Já a Václav Havel

Jak se díváte na působení papeže Františka? Některé jeho kroky jsou dost kontroverzní.

Když člověk umí číst v evangeliu, zjistí, že i Ježíš byl velice kontroverzní osoba. Překračoval nejednu normu, ale nedělal to kvůli tomu, že byl anarchista nebo rebel. On to dělal proto, aby ukázal, že některé normy jsou zkostnatělé, že se staly mrtvou schránkou, a vracel se k obsahu. Totéž dělá papež František. On také porušuje některé normy, ale neporušuje nic, co by církev 2000 let nežila.

Jak se vám líbil film Anděl Páně II, který měl před pár měsíci premiéru?

Moc, viděla jsem ho třikrát. Byla jsem na první předpremiéře, na kterou mě pozval režisér Jirka Strach. Byl tam i kardinál a řada dalších kněží. Jirka Strach je katolík, takže jsme se seznámili skrze víru. Byli jsme na představení i s klukama z výchovného ústavu, kde pracuji, a pak jsem byla i se svým prasynovcem. Klidně bych šla znovu, ta pohádka je silně katolická, což mu někdo i vyčítá, já cítím opak. Je tam řada vtipů i situací, kterým katolíci rozumějí lépe než nevěřící člověk.

Když jsme u filmu, znáte filmovou Angeliku?

Znám, viděla jsem ale jen jeden film. V souvislosti s tím filmem mě napadá jedna vtipná historka. Vše vyplývá z toho, že v roce 1987 měli komunisti už veliký strach. My jsme slavili blahoslavení Anežky, v katedrále svatého Víta. Tehdy začínalo Desetiletí duchovní obnovy. Komunisté ten večer udělali náhlou změnu programu a zařadili do programu Angeliku, aby se lidi dívali na televizi, a nešli do kostela. Tehdy nejezdily tramvaje na Hradčany. Zajímavé je, že jedna ze sester si v 70. letech chtěla zvolit jméno Angelika, ale tehdy nemohla, právě kvůli tomu filmu. Já už jsem problém neměla. Sestra se dnes jmenuje Angela.

Nyní pracujete také jako vychovatelka ve výchovném ústavu v Křešíně na Vysočině. Jaké tam máte úkoly?

Je to bývalá fara, kterou církev nepotřebovala, a tak ji prodala a dnes je tu středisko výchovné péče, jsou tady kluci od 15 do 18 let, kteří měli problém s nějakou drogou, býval to pervitin, heroin, dnes spíše marihuana a alkohol. Jedná se o komunitní terapii, sami si vaří, topí, uklízejí. Nejsou tam dobrovolně, většinou mají nařízenou ústavní péči. Ti kluci se učí orientovat v životě. Je to oblast speciální pedagogiky. Dnešní doba přináší velikou hektičnost. Potřebujeme vztah k druhému; pokud na ně rodiče neměli čas a oni do 17 let nic nemuseli, tak jsou překvapeni, že na ně klademe nějaké povinnosti. S vedoucím oddělení ve stacionáři jsem se seznámila na táboře pro problémové děti a on mi nabídl, jestli u nich nechci pracovat. Matka představená s tím neměla problém a já jsem ráda, že se tím můžeme znovu více otevřít světu a vyjít ven, jako se o to stará papež František.

Co je tam vaším úkolem?

Vrátit dětem sebevědomí. My máme slib milosrdenství a naše první sestry ošetřovaly nemocné morem, já jako mor dneška vidím tuto mládež, která není zlá, jen neví, co se sebou. Když to řeknu jejich slovníkem, tak všechno, na co v životě sáhli, „to posrali“. K ničemu se nehodí, všechno zkazili. Musíte je mít rád, ukázat, že něco umějí, ale je třeba držet hranice, umět ustát, že jsem v jejich očích darebák, který jim okamžitě nedá to, co oni chtějí, a navíc po nich sama něco chci.

Nemáte s nimi problémy?

Asi jako každý jiný vychovatel. Na každého ale jdou trochu jinak. Když chtějí naštvat mě, tak začínají nadávat Pánu Bohu.

Jak se to urážení Boha projevuje?

Když jsou naštvaní, tak mi řeknou, že věřím nesmyslu, že Bůh není a všechno třeba řídí ufoni, všechno vymysleli. Někdy mi začnou i vyloženě nadávat. Často to není kvůli tomu, že mě nemají rádi, ale jsou zoufalí sami ze sebe, nevědí, proč jsou tady, mají dojem, že překážejí. Bývají to rodiny, kde mají rodiče další partnery i několikeré partnery, takže oni mají skvadry sourozenců. Nebo se o ně rodiče střídají, nevědí si sami rady. Nebo mají rodiče problém s drogou.

Ti kluci nebudou žádní andílkové. Nehrozili vám fyzickou likvidací?

Takový kalibr tam nemáme. Spíš se stane, že se pustí sami do sebe. Před několika lety mi vešel do kanceláře jeden kluk s tím, že si chce něco vzít. Když jsem ho zastavila, tak napřáhl, já jsem si řekla, že neuhnu, on ale couvl, takže jsem to ustála. Kdybych se ale chtěla uhnout, tak by mi ji možná i dal.

O vás se ví, že se svými svěřenci ráda hrajete fotbal.

Ve škole jsem nezvládla hru v poli, protože jsem to neuběhala a byla jsem v bráně. I dnes občas chytám a překvapím, že něco chytím. Dnes také hraji v poli, neumím dávat góly, ale dělám tu škaredou obranu, že se na někoho přilepím a bráním ho. Už jsem se naučila, že když po míči jdu, tak mu ho někdy vykopnu. Paradoxně je to u těch největších machrů na hřišti. Jeden z kluků mi říkal: „Proti tobě se špatně hraje, ty to neumíš, občas se ti něco povede, a já jsem za debila.“

Díváte se na sport i v televizi.

Jo, to mě baví. Sledovali jsme s klukama celý světový šampionát v hokeji. Sledujeme biatlon, díváme se na tenis. Škoda že to Karolíně nevyšlo (Karolína Plíšková vypadla v semifinále Roland Garros French Open, pozn. red.). Zajímá mě také, jací jsou ti sportovci lidé, proto obdivuji fotbalového brankáře Petra Čecha, který má vlastní fotbalovou školu a umí i něco jiného než hrát. Mám ráda Pavla Nedvěda. Jsem ráda, když ve sportu nejde jen o vítězství a peníze. Také se mi líbí, jak jsou hráči v hokeji na kordy do poslední vteřiny, ale po zápase si jsou schopní poplácat po ramenou.

Jste sparťan, nebo slávista?

Slávista, ale nepochopím, proč někdo dokáže vypískat hráče nebo fanouška kvůli tomu, že fandí soupeři. Mám známého novináře Tomáše Poláčka (časopis Reportér, pozn. red.), který je bohemák. Asi před půlrokem jsem s ním šla na pivo a u stolu s námi seděl ještě další jeho kamarád, který je sparťan. To je správný vztah ke sportu.

Dostanete se při výchově puberťáků řeč i na sex?

Díky mně docela často. Já jsem pro ně v tomto jako červený hadr. O sexuální výchově se mluví zleva, zprava. Já jsem to ale viděla u svých rodičů, že na prvním místě je budovat vztah. Ten je 50 na 50, oba musí investovat. Je to těžká práce, ale tam, kde ho budují a neopouštějí se, ať přijde, co přijde, tak je sex vrchol budování vztahu. Když tomu druhému začnu věřit, tak se můžeme stát jedním tělem. Když o tom začnu mluvit před klukama a oni mi řeknou: „Ty nemůžeš mít sex, co?“, tak jim na to říkám, že to neznamená, že žiju bez vtahu. Sexualita jako taková je širší pojem než manželské setkání, projevuje se i v přátelství. Já nejsem nesexuální bytost, pořád jsem žena. Něco by mi mělo chybět, to je jasné. Ti různí genderoví specialisté si můžou říkat, co chtějí, ale my jsme byli stvořeni jako muž a žena, a když nejsme spolu, tak nám něco chybí. Mým životním partnerem je Bůh. Za 10 let, co pracuji v ústavu, už bych neměla prostor na vlastní děti, ty kluky jsem vlastně adoptovala srdcem. Jsem nastavená, že kdybych měla manžela, tak bych chtěla mít velkou rodinu se spoustou dětí a byla bych v domácnosti. Tak jsem si to představovala asi v deseti letech, když jsem se stala tetou. Ženu hodně naplňuje, když je manažerkou domácnosti, což není malá činnost.

Řádovou sestrou jste musela být před rokem 1989 tajně. Neobjevil se ve vašem životě nějaký muž?

Pracovala jsem v nemocnici jako zdravotní sestra, a nikdo nevěděl, že jsem řádová sestra. Objevil se tam člověk, který najednou řekl, že by o mě měl zájem. Nastala u mě zamilovanost, bylo to před doživotními sliby a já jsem mohla odejít, ale pak jsem si to srovnala v hlavě a zjistila, že nechci odejít, že to u mě funguje, že by to s tím mužem nebyla moje životní cesta. Tam jsem si uvědomila, že kdybych se vdala, tak něco zradím.

Jste moderátorkou pořadu Jak to vidí, do kterého si zvete zajímavé hosty na Českém rozhlase 2.

Nevím, proč oslovili právě mě. Třikrát jsem moderovala noční mikrofórum a tehdejší šéfredaktor Jaromír Ostrý mi dal nabídku. Trvá to už dva a půl roku. Snažím se hledat hosty, vyzpovídat je a zjistit jejich pohled na svět.

Máte i svůj facebookový profil a jste na něm velice aktivní. Jaký máte názor na sociální sítě?

Měla jsem svůj profil později, než ho měl Benedikt XVI. Každá věc je dobrá i zneužitelná. Když před 120 lety začal Don Bosco vydávat své knihy, tak ho leckdo kritizoval. On ale řekl, že každá věc je zneužitelná, tak je to i s Facebookem. Můžu tam trávit spoustu hodin denně, úplně se tam ztratit. Ale přihlásila jsem se tam kvůli mladým, abych zjistila, o co jde. Teď tam udržuji kontakt s těmi, kteří už odešli ze stacionáře. Z oddělení večer vyřizuji poštu, mám asi dva a půl tisíce přátel, občas mě někdo požádá o modlitbu, někdo mi vynadá. Musí se s tím umět zacházet.

Vy jste tedy jeptiška, ale také pedagožka, zdravotní sestra, redaktorka, píáristka. Zapomněl jsem na něco?

Nevím, ale všechno se dostavilo samo. Nic jsem si nenaplánovala. Všechno vyrůstá z původního povolání. Kdysi jsem si myslela, že budu pouze zdravotní sestra, ale už ve čtrnácti letech, ještě před vstupem do kláštera, jsem chtěla jít také studovat činohru. Nakonec jsem začala později a s dramatickou výchovou, což je jiný level než činohra, ale vlohy asi nějaké mám, protože jinak bych se tam nedostala. Všechno vyrůstá se vztahu s Bohem, jinak bych to ani nemohla stihnout. Bůh mi dodává odvahu překročit vlastní stín. On po člověku nechce málo, snaží se maximálně rozvinout všechny vlohy, které v něm jsou, ale zároveň neznásilňuje.

Jak často jste ve styku s bratrem?

Bratr pracuje v Sušici jako kněz. Je také hlavním kaplanem Řádu maltézských rytířů. Teď jsme se potkali na pouti v Lurdech. On se ale staral o poutníky a já o nemocné. Potkali jsme se při mši, věděla jsem, že tam bude, ale neměli jsme na sebe čas. Jezdíváme spolu na dovolenou, potkáváme se, když jsme doma na návštěvě u sester. Moji sourozenci jsou moje rodina, ale ta nejbližší rodina je klášter, občas tu i něco uklidím, udělám něco pro komunitu, hlídám například kostel při Noci kostelů, samozřejmě tu i trávím Vánoce.

Jak často jezdíte do rodných Žihobec?

Máme 16 dní dovolené, které trávíme se svými příbuznými. V srpnu je žihobecká pouť, to jsem zhruba jeden týden doma. Když žila maminka a starala se o ni sestra, tak jsem měla dovoleno jezdit domů každý měsíc na víkend, abych s péčí o maminku pomohla sestře. Měly jsme i sestry, které byly půl roku doma, aby se postaraly o nemocného tatínka.

V roce 2011 jste se starala o nemocného Václava Havla. Jak se stalo, že jste dostala tento státní úkol?

Náhoda, měla jsem zrovna čas. Pracovala jsem na půl úvazku ve výchovném ústavu a skončila jsem studium na DAMU. Generální představená byla požádána o tuto péči panem kardinálem. Tehdy jsem měla více času, takže jsem se tomu mohla věnovat, kdyby se to stalo teď, tak by se musela hledat jiná sestra. Tehdy jsme postavily se sestrami tým pěti lidí, protože jsme tam musely být například tři až čtyři dny v kuse, pak se starala manželka. Byly jsme čtyři boromejky a sestra Ludmila od Šedých sester. Zajišťovaly jsme chod domácnosti, musely jsme umět i některé ošetřovatelské věci.

Znali jste se s Václavem Havlem předtím?

Ne. Znala jsem ho jen z médií, osobně jsme se poznali až tam. Byl to člověk velice skromný, vděčný, vzdělaný, přemýšlivý, vtipný, velice dozrálých kvalit. Člověk, který měl rád život a lidi kolem sebe. Občas je mi líto, když se mu připisují nějaké negativní vlastnosti, že byl třeba vychytralý a bral si nějaké peníze. Hodně jeho textů jsem začala číst až po jeho smrti, v nich o něm čtenář najde mnoho informací. Moc bezmocných je například aktuální í v současné politické situaci. Velice zajímavá je kniha, kterou napsal ke svým 70. narozeninám „Prosím stručně“. Lidé ale dnes málo čtou jeho texty.

Na co narážíte knihou Moc bezmocných?

Každý z nás má určitou moc a je důležité, jestli se poddá strachu. Každý z nás může v situaci, kdy je nespokojený, něco udělat, a ne bezmocně přihlížet všemu, co se okolo něj děje. Dnes mi přijde, že je mnoho nespokojených. V 70. letech ale myslel Havel na jiné věci než dnes, ti lidé vstupovali do jiného rizika. Mohli přijít o zaměstnání, dnes systém funguje jinak. Mentalita v nás ale zůstává. Velmi často nadáváme, že něco nejde, ale nejsme schopni pro to nic udělat. Nebo neznáme svá práva a neumíme říct, že na to máme právo. Dneska není doba, kdy by mě úředník smetl do vězení. V situaci, kdy zdánlivě nemůžu, mám pořád prostor, kam jít můžu, minimálně nemusím jít sama proti sobě. Když se mě dneska někdo ptá, jestli se tehdy nežilo lépe, říkám, že ne, protože nemusím dnes a denně lhát. Protože to jsme dělali.

I vy konkrétně?

Já i všichni okolo. Třeba jsem v práci dělala nástěnku k oslavě Velké říjnové socialistické revoluce. Ta se mi povedla, dostala jsem za ni 500 korun odměnu, ale já jsem nechtěla slavit výročí a oslavovat Sovětský svaz. Dneska nemusím říkat, že souhlasím s předsedou vlády, ministrem, tehdy když jsem s někým nesouhlasila, tak jsem to říct nemohla. Všem byl 1. máj ukradený, ale téměř každý do toho průvodu šel. Proto není důležité, co si myslím, ale to, co řeknu nahlas.

Snese Havel srovnání se naším současným prezidentem?

Nechci srovnávat, navíc Havlův život je ukončený, a život současného prezidenta se může ještě někam posunout. V posledních letech ale vidím posun k tomu, že lidem říká prezident jen to, co oni chtějí slyšet. Víc než samotného prezidenta je mi ale líto těch lidí, kteří toto chtějí slyšet, a nechtějí se ptát, kde je pravda. Slyšíme, že sudetští Němci jsou špatní, přejímáme tento názor, a neptáme se, jak velká část dnešního pohraničí je opravená z jejich peněz. Například náš klášter pomohly opravit sestry z německého pohraničí, které od nás byly odsunuty po 2. světové válce.

Václav Havel byl podle vás nejvýraznější postavou našeho polistopadového vývoje. Byla nějaká myšlenka, věta, kterou jste mu chtěla říct?

Moc jsem stála o to, abych mu mohla osobně poděkovat za pozvání Jana Pavla II. k návštěvě tehdejšího Československa. Havel mi na to řekl, že ze stejného důvodu pozval i dalajlámu. Chtěl, abychom se odvrátili od ekonomiky, abychom přestali myslet na ekonomickou základnu a duchovno nepovažovali za nadstavbu, abychom se zvedli od hmotných záležitostí, abychom se soustředili na ostatní lidi a vztahy mezi nimi. To se mu ale úplně nepovedlo. I dnes se stále řeší jen ekonomika, ekonomika, ekonomika, abychom se měli dobře. Ale my se nebudeme mít dobře, když nám nebudou fungovat mezilidské vztahy, což vidím i u těch svých kluků. Do vztahů se musí investovat jinudy. Štěstí, pohodu, hezký vztah si za peníze nekoupím. Václav Havel uměl investovat okolo sebe, měl kolem lidi, kteří by za něj dýchali. Já si nejsem jistá, jestli dnešní politici myslí jako Havel na obecné blaho. Jestli ti dnešní voliči jsou schopní odhadnout, že sliby, které nám politici předkládají, jsou pravdivé. Havel nám nesliboval, že se budeme mít dobře, pobízel nás k vlastní aktivitě. Vedle Havla jsem vždy obdivovala Radima Palouše nebo Danu Němcovou. Například jsem pak litovala, že se prezidentem nestal profesor Sokol.

Jak vás zasáhla Havlova smrt?

Nečekala jsem, že to bude tak hluboká rána. Ke komukoliv, kdo se ocitl vedle něj, byl velice otevřený. Lidi si pouštěl hodně k sobě, nečekala jsem, že mě to tak zasáhne, takže ten konec byl bolestivý a vzpomínám na něj dodnes.

Angelika Pintířová se narodila se před čtyřiapadesáti lety v Žihobcích u Sušice, v roce 1977 vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.

Po maturitě sedm let pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení nemocnice na Slupi. Po studiu pedagogiky-ošetřovatelství učila na střední zdravotnické škole a dívčí katolické škole, pak vystudovala dramatickou výchovu na DAMU.

Nyní pracuje ve výchovném ústavu na pražském Klíčově, učí ve Svatojánské koleji, pracuje pro Papežská misijní díla a občas moderuje v Českém rozhlase Dvojce.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!