Rodokmeny od mojedejiny.cz

Nejlepší dárek k devadesátce? Vzpomínky vděčných žáků

Tapiserie Zdeny Polenské zdobí mnoho významných budov v České republice i v zahraničí. Přesto o umění vitální ženy, která nyní žije v Týně nad Vltavou a letos oslavila 90. narozeniny, málokdo ví. Na propagaci své práce se nezaměřovala, ostatně tehdy to nebylo zdaleka tak obvyklé a nutné jako teď. Naštěstí má žáky, kteří na ni nikdy nezapomněli a dosud ji velebí za to, že jim otevřela cestu k výtvarné tvorbě. Patří k nim bratři Petr a Ivan Hudičákovi, které paní Polenská učila na Základní škole v Nové ulici v Českých Budějovicích – a kteří na její mimořádný příběh upozornili časopis Barbar.
Alena Binterová, Foto: Milan Havlík
23. Říjen 2023 - 23:47

Ohlédnout se za devadesáti roky života není snadné, to by bylo na knihu doplněnou mnoha barevnými snímky textilií, které putovaly do Národní galerie, Paláce kultury, zasedací síně pražského magistrátu, do kulturních domů u nás i v zahraničí a také například do kanceláře advokáta Ivo Jahelky v Jindřichově Hradci. Jsou vytvořené unikátní textilní technikou art protis, která vznikla v Brně ve Výzkumném ústavu vlnařském. V roce 1967 byl této technice přidělen patent, který získal stříbrnou medaili na mezinárodní přehlídce patentů v Bruselu.

Ovšem Zdena Polenská je natolik skromná, že jako podklad k rozhovoru o své dlouhé kariéře přinese jen jediný životopisný medailonek v rozsahu dvou krátkých odstavců. Zato alb s vyfocenými tapiseriemi má hodně – obrazy jsou výmluvné, písmenek vlastně není zapotřebí... Na zdi pokoje visí několik jejích olejomaleb spolu s obrazy jejího tatínka, který v textilních továrnách v Soběslavi a Nové Včelnici pracoval jako návrhář potahových látek. Odmalička mu koukala pod ruce a přála si být malířkou, ale takové povolání tehdy pro dívku nebylo považované za seriózní. Sice udělala zkoušky na grafickou školu v Praze, ale k možnosti nastoupit tam jí chyběl podpis rodičů.

„Oni to se mnou mysleli dobře, byla jiná doba. Nevěřili, že na to stačím,“ vzpomíná. Neobměkčila je ani tím, že držela hladovku – a tak na protest odjela z domova do Varnsdorfu pracovat do továrny Elite, kde sešívala švy na punčochách. Už tam si ale všimli jejího talentu a brzy dostala i tvůrčí úkoly. Po pár měsících za ní přijela maminka a dovolila jí, aby šla studovat vytoužený obor. Bavily ji všechny výtvarné techniky, takže si zvolila uměleckou sklářskou školu v Novém Boru, kam ji na základě úspěšně složené zkoušky z Prahy vzali už v pololetí – uprosila totiž ředitele, protože se bála, že si to maminka do září zase rozmyslí… „Byla jsem šťastná, že vůbec můžu studovat, co chci. Doplnila jsem si učení z prvního pololetí, školu dokončila a nakonec jsem v Praze na grafické škole dokonce později učila!“

V Novém Boru se vdala a pracovala v exportním závodě skláren, kde dělali vysoký smalt a plasticky nanášeli barvu na vázy – co kus, to originál, každý vespod podepsaný. Po rozvodu odešla s malým synem do Mariánských Lázní, protože tam hledali kvalifikovaného výtvarníka, aby navrhoval upomínkové předměty. „První měsíc mě při životě držela spadaná jablka ze sadu u lidí, kde jsme bydleli v nájmu. Ale zvládla jsem to s čistým štítem. To bylo pro mě celý život nejdůležitější. Když se rozdávala hrdost, já šla zbytečně několikrát,“ glosuje s nadhledem žena, již rodiče odmalička vedli ke skautským ideálům.

(...)

 

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz