Kopcolezec s českou hospodou v Nepálu

Jak jste se tehdy s kapelou Znouzectnost dali dohromady?
My jsme začali spolu kamarádit, protože jsem chodil na každý jejich koncert, který měli v Plzni a okolí. A jednou u piva jsme dali řeč o koncertech. Kluci jsou takoví dobráci, kteří si neumějí říct o peníze. Taky jsem to sice neuměl a musel se to naučit, ale tehdy od nich přišla nabídka, zda bych jim nepomohl jako road manažer s domlouváním koncertů. Bylo to celé postavené na kamarádské bázi, nebyl to byznys model, že bych si hrál na agenturu.

Jak dlouho vaše spolupráce trvala?
Asi deset let. Končil jsem někdy, když jsem začal jezdit do vysokých hor a byl dlouhou dobu mimo republiku. Měl jsem určitě správný a oprávněný pocit, že už to nedělám dobře. Kluky jsem pak poprosil, zda by si našli někoho jiného. Po mně to dělal Petr Choura, dramaturg Divadla pod lampou v Plzni. No a teď se nám naše cesty zase hezky propojují, což je úžasný. Golda, basák ze Znouze, i Petr Choura byli s námi totiž na treku v Nepálu. Nedávno jsem byl na festivalu Žebřík v Plzni, kde jsme se opět potkali po nějaké době dohromady s klukama ze Znouze a Vypsaný fixy, a říkal jsem si, že bych se někdy rád vrátil do téhle doby bezstarostného mládí a pohody. Znouze byl vždycky takový učesaný punk. Nikdy nebyli pankáči, co se týče zhýralého života. Věci vždycky dělali pořádně a je to z jejich muziky znát. Jejich songy jsou naprosto nadčasové a boží.

A pozvání Goldy na trek v Nepálu souviselo i s jeho koncertem ve vašem českém Czech Pubu v Káthmándú?
On to dostal povinně. Říkal jsem mu, když už tam jedeme na Silvestra, tak by tam mohl zahrát, a myslím, že se mu to líbilo. Bylo to vtipné, protože se střídal český muzikant Golda s nepálským hudebníkem. A obecenstvo reagovalo dobře, neboť v něm byli jak naši nepálští přátelé, tak samozřejmě i čeští trekaři. Více večírků bychom ale nedali, to bychom do hor už nevyrazili.

Čí to byl nápad založit v Káthmándú českou hospodu Czech Pub?
Byl to nápad našeho kamaráda Bohouše, který byl s námi na treku v roce 2018. S přítelkyní Miri tam trávíme hodně času a chtěli jsme, aby nám to tam dávalo ještě větší smysl. Bohouš přišel s tím, že všechno dobrý, ale české pivo mu tam chybí. Tehdy po celém Nepálu nebylo prakticky možné sehnat točené pivo. Cítili jsme díru na trhu a seznámili jsme s tímto bláznivým nápadem jednoho z našich nejlepších kamarádů Subina Thakuriho, což je majitel cestovní agentury, se kterou podnikáme naše akce a kde jsme také pro české klienty prostředníci. A domluvili jsme se. Nepál je stále oblíbenější a Čechů tam jezdí fakt hodně. Sice to nemáme zmapované, ale jsou to určitě tisíce lidí za rok. Do Czech Pubu dopravujeme české pivo letecky. Riziko zkažení piva je velké a letecky je jeho doprava nejrychlejší. Pivo chceme opravdu kvalitní, a proto máme v nabídce náchodské pivo Primátor: dvanáctku a ještě jejich speciál. Kdo chce, může mít i dvanáctku plzeň, ale v plechovce.

Czech Pub jste otevřeli před covidem. Byl to zásadní zářez pro rozjezd nové hospody?
Ano, otevřeli jsme týden před covidem. A nebyl to zářez jen před tímhle obdobím, ale na další dva až tři roky. Rok trvala velká rekonstrukce prostor, neboť jsme přišli do úplně zdevastovaného místa. Od podlah až po stropy se všechno předělávalo. Přímo na místě jsme si dělali vlastní nábytek ze dřeva.

Jak velký je váš Czech Pub?
Má tři patra, na horní terasu s výhledem do ulic se vejde asi třicet lidí, do druhého patra dalších třicet a vespod to je podobné. Když pořádáme různé cestopisné a horolezecké večery a sejde se tam více skupinek Čechů, bývá to nacpané hodně až ke sto lidem. Ale je vážně super, jak se lidé potkávají a mění zkušenosti a názory.

Najdou si k vám cestu i turisté jiných národností?
Najdou, ale zatím spíš náhodou. Doteď jsme jim neměli moc co nabídnout. I když si tam rádi zajdou na bramborák, koprovku nebo smažák. Pro Němce a další to ale není tak zásadní a zajímavé. Proto věříme, že české pivo je přitáhne.

Spolu s Czech Pubem provozuješ průvodcovské služby, pořádáš treky do vyšších poloh v Himálaji.
Primárně to děláme s přítelkyní Miri, doprovázíme naše kámoše a známé. Vždycky máme k sobě ještě nepálský doprovod od agentury, která nám tyto služby pomáhá připravovat. Míváme skupinky kolem deseti lidí, aby to bylo komfortní pro všechny – pro turisty i pro nás. Při větším počtu už to není dobré i z důvodu, že se nevejdeme všichni k jednomu stolu. A my to chceme dělat pro lidi, se kterými se známe a můžeme si spolu pokecat. Se skupinou většinou chodíme já s Miri a dva Nepálci. Plus samozřejmě nosiči coby parádní pomoc pro nás turistíky. Kvůli vysoké poptávce se tu a tam rozdělíme a provádíme zvlášť.

Do kterých míst se vydáváte a jak jsou vaše treky dlouhé?
Nepál je velmi pestrý a lze tam podnikat treky nenáročné, třeba jen kolem hlavního města Káthmándú, i expedice k osmitisícovkám. Variabilita je tam obrovská. Pohybujeme se s lidmi většinou ve výškách na pohodu od 4,5 do pěti tisíc metrů nad mořem. Nejčastěji se přechází nějaké sedlo v pěti tisících metrech, když jdeme nějaký okruh. Bývá to na čtrnáct až šestnáct dní.

Ve vyšších polohách to už určitě nemusí být legrace, že? Běžní smrtelníci je nemusí zvládat. Jak moc zjišťujete připravenost klientů? Jste přece jen za ně v tu chvíli do velké míry zodpovědní.
Řešíme to i na šestitisícových kopcích, které jsou jinak poměrně jednoduché. Připravujeme lidi technicky, pomáháme jim s věcmi, vybavením, lékárničkou, nabízíme komplexní službu. U osmitisícovek ale opravdu nejde, aby ti někdo zavolal a šli jste. Je to na dlouhodobou přípravu, kdy zjišťujeme, co má ten člověk už za sebou. První otázka od nás je: Kde jsi už byl a jak vysoko? Když ti někdo řekne, že byl na Mont Blancu (nejvyšší vrchol Alp – 4810 m n.m., pozn. aut.) a že chce zkusit „osmu“, tak je to samozřejmě na velkém zvažování. Někdo jde cestou dlouhodobé přípravy, jiný chce zkušenosti sbírat přímo v Himálaji, ale šance, že by zvládl osmitisícovku na první pokus, je opravdu velmi malá. To, že jsem se dostal na prvních pět pokusů na pět osmitisícovek, je úplně výjimečné. Osmitisícovky ale opravdu „nesbírám“. (směje se) Zkrátka zájemce musí počítat s tím, že dojdou do prvního výškového tábora, to může být v pěti tisících metrech, a nemusí se dostat výš. Ale za ten měsíc, měsíc a půl, nasbírá řadu zkušeností. Taky jsem to tak měl třeba s Márou Holečkem, se Zdeňkem Hrubým a třeba i s Radkem Jarošem v jeho expedicích.

Jak to bylo těžké dostat se do expedice ikony českého horolezectví Radka Jaroše?
A to bylo zrovna docela jednoduché. Oni mu došli parťáci, buď byli mrtví, nebo s ním na ty kopce nechtěli jet. Pro mě to byla samozřejmě čest. My jsme se už znali, když mě oslovil, a jemu do „koruny Himálaje“ (tak se označuje zdolání všech čtrnácti osmitisícovek v Himálaji, pozn. aut.) zbývaly už jen dvě: Annapurna I (8091 m n.m., pozn. aut.) a K2 (8611 m n.m. a druhá nejvyšší hora světa, pozn. aut.), jedna horší než druhá, proto se nedivím, že parťáky na tyto expedice nemohl sehnat. V roce 2014 právě na K2, kdy jsme na ní s Radkem byli, Radek tu „himálajskou korunu“ dokončil – vylezl na všech čtrnáct osmitisícovek.

Co bys doporučil zájemcům z České republiky o trek v Himálaji? Jak vypadá samotná příprava?
My připravíme itinerář, bavíme se o spoustě věcí, zkontrolujeme jejich vybavení. Kdo chce jet už třeba na šestitisícovku, zpravidla musí mít nějaké zkušenosti. Na běžné treky se ale může vydat téměř kdokoliv. Když mi řekne, že nebyl ani ve čtyřech tisících v Alpách, tak i tak může jet, my si to ohlídáme, máme s tím zkušenosti a připravíme trek tak, aby se cítil komfortně i v pěti tisících metrech. Ale je to fakt pro každého! Každý si najde svůj trek. Klidně i rádi poradíme.

A nehrozí podobným zájemcům problémy s aklimatizací, dýcháním ve vysokých polohách?
Hrozí. Ovšem popsat výškovou nemoc je docela složité. My známe příznaky, jak vzniká, co se udělá špatně. Každý ale má individuální organismus a reaguje jinak. Práh pro vznik výškové nemoci je u každého člověka jiný a mění se. Třeba já, čím jsem starší, snáším vysoké polohy lépe. Určitě říkáme, že do hor se má chodit s pokorou a nikam nespěchat. Zkrátka vnímat své tělo. Není na to jednoduchá odpověď, abychom jim řekli: Udělejte to a to a nedostanete ji.  

Pomáháš i lidem v Čechách s lezectvím, sám provozuješ v Plzni lezeckou stěnu. Jaký je o lezectví a vysoké hory zájem v tuzemsku, kde máme Sněžku s „pouhými“ 1602 metry?
Teď je samozřejmě obrovský boom lezení, což je dobře. Lezení je velice zdravý a všestranný sport, i jako kompenzační záležitost. Když jsi výborný cyklista nebo plavec, může to být i skvělý doplňkový sport. U lezení si nejméně huntuješ tělo. Mohou lézt už i předškolní děti. Jelikož v Plzni máme stěnu s lanem, raději bereme až od první třídy. Stěnu provozujeme s Karlem Křížem od vás z Písku. Spolupracujeme i s píseckým LezeTopem. Na léto si v Písku půjčujeme mobilní stěnu. Jezdíme s ní po festivalech nebo sportovních akcích. Pro město Plzeň pomáhám třeba s akcí Sportmanie. Prezentují se tam různé plzeňské sportovní kluby a my také, s lezením.

Vedle práce instruktora na lezeckých stěnách a průvodcovství se věnuješ i besedám. Jak vypadá tvůj týdenní program, když vyrazíš na šňůru do škol a klubů?
Asi přesně vím, na co narážíš, protože jsme se tady nedávno v Písku potkali v divadle Pod čarou. (smích) Měl jsem za sebou obrovskou šňůru i se čtyřmi přednáškami denně. Bylo to třeba kolem dvaceti přednášek během sedmi dnů. Na školách to děti ale baví. Nevyprávím jim jen o vysokých horách, o přípravě a vybavení, ale chci jim ukázat také jinou kulturu a další přesahy, které cestování dává. Dnes žijeme ve velmi otevřeném světě a možnosti jsou úžasné. Jenom se nebát a chtít. Řekl bych, že cestování patří do vývoje mladého člověka. Reaguji i na to, co poptávají školy. Mám vystudovanou pedagogickou fakultu, takže můžu mluvit jak o regionální geografii, zeměpisu, tak i třeba sociologii. Snažím se dělat přednášky zábavně, využívám hodně fotografie z cest a videa, aby to dětem něco dalo. 

V divadle Pod čarou, kde jsi o svých zkušenostech vyprávěl dětem ze Svobodné školy Ráj, jsi ukazoval i horolezecké propriety: horolezecké boty, cepíny, mačky a další výbavu…
No, to děti hodně baví a jsou to věci, které běžně neuvidí. Ale baví to i dospělé, vidím to, když dělám třeba pro různé firmy motivační přednášky.

Co tě čeká v nejbližší době?
Na podzim nás čeká jeden trek kolem hory Manáslu (8156 m n.m. – osmá nejvyšší hora světa, pozn. aut.) a další dvě šestitisícovky. Pak ještě Ama Dablam, což je sice necelých 7000 metrů vysoký kopec, ale hrozně krásný a pro mě třeba ještě těžší než K2. V září expedici odstartujeme a vracíme se 9. listopadu. Potom 10. listopadu budeme křtít novou knihu s Petrem Janem Juračkou, ve které tedy hlavně on popisuje naše společné expedice. Pak budeme mít několik společných velkých přednášek a dál budu dělat vlastní pořady jako vždy: o Nepálu, Himálaji a cestování…

Pokud byste se chtěli s Honzou „Trávou“ Trávníčkem setkat osobně, vypravte se 22. listopadu 2023 do Městské knihovny Písek, kde bude v multifunkčním sále od 17 hodin hostem debaty v rámci projektu Prácheňský TAM-TAM.

 

Honza „Tráva“ Trávníček

Známý plzeňský cestovatel a kopcolezec.

Jeden z nejúspěšnějších českých himálajských lezců – vrcholy pěti osmitisícovek v pěti pokusech.

Současně je geodet, učitel a organizátor sportovních a kulturních akcí. „Ředitel“ a spoluorganizátor Škoda Bike Marathonu. Jednatel outdoorové společnosti SUMMMIT DRIVE, zabývající se správou lezecké stěny, teambuildingy a organizováním lezeckých kurzů (TJ Loko v Plzni).

Spoluzakladatel projektu Czech Pub, což je první česká hospoda a kulturní centrum v Nepálu.

Autor projekcí pro školy, firmy i veřejnost.

Bývalý manažer legendární rockové skupiny Znouzectnost.

Vegetarián již více než 25 let.

Více se dozvíte na: www.honzatravnicek.cz.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz