 - 07:01

Mluviti pravdu je i název vaší knihy, kterou chtěl před lety zfilmovat Dan Svátek. Ale natočil Úsměvy smutných mužů, které měly premiéru v červenci.

Nápad tady pořád je. Protože koprodukční projekt Mluviti pravdu by byl velmi nákladný, Dan potřebuje ukázat i ostatním producentům, že umí natočit vážný, divácky úspěšný film. Jestliže se nám podaří udělat další film podle mé zatím poslední knížky Dvě slova jako klíč, oba si myslíme, že dostaneme důvěru od producentů a natočíme historický film o osudu skutečného středoevropského Forresta Gumpa, který prožil neuvěřitelný život. Byť ho strávil po kriminálech, ve věznicích a ve válce.

V autobiografickém příběhu Úsměvy smutných mužů vás na plátně představuje David Švehlík. Studoval vás nějakou dobu před natáčením?

Vídali jsme se u natáčení, kde jsem byl skoro každý den. Říkal mi, že pro něho bylo nejdůležitější přečíst si knížku, ze které čerpal vnitřní pocity postavy, kterou hrál.

Měl tetování totožné s vaším. Bylo to tetování, nebo hena?

Byl to bravurní výkon filmových maskérů. Aby byl podobný postavě Josefa F., měl mentawajské tetování.

Pozorný divák si všiml, že na začátku filmu se říká: Jmenuji se Josef F., během filmu už vystupuje Josef Formánek a v závěru je uvedeno nejen celé vaše jméno a příjmení, ale i rodinné foto a informace o vás a lidech, jejichž příběhy jste popsal.

V knížce jsem napsal – Jmenuji se Josef F. – neuváděl jsem tam příjmení a režisér se držel toho, co bylo psáno. Nicméně když říkali Davidovi Švehlíkovi mým příjmením, nebylo mi to úplně příjemné, ale Dan Svátek mě přesvědčil, že stejně každý ví, kdo knihu napsal a že nemá smysl postavu přejmenovávat.

Nejsou vám otázky týkající se vašeho léčení ze závislosti na alkoholu v dnešní době nepříjemné?

Ne, vůbec.

Vnímáte svůj život jako období před léčením a po něm?

Spíš jako různé kapitoly, které jsem popsal v jednotlivých knihách. V podstatě si myslím, že každý autor, nejen já, píše jednu velkou nepřetržitou knihu, která je inspirovaná jeho životem, jeho prožitky, někde méně, někde více přiznanými. Pití byla jedna kapitola, která je, doufám, už uzavřená. Tehdy jsem byl jiný, jiný jsem teď, není to jenom tím, že jsem přestal pít, ale i dalšími událostmi v mém životě, které jsem popsal v knize Dvě slova jako klíč. Mám pocit, že jsem daleko klidnější, laskavější nejenom ke svým blízkým, ale i k okolí, takže mám i méně stresu, který se může stát spouštěčem k tomu, aby se člověk napil.

Jste si dneska jistý, že už si nedáte skleničku?

Nikdo nemá věšteckou kouli, aby věděl, jak bude. Chceš-li pobavit Stvořitele, tak řekni, jak to bude. Doufám, že už se nenapiju. Je to o celoživotní pozornosti.

Vrací se ještě někdy chuť?

Když jsem šel z léčebny, myslel jsem na alkohol každý den a říkal si, že to je strašný, že to s takovými myšlenkami přece nemůžu dlouhodobě vydržet se nenapít. Jednoho dne ale ty myšlenky zničehonic zmizely. Díky Bohu!

Jak dlouho nepijete?

Pět let abstinuji. Vyléčený alkoholik neexistuje. Jen abstinující alkoholik.

Když jsem před 19 lety přestala kouřit, na tiskovce na plicním oddělení jsem se tehdejšího primáře ptala, kdy se ze mě stane nekuřák, a on mi taky odpověděl, že nikdy.

Jste abstinující kuřák, jako já jsem abstinující alkoholik.

Já si ale můžu občas dát „práska“. U alkoholu je to jinak?

Doktoři nedoporučují napít se, říkají, že kontrolované pití neexistuje, a já jim dávám za pravdu. Je bezpečnější neprovokovat v sobě černého draka závislosti tím, že se napiju.

Z jedné z cest ze Siberutu jste si přivezl červený a žlutý náramek, mají vás ochránit před zlými duchy, ale neochránily vás před démonem alkoholem.

Bral bych to z celkového nadhledu, protože ta kapitola je za mnou a žiju. A vlastně jsem rád za tu nepříjemnou zkušenost, protože mi dala určitou pokoru, nadhled a klid.

Ten klid jste před lety hledal právě na ostrově Siberut. Tamní prostředí jste popsal ve svém debutu Prsatý muž a zloděj příběhů. Vracíte se tam, kolikrát už?

Sedmkrát, naposledy letos v srpnu po premiéře filmu Úsměvy smutných mužů.

Dvě z cest jste podnikl se starší dcerou. Jak se jí tam líbilo?

Bylo to pro ni nádherný a stejně fascinující jako pro mě v roce 1996, přestože se to tam hodně změnilo, stejně jako se mění celý svět. Přesto to i pro ni byla zřejmě velká životní zkušenost, vidět přírodní lidi z pralesa, jakým těžkým a prostým, ale spokojeným životem žijí. Je to jako skok do jiného časoprostoru. A pro mě bylo zase občerstvující vidět to tam jejíma novýma, dychtivýma očima, radoval jsem se z toho spolu s ní určitě víc, než kdybych tam jel zase sám.

V roce 2013 vyšlo pokračování vaší prvotiny Syn větru a prsatý muž. Text jste psal už v době, kdy jste zápasil s alkoholem?

Když jsem knihu dopisoval, svůj boj s alkoholem jsem právě prohrával. Byla doba, kdy jsem na léčebnu čekal jako na smilování, protože, jak jste četla v knížce nebo viděla ve filmu, už to nešlo s alkoholem ani bez něj.

Nahradil jste něčím alkohol?

Zjistil jsem, že je mi dobře bez alkoholu. Nahradil jsem ho laskavostí, což je nejlepší droga na světě. Pravdomluvností, protože je velmi úlevné mluvit pravdu. Nemusíte si pamatovat, co jste kdy komu vyprávěl, a říkáte jenom věci, jak jsou. Vyrážíte tím i zbraně z ruky případným pomlouvačům, najednou nemají o čem pomlouvat, protože jim o sobě všechno řeknete. Když ale chcete mluvit pravdu, musíte se podle toho i chovat… abyste se za nic v přítomnosti později nemusel stydět. Nedělat ani malé zlé věci… Alkohol jsem též nahradil běháním, větší pozorností ke své rodině, tichem při meditacích nebo při psaní. Mám teď pocit, že žiju nejspokojenější úsek svého života, ani nemám touhu na něm nic měnit. Myslím, že jsem si už zažil dost houpaček osudu. S těmi sinusoidami ale přišlo i zjištění, že tím, kdo tu houpačku houpe, jsme vlastně my sami. Že si všechno způsobujeme sami. Bolest i radost.

Jaký je váš pevný bod?

Pevný bod je pro mě rodina. Samota u lesa, kde žiju. Vnitřní ticho, které v sobě poslední roky cítím. Kdykoli mě přestane bavit shon okolního světa, nebo události, které prožívám, obracím se k tomu tichu uvnitř.

Vaše rodina vás musí velmi milovat.

Moje žena a moje tři děti jsou nejvíc, co mám. Uvědomuju si, že jsou pro mě spolu s rodiči nejdůležitějšími bytostmi na světě.

Jak se vaši blízcí vyrovnali s popularitou?

Spisovatelská popularita je jiná než popularita zpěváka. Občas mě někdo zastaví na ulici a mile poděkuje za knížky, což je milá popularita. Není to tak, že bych šel po městě a lidi si ukazovali prstem. Navíc je mi přece jenom už devětačtyřicet a beru to z nějakého nadhledu.

Když mluvíte o nadhledu, působí to tak, jako že máte vše za sebou, přitom jste mladý člověk.

Není to tím, že by mi chyběla energie, jenom už nemusím nutně šplhat na každý vrchol, nutně někam cestovat, něco odemykat, nemusím se otáčet za každou sukní… Nemuset je docela velká úleva.

Už jste otevřel další šuplík a začal v něm uklízet?

Po dopsání knihy Dvě slova jako klíč ta chuť a touha psát najednou zmizely. Ale co s načatým životem? Tak jsem si po dvou letech řekl, že zkusím psát, ale už to nebude o uklízení a otevírání vlastních šuplíků. Už to nebude o Josefu F. z Úsměvů smutných mužů, ani o Davidu Zajícovi z Prsatého muže a mých dalších knih. Samozřejmě se žádný autor nezbaví svého stylu, pohledu na svět, ale chci psát příběhy jiných lidských bytostí. Laskavé a tiché příběhy.

Třeba by mohl zapadnout do prostředí jižních Čech. Jaký máte vztah k této části Čech?

Jižní Čechy mě naučila milovat próza úžasného českého spisovatele Oty Pavla. A opakovaně se tam vracím jen tak být do krásného Českého Krumlova, k malebným rybníkům Třeboně a do klidu kopců Šumavy.

 

Josef Formánek

spisovatel

  • narodil se 16. 6. 1969 v Ústí nad Labem, žije na samotě u lesa v Českém středohoří
  • v roce 1992 založil s Miroslavem Urbánkem geografický magazín Koktejl, který vedl do roku 2004, do té doby procestoval více než čtyřicet zemí světa, od té doby se věnuje pouze psaní knih
  • debutoval příběhem od primitivního kmene v deštném pralese Prsatý muž a zloděj příběhů (2003), třináct vydání, prodáno přes sto tisíc výtisků, kniha, kterou čeští čtenáři nominovali mezi sto nejoblíbenějších knih světa v anketě BBC a ČT: Kniha mého srdce
  • Létající Jaguár (2004) je nejrychleji napsanou knihou na světě, napsal ji za výlohou knihkupectví po sázce s nakladatelem za 11 hodin 19 minut, pět vydání
  • Další díla:
  • Mluviti pravdu (2008), přeloženo do němčiny a polštiny, pět vydání, anglický scénář chystaného filmu napsal Mitch Markowitz, scenárista oscarového filmu Dobré ráno, Vietname!
  • Umřel jsem v sobotu (2011)
  • Syn větru a Prsatý muž (2013)
  • Úsměvy smutných mužů (2014), zfilmoval režisér Dan Svátek (premiéra červenec 2018)
  • Dvě slova jako klíč (2016)
  • ilustrátorem knih (kromě Umřel jsem v sobotu) je jeho kamarád Dalibor Nesnídal 

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

 

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!