Medicína ani politika nejsou jevištěm pro sebestředné
Pane doktore, jste šéfem zdravotnického zařízení. Jak se vaše nemocnice vyrovnala s nákazou, která letos na jaře otřásla celou zemí?
Myslím, že jsme koronavirus u nás zvládli dobře, čekal jsem, že to bude horší. Můj syn i snacha pracují v Evropské komisi, měl jsem tedy díky nim možnost průběžně získávat informace, jak nákaza postupuje. A obával jsem se podobného průběhu jako třeba v Itálii. Dnes věřím, že úvodní přísné restrikce hodně pomohly, také jsem ve vědeckých článcích zaregistroval souvislost mezi očkováním lidí z východní Evropy a mírnějším průběhem nemoci u nás. Jistá část imunity nás zřejmě pořád chrání. Ale fascinovalo mě, kolik politiků se stalo odborníky na koronavirus. Vůbec bych si netroufl veřejně vystoupit a zasvěceně mluvit o téhle pro nás stále neznámé nemoci a posuzovat přijatá opatření! Řeknu to tvrdě – tu nemoc nemůžeme porazit, vždycky prohrajeme, zdravotně nebo ekonomicky. Ve zdravotnictví jsme první nápor asi ustáli, i když každý zemřelý v souvislosti s epidemií je prohra. Není to „pouze“ několik stovek zemřelých. Každý z nich je nenahraditelnou ztrátou pro své nejbližší. Co virus vyvádí s ekonomikou, ukazují současné statistiky.
Měli jste dostatek vybavení?
Českokrumlovská nemocnice se čtyřmi sty dvaceti zaměstnanci nikdy nebyla ve stádiu, kdy by neměla k dispozici předepsané ochranné prostředky. Musím v této souvislosti skutečně pochválit činnost holdingu Jihočeské nemocnice, a. s. Hned na počátku jsme se jako představitelé jednotlivých zařízení setkávali, příslušní odborníci připravili algoritmus, který popisoval, v jakých případech používat jaký typ ochranných pomůcek. Tento postup jsme dodržovali a stále jsme měli kde brát. Na druhé straně mě třeba překvapila nečinnost odborů, které se prezentují stálým tlakem na zvyšování platů zaměstnanců. V době prvních koronavirových případů jsme ale od nich neslyšeli, že by nám chtěly nějak pomoci.
Nemocnice to zvládly.
Ano. Mimořádně dobře se celé situace zhostil Jihočeský kraj. Chtěl bych ocenit skvělou práci paní hejtmanky Mgr. Ivany Stráské i předsedkyně holdingu Jihočeské nemocnice, a. s. – MUDr. Zuzany Roithové, MBA, a samozřejmě i jejich týmů. Všichni představitelé jednotlivých okresních nemocnic měli dostatek včasných informací, díky tomu jsme postupovali prakticky stejně. Epidemie se vyvíjela, názory i postupy se měnily, ale jsem přesvědčen, že tady na jihu jsme obstáli na výbornou.
Co koronavirová krize přinesla přímo vám?
Z pohledu ředitele nemocnice jsem viděl, že se lidé takzvaně odkopali. Nikdo nic podobného nezažil, všichni jsme pociťovali nejistotu. Mnozí žijí doma s malými dětmi, s vnuky, mají staré rodiče a prarodiče. Většina zaměstnanců zaťala zuby, bez řečí začala dělat to, co se od nich očekává. A já si toho velmi vážím. Zbytek reagoval poněkud přehnaně. Dokonce mi někteří předložili znění zákona, který říká, že zdravotník nemusí poskytnout péči, pokud je sám ohrožen. Jako by zapomněli, proč do zdravotnictví nastoupili. Stejně jako policista musí počítat s tím, že po něm budou střílet, zdravotník by měl přijmout určité riziko v případě kontaktu s infekcemi. Pro mě bylo zajímavé i to, že jsem se v některých zaměstnancích spletl. I někteří tzv. potížisté se ukázali jako velmi vstřícní, na rozdíl od jiných svých kolegyň, kolegů… A já sám jsem si uvědomil, že ještě dokážu číst odborné články v angličtině. Celá léta jsem byl v Krumlově primářem na interně, dva roky nemocnici vedu. Pořád sice sloužím noční služby a pracuji na malý úvazek v ambulanci, ale už jsem si vyčítal, že málo čtu. Když přišel nový problém – koronavirus – sháněl jsem informace všude, kde to šlo. A uměl jsem se v nich i v cizím jazyce orientovat. Naštěstí.
Ohrozila nemoc přímo někoho ze zaměstnanců?
Měli jsme jeden případ nakaženého zdravotníka, lékaře, který stážoval v Praze a pak u nás nastoupil na gynekologii do služby. Když skončil, volali mu z hygieny, že je pozitivní. Byl bezpříznakový, přesto jsme museli dát asi osm sestřiček do karantény. Kvůli tomu jsme pak na porodnici měli trochu rušno.
Jezdí k vám rodit maminky z celého kraje.
Českokrumlovská porodnice je vyhlášená, před dvěma lety prošla výraznou rekonstrukcí, dost si na tomto oddělení zakládáme. Hodně se snažíme, aby se rodičkám u nás líbilo, snažíme se plnit každé jejich přání, pokud není v rozporu s doporučenými odbornými postupy. Téměř jakýkoliv způsob porodu v nemocnici je bezpečnější než porod doma. Za tím si stojím. I sestřičky a lékaři si už před lety uvědomili, že pokud se k pacientům budou chovat nejen profesionálně, ale i s určitou nadhodnotou, budou mít i oni sami odpovídající zaměstnání. Jsme rádi, že počtem porodů daleko přesahujeme roční minimum požadované odbornou společností Dokážeme rodičkám nabídnout dobrou profesionální úroveň i vstřícnost a lidský přístup. Samozřejmě že profesní úroveň narůstá s praxí. Protože v naší porodnici pracuje méně lékařů a porodních asistentek, na každého připadá větší počet výkonů a s tím roste i odbornost personálu.
Co vnímáte teď jako prioritu?
Nemocnice je spádovou oblastí pro šedesát tisíc obyvatel. A mimo epidemii se v okrese denně pohybuje kolem sta tisíce turistů. Od dětí až po seniory toho nejvyššího věku. Jen od cizinců mimo EU získává naše nemocnice průměrně devět set tisíc korun měsíčně za jejich ošetření. Obecně jsme schopni poskytnout kvalitní péči v nemocech, které jsou časté. Navíc se můžeme věnovat našim občanům dlouhodobě nemocným – to je taky medicína. Úkony běžné standardní péče pro region se musejí zlepšovat, snad vyjde naše snaha o zřízení lůžkové rehabilitace. To je směr, kam by se nemocnice měla ubírat navíc nad běžnou péči v základních oborech. Kromě porodnice máme i nové dětské oddělení, novou ambulantní onkologii, urologii. Postavili jsme i nový ambulantní pavilon, kde bychom rádi soustředili zdravotní péči včetně soukromých lékařů. Soustředění péče na jedno místo usnadní život pacientům. A o to nám především jde.
Potýkáte se s nějakými akutními problémy?
Je to zvláštní, v Čechách je velice málo privátních lékařů, kteří jsou ochotni sloužit služby v nemocnici. Skutečně je složité ambulantního lékaře pro tuto práci získat. Zřejmě to souvisí s jistou neochotou i strachem se rozhodovat při akutním stavu, s pohodlím. Přitom jde o praxi v situacích, kterou většina ambulantních lékařů postupně ztratí. Podle mého názoru by určitý počet nočních služeb měl být pro ambulantní lékaře povinný. Toho se asi nedočkáme. Lékaři ovlivňují příliš mnoho voličů, takže naši zákonodárci je nebudou chtít proti sobě popudit.
Jsou lékaři pokorní?
Sám jsem si ověřil, že hledat diagnózu je dobré, ale to pravé uspokojení je dokázat pomoci. Myslím, že to je vůbec problém řady lékařů. Dělají si z medicíny jeviště. Rádi se ukazují, prezentují své efekty, a trochu zapomínají na lidi, kteří za nimi přišli s bolestí nebo problémem. Na fakultě jsem pracoval jako zřízenec, sanitář a pamatuji, jak zdejší sestra pojmenovávala pacienty podle diagnózy: „Přivez to varle, dostane injekci!“ A já jako mladý nezkušený kluk jsem přišel na pokoj a zavolal, že pan Varle musí jít se mnou. Potlačení individuality člověka, schopnost vidět v něm jen jeho případ, onemocnění nebo úraz – to je trend, který vede do pekel.
Častým tématem ve zdravotnictví je nedostatek personálu.
My v Krumlově máme štěstí, že se nás tento problém úplně bolestně netýká. I u nás je to však trochu jako příliv a odliv. Dnes si celkem pochvaluji, a zítra mohu obdržet třeba i několik výpovědí. Zvláště mezi zdravotními sestrami je fluktuace poměrně velká. Kromě odchodu na mateřskou dovolenou se jim nabízí mnoho pracovních míst i mimo zdravotnictví, kde vydělají stejné nebo větší peníze při menší námaze a bez nočních či víkendových služeb. Právě u sester došlo k nešťastné „reformě“ vzdělávání. Dříve dívky skončily maturitou a byly plnohodnotnými zdravotními sestrami. Dnes musejí na vysokou školu, studovat na bakaláře, aby pak mohly lidem píchat injekce. Myslím, že se to přehnalo. Vysokoškolské vzdělání pro sestru má smysl ve chvíli, kdy se jedná o sestry specialistky: v kardiocentrech, traumacentrech apod. A když už musíte chodit sedm let do školy – čtyři roky na střední a tři na vysokou –, buďme upřímní, najdete si pohodlnější život, máte děti, do nemocnice k lůžku a k nočním směnám vás nic netáhne.
A lékaři odcházející do zahraničí?
Je to záhada. Náš stát má osm lékařských fakult. Pro srovnání – v Rakousku mají tři. V České republice je doktorů neustálý nedostatek. Mezi lidmi se traduje, že jdou pracovat za hranice kvůli lepším platům. Zpočátku to tak zřejmě bylo, ale dnes je to z mého pohledu zejména kvůli každoročním změnám v systému vzdělávání lékařů. Tohle se za posledních třicet let skutečně nepovedlo. Neustále se mění plán vzdělávání před atestací. Lékaři z okresních zařízení musí trávit dlouhé měsíce i roky ve fakultních nemocnicích, cesta k „hotovému“ doktorovi se neúměrně prodlužuje. Je vám šestadvacet let, a pořád stojíte na začátku. V Evropě vás přijmou, získáte jasný časový plán atestací, zakončíte zkouškou (a někdy to ani není nutné) a můžete začít. To je lákavé – slušný příjem a jistota v průběhu získávání kvalifikace.
Jste také politik. Vnímáte náladu ve společnosti?
Dost mi vadí, jak lidé neustále nadávají. Zdůrazňuji – v Česku se žije dobře, a pokud já kritizuji – viz výše, pak jde z globálního pohledu o kosmetické nedostatky. Jsem sociální demokrat, což ale neznamená vyznávání myšlenky, že všichni musíme mít všechno. Ne. ČSSD by tu měla být od toho, aby pomohla tam, kde si lidé nemohou pomoci sami. Nelze pomáhat těm, kteří se o sebe mohou postarat, ale nechtějí. Žádné sociální dávky pro ty, kteří pracovat mohou, ovšem práci odmítají. Politici se rádi angažují, aby vyzdvihli menšiny. Nemyslím, že by se u nás menšinám dařilo špatně. A vážně si nemyslím, že je nutné, aby se sociální demokraté třeba vkládali do problematiky sňatků lidí stejného pohlaví. Ať se klidně berou. Jen nevím, zda mají vychovávat děti. Tady bych dal na stanovisko odborníků a zkušenosti ze zahraničí. Už ale vůbec nechápu, proč nám narůstá počet pohlaví. V živočišné říši jsou jen dvě. Zastání zaslouží i střední třída jako taková. Pravicovou podporu mají podnikatelé, živnostníci, kteří hlásají vysokou míru osobní svobody. Ale zaměstnanci – ti by měli jen platit daně a být zticha? A pokud se vrátíme ke mně jako k členovi ČSSD, sociální demokracie tu má být proto, aby jednak názorově vyvažovala pravici, a zejména dohlédla na to, aby nezačalo přibývat chudých.
Jak toho docílit?
Přemýšlím i o tom, jak se společné peníze rozdělují – všude slyšíme, že Česko vynakládá na různá odvětví málo peněz – všude jsme pod průměrem, než má Evropská unie. Tak kde je ten přebytek? Kdo ho má? Musí přece existovat oblast ze státního krajíce financí, kde se investuje nadprůměrně. Jsou to úředníci?
A co komunální úroveň? V Českém Krumlově jste zastupitelem za ČSSD.
Před deseti lety jsem byl zvolen za ČSSD do Rady města Český Krumlov. Ale musím říci, že z mého pohledu je Krumlov město zakonzervované. Nedokázal jsem rozklíčovat, kde mizí peníze, které jistě cestovní ruch generuje. A že někde mizet musí, je jisté. Výsledkem je město bez rozvoje – má nefunkční plovárnu, polorozpadlý hřbitov, zimní stadion na draka, špatné komunikace. Nestavějí se téměř byty a neustále se hraje na turistický ruch. Nejsou peníze na údržbu infrastruktury. Nelíbí se mi to, nesouhlasím s tím. Výsledkem je to, že už jsem jen členem zastupitelstva, nikoliv radní. Komunální politika v Českém Krumlově není pro občany, dělá se tam pro lidi málo. A zase jsme u té sebestřednosti – tentokrát politické.
Měl jste před lety možnost nahlédnout i do vysoké politiky.
Ano, dva roky jsem byl členem Předsednictva ústředního výboru ČSSD a v roce 2016 jsem kandidoval do Senátu České republiky. Čestně jsem prohrál s Tomášem Jirsou z ODS. Jsem potěšen, že vyhrál, přeji mu to. Protože práce, které se věnuji dnes, mě baví mnohem víc a mám ji rád. Také si uvědomuji, kolik toho Tomáš Jirsa podnikl pro senátorský obvod a hlavně pro tu „svou“ Hlubokou nad Vltavou. Jen si zkuste představit, že by se podobná energie vložila do Krumlova. Jsou to podobně exponovaná turistická města, srovnání se nabízí. A Hluboká z něj vychází jako vítěz. Příklad města, které jde dopředu.
Lékař, manažer, politik. Odpočíváte někdy?
Samozřejmě a často. Rád čtu a piju dobré moravské bílé víno. Pěkný večer s odbornou knížkou, kterou postupem času vyměním třeba za severskou detektivku – to je moje chvíle, můj relax. Často jsem možná kritický, ale jen proto, aby se věci hnuly, abychom nezkostnatěli. Spisovatel Marcel Pagnol, kterého jsem si oblíbil už za studií, říká, že „není nutno doufat, aby člověk usiloval, ani mít úspěch, aby vytrval“. Uvědomil jsem si, že tohle je pojmenování mého celoživotního snažení. Jít pořád dál, i když výsledek je nejistý. Tak jdu.
... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji i na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz