Nejlepší dárek k devadesátce? Vzpomínky vděčných žáků
Ohlédnout se za devadesáti roky života není snadné, to by bylo na knihu doplněnou mnoha barevnými snímky textilií, které putovaly do Národní galerie, Paláce kultury, zasedací síně pražského magistrátu, do kulturních domů u nás i v zahraničí a také například do kanceláře advokáta Ivo Jahelky v Jindřichově Hradci. Jsou vytvořené unikátní textilní technikou art protis, která vznikla v Brně ve Výzkumném ústavu vlnařském. V roce 1967 byl této technice přidělen patent, který získal stříbrnou medaili na mezinárodní přehlídce patentů v Bruselu.
Ovšem Zdena Polenská je natolik skromná, že jako podklad k rozhovoru o své dlouhé kariéře přinese jen jediný životopisný medailonek v rozsahu dvou krátkých odstavců. Zato alb s vyfocenými tapiseriemi má hodně – obrazy jsou výmluvné, písmenek vlastně není zapotřebí... Na zdi pokoje visí několik jejích olejomaleb spolu s obrazy jejího tatínka, který v textilních továrnách v Soběslavi a Nové Včelnici pracoval jako návrhář potahových látek. Odmalička mu koukala pod ruce a přála si být malířkou, ale takové povolání tehdy pro dívku nebylo považované za seriózní. Sice udělala zkoušky na grafickou školu v Praze, ale k možnosti nastoupit tam jí chyběl podpis rodičů.
„Oni to se mnou mysleli dobře, byla jiná doba. Nevěřili, že na to stačím,“ vzpomíná. Neobměkčila je ani tím, že držela hladovku – a tak na protest odjela z domova do Varnsdorfu pracovat do továrny Elite, kde sešívala švy na punčochách. Už tam si ale všimli jejího talentu a brzy dostala i tvůrčí úkoly. Po pár měsících za ní přijela maminka a dovolila jí, aby šla studovat vytoužený obor. Bavily ji všechny výtvarné techniky, takže si zvolila uměleckou sklářskou školu v Novém Boru, kam ji na základě úspěšně složené zkoušky z Prahy vzali už v pololetí – uprosila totiž ředitele, protože se bála, že si to maminka do září zase rozmyslí… „Byla jsem šťastná, že vůbec můžu studovat, co chci. Doplnila jsem si učení z prvního pololetí, školu dokončila a nakonec jsem v Praze na grafické škole dokonce později učila!“
V Novém Boru se vdala a pracovala v exportním závodě skláren, kde dělali vysoký smalt a plasticky nanášeli barvu na vázy – co kus, to originál, každý vespod podepsaný. Po rozvodu odešla s malým synem do Mariánských Lázní, protože tam hledali kvalifikovaného výtvarníka, aby navrhoval upomínkové předměty. „První měsíc mě při životě držela spadaná jablka ze sadu u lidí, kde jsme bydleli v nájmu. Ale zvládla jsem to s čistým štítem. To bylo pro mě celý život nejdůležitější. Když se rozdávala hrdost, já šla zbytečně několikrát,“ glosuje s nadhledem žena, již rodiče odmalička vedli ke skautským ideálům.
K textilní tvorbě ji vrátila velká zakázka – vytvořit obrovskou tapiserii o rozměru 137 čtverečních metrů pro Palác kultury v Praze. Uznávaný výtvarník Jaroslav Červený ji prý oslovil hlavně proto, že o ní bylo známo, jak moc od dětství miluje fialovou: „V zadání je fialová barva a ty jsi jediná, která dokáže fialovou stmelit s ostatními barvami!“ Navrhl dílo nazvané Variace na hudební téma, přičemž tapiserie byla oboustranná, tedy pro tři výtvarníky spousta práce. Jaroslav Červený však bohužel záhy zemřel a s kolegyní Evou Menesiovou zůstaly na tuto práci samy. Lezly po kolenou od rána do večera, aby vládní úkol splnily včas.
„Je to vlastně malování vlnou. Důležité je pečlivě pohlídat odstíny jednotlivé barvy a vytvořit z nich navržený motiv tak, aby obraz mohl být vyrobený unikátní technikou art protis. Nejtěžší je právě návrh, protože s vlnou to jde hůř než s barvou – práce štětcem je snazší. My musíme přemýšlet navíc ještě o tom, zda to projde textilním strojem,“ vysvětluje paní Polenská. V tomto umění záleží na každém detailu, proto kvůli své další zakázce, kde měl být součástí tapiserie státní znak, se musela naučit ještě paličkovat. Jiná možnost, jak přesně splnit zadání, ji nenapadla.
Za jeden ze svých největších úspěchů považuje účast na mezinárodním sympoziu, které se pod záštitou UNESCO konalo ve Státní galerii v německém městě Plauen (počeštěle Plavno, pozn. red.). Do dlouhého života se hodně vejde, čili také studia na Pedagogické fakultě v Plzni a druhé manželství, které ji zavedlo zpět do jižních Čech, kam si vždycky přála se vrátit. Jako výtvarnice byla mnohem známější na západě než na jihu Čech, navíc sláva a úspěch pro ni nikdy nebyly to hlavní. Nastoupila tedy jako učitelka výtvarné výchovy do českobudějovické základní školy, kde působila asi pět let – a mnoho žáků na ni dodnes nezapomnělo. S vděčností za to, že jim otvírala kulturní obzory a učila je radosti z tvoření i lásce k umění. Sama to líčí s velkým dojetím: „To bylo tak krásné období, že se to ani nedá vyprávět…“
Ze vzpomínek Ivana Hudičáka, který se stal loutkářem a řezbářem:
Mám o dva roky staršího bratra Petra, což byl od dětství můj výtvarný vzor. Zatímco já jsem měl na prvním stupni příšerné učitele výtvarky, bratr doma básnil o učitelce Polenské. Nemohl jsem se dočkat, až budu také na druhém stupni mít paní učitelku Polenskou a budu vytvářet ty nádherné práce, které jsem vídal u bratra. Dočkal jsem se. Nezapomenu na první den, když se otočila k tabuli a nakreslila dvě čáry. Živou a mrtvou. Hned nám vysvětlila, proč jedna je živá a druhá mrtvá, co je to v kresbě přítlak a odtlak. Vykouzlila pak na tabuli nádherný javorový list a hned vedle pampelišku. Vše ze „živých“ čar.
Naučila nás tolik výtvarných technik! Návrhy textilních látek, batikování, modrotisk, malbu, kresbu, grafiku, mozaiku, intarzie, písmo atd. Směřovala nás k určitému vytříbenému vkusu, úctě k výtvarnému umění a řemeslům. A zatímco my jsme tvořili, četla nám knihy. Například o objevení Tróje od Heinricha Schliemanna. Učila nás kráse, vysvětlovala líbivost a kýč. Říkávala nám: „Až najdete v lese obyčejnou smrkovou šišku, nemyslete hned, po kom ji hodíte. Prohlédněte si ji, jak je krásná.“
Byla obrovsky spravedlivá, přísná a vyzařovala z ní láska k žákům a láska k výtvarnému umění, do kterého nás nenásilně vtahovala. V době svého působení na škole v Nové ulici dbala na to, aby se žáci zúčastňovali výtvarných soutěží. A většinu jich nejen v oblastních a krajských kolech, ale i v kolech národních, vyhrávala právě naše škola. Bohužel časem došlo k výměně vedení školy a nový komunistický ředitel jí připravil takové podmínky, že se rozhodla odejít.
Po čase jsem v galerii na náměstí v Českých Budějovicích spatřil velkou třídílnou tapiserii s vyobrazením kvetoucího bodláku. Potom jsem se o paní učitelce dozvídal jen sporadicky od spolužáků. Věděl jsem, že pracuje v unikátní dílně, jediné na světě, kde se pomocí zvláštního stroje originálním způsobem šijí tapiserie z barvené vlny. Že se odstěhovala do Prahy, ale že stále jezdí na svoji milovanou chatu u Ševětína. Pátral jsem po ní, až jsem její jméno objevil na seznamu pražských chovatelů šeltií. Pamatoval jsem si totiž, že šeltie byla psí rasa, kterou paní učitelka milovala. I nyní dvě šeltie chová.
Když jsem se po letech občas potkal s bývalými spolužáky, vždy se naše řeč pochvalně stočila ke vzpomínce na paní učitelku Polenskou. Chovala se k nám přísně i láskyplně. Nikdy nikoho neponižovala ani nezesměšňovala. I málo talentované žáky, kterým se práce zdařila, dokázala dát za vzor těm s větším talentem. Jedno léto jsem si nedaleko Horní Stropnice všiml, že tam žije jakýsi tvůrčí člověk, protože se zde nacházely různé dřevěné sochy a objekty. Dozvěděl jsem se, že tvůrcem je nějaký zedník z Budějovic. Když jsem se s ním pak seznámil, zjistil jsem, že je to můj o čtyři roky starší spolužák ze základky – a že nás oba na výtvarku měla paní učitelka Polenská. Děkuji osudu za to, že jsem se s touto dámou mohl v životě setkat.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Předplatné můžete zakoupit na send.cz