Druhý šéfredaktor v rodině

„Je to pro mě velká pocta a závazek zároveň. Pochopitelně vím, že jsem nenapsal nejlepší knihu v Česku, ta kniha prostě vyvolala poměrně velkou odezvu, je o ni velký čtenářský zájem, a i proto pro ni hlasovalo tolik lidí. Takže si ocenění moc vážím a přijímám ho s pokorou,“ říká Erik Tabery.

„Opuštěná společnost“ se stala bestsellerem. Čím si to vysvětlujete?

Zájem o knihu předčil všechna očekávání, dnes patří mezi nejprodávanější knihy, a přitom je o vážných tématech. Možná je úspěšná i proto, že si klade otázky, které si klade nemalá část společnosti. Kdybych měl soudit podle reakcí, tak čtenáře také zaujalo, že se věnuje jak historii, tak současnosti. Píše mi hodně mladých lidí, že jsou v knize věci, které jim chyběly ve škole. A i když také některé události interpretuji, snažil jsem se knihu psát tak, aby byla zajímavá i pro lidi s jiným pohledem na svět. Což dost lidí oceňuje. Čtenáře zvu do debaty, ne do kazatelny.

S vydáním knihy jste spojil „turné“, besedoval jste se čtenáři. Kvůli zpětným reakcím?

Už delší čas si dávám hodně záležet, abych jezdil mimo Prahu a debatoval s lidmi. Těch debat přibývá, je to časově dost náročné, ale chci mít kontakt se čtenáři, ať už Respektu nebo knihy. Zajímá mě, co zajímá je, mají právo se mě ptát a já rád odpovídám, pokud to umím. Někdy si vyslechnu hodně nepříjemné věci, ale to už k tomu patří. Ta setkání mi také dodávají energii, vidím spoustu aktivních a zajímavých lidí.

V „Opuštěné společnosti“ hledáte paralely mezi minulým a současným směřováním české politiky a společnosti…

Když jsem hledal kořeny některých dnešních problémů, případně když mě zajímalo, co se psalo o různých aspektech české společnosti v minulosti, došel jsem k poznání, že se mnoho věcí opakuje. I těch chyb. Proto jsem se vydal i do minulosti. V historii sice nenajdeme odpovědi na dnešní otázky, ale můžeme získat povědomí, že už jsme něco podobného zažili, případně, že nějaký přístup k řešením vede k cíli, a jiný do kouta.

Existuje recept na opuštěnou společnost?

Jistě, jen je náročné ho naplňovat. Je to jako s léčbou nemoci, nejdříve si musíme udělat diagnózu a pak začít léčit. V knize se snažím některé recepty nabízet, ale je jich nepochybně více a čím více o nich budeme mluvit, tím lépe. 

Léčba bude trvat asi dlouho. Lze společnost vůbec uzdravit?

Pokud budeme chtít, tak ano. Zatím ale procházíme reakcí typickou pro člověka, který se dozví, že je nemocný. Jsme ve stádiu popírání. Až si nemoc přiznáme, začneme se léčit.

Ocenění Magnesia Litera dostala také kniha vašeho redakčního kolegy Marka Švehly „Magor a jeho doba“. To je úspěch pro týdeník Respekt.

Neuvěřitelný. A vlastně ještě jedna kniha spojená s Respektem dostala cenu. Pan Ouředník dostal ocenění za své eseje a většina z nich vyšla poprvé v Respektu. Mám z toho radost, protože to ukazuje, že píšeme o tématech, která společnost zajímají. Mimochodem i Markova kniha se výborně prodává.

S týdeníkem Respekt máte spojený profesní život?

Měl jsem štěstí, že jsem do Respektu přišel brzy. Předtím jsem byl přes rok v ČT a menších časopisech, ale Respekt byl sen, který zázračně vyšel. Měl jsem hodně těžké začátky, ale díky tomu, že jsem skoro dva roky pracoval víceméně zdarma, tak mě tam nechali a já se mohl učit. Měl jsem velké štěstí.

Jste úspěšný spisovatel, novinář a pocházíte ze slavné herecké rodiny rodu Štěpánkových. Dalo by se předpokládat, že půjdete v hereckých stopách, vy jste ale zvolil novinařinu. Našel by se mezi vašimi předky novinář?

Můj prapradědeček Jan Nepomuk Štěpánek se vedle divadla věnoval i novinařině. Vedl list Česká včela, který psal o kultuře a politice, takže jsem zřejmě druhým šéfredaktorem v rodině. Ale třeba můj děda Zdeněk Štěpánek nebyl jen výborný herec, také úžasně psal. Jeho vzpomínky nebo různé poznámky, které máme doma, ukazují velký spisovatelský talent.

Vaši rodiče působili v Jihočeském divadle, zahrál jste si tam někdy?

V divadle jsem vlastně vyrůstal. Dodnes mám v jakémkoli divadle pocit, že jsem doma. V žádném představení jsem nehrál, myslím, že by to rodiče nedovolili, aby mě nebo mého bráchu nestresovali. Takže má první a poslední role byla role psa ve školním představení. Alespoň myslím.

Divadlo vás nechytlo za srdce natolik, aby se stalo vaším posláním.

Divadlo mě možná chytlo za srdce až moc. Mám k němu zřejmě tak silný osobní vztah, až mi to znemožnilo představu, že bych mohl v divadle pracovat. Je to krásná, ale zároveň i krutá práce. Velmi namáhavá, pomíjivá, jste velmi závislí na schopnostech a pracovitosti kolegů. Divadlo je opravdu div tohoto světa. Je to magické místo.

Co pro vás bylo impulzem stát se novinářem?

Vždy mě bavilo psát a zároveň jsem velmi zvídavý člověk. Chci vědět, jak věci fungují, proč se děje to či ono. Zároveň jsem chtěl dělat práci, která má i nějaký společenský smysl. Je to nejlepší možná práce na světě. Namáhavá, protože jste vlastně neustále v práci, ale krásná.

Pamatujete se na svoji první slohovou práci nebo na svůj první článek?

Na obojí. Ta první práce mě totiž asi ovlivnila i v chuti psát, respektive mě ovlivnila reakce paní učitelky, která mi řekla, že od dítěte do té doby nic podobného nečetla. A děti chtějí v něčem vynikat, takže mě ta pochvala motivovala, abych zkoušel psát, a v šesté třídě už jsem si založil časopis.

Máte první publikovaný článek vystřižený?

Mám schovaný první článek z Respektu. Vystřihli mi ho rodiče. Byl pro mě zázrak, že v tom pro mě nejlepším časopise v Česku vyšel můj text.

Četl jste jako kluk rád knížky?

Původně jsem se ke čtení moc neměl. Nejraději jsem hrál fotbal, volejbal, případně plaval. Ke čtení mě vlastně přivedl až Jaroslav Foglar, protože jsem najednou četl o sobě, o tom, co zažívám, to byl zlom. Dnes jsem na knihách závislý.

Byl jste skaut? To jste asi zažil spoustu dobrodružných chvil.

Bylo jich opravdu hodně, asi nejčastěji si ale vzpomenu na chvíli, kdy jsme měli zimní výpravu v Libínském sedle, a všiml jsem si, že se tam pod malým dítětem prolomil led. Vytáhl jsem ho. Asi by se dostalo stejně ven, možná tam nebyla hluboká voda, ale myslím na to, jak asi dnes žije.

Po jakém titulu sáhnete jako běžný čtenář?

I jako běžného čtenáře mě zajímá historie, ale rád čtu klasické detektivky – Simenona či Christie. Někdy mě mrzí, že už jsem tolikrát četl Tolkiena, rád bych opět zažil ten prvotní šok.

Píšete politické komentáře, politiku máte v malíčku. Neměl jste politické ambice?

Nikdy. Politiku mám rád, dokonce si myslím, že je nutné mít ji rád, aby se na ni člověk nedíval skrz prsty. Ale baví mě ji analyzovat, sledovat, nemám v sobě touhu rozhodovat za druhé. Mnohdy bych měl problémy s kompromisy, které jsou přitom tak důležité. Nepochybuji také o tom, že moje názory nejsou zrovna populární.

Na politiku musí mít člověk žaludek.

Ano, ale nevnímal bych to nějak negativně. V politice je nutné mít svůj cíl a chápat, že jen málokdy vede cesta přímo. Politici, ale i voliči by měli vědět, že vše nejde udělat hned. Je třeba poměřovat, kdy něčemu brání okolnosti, a kdy lajdáctví či zrada vlastních hodnot.

Politika prý člověka změní.

Každé povolání vás po čase začne měnit. I novinářům či lékařům hrozí, že zcyničtí. Znám ale hodně politiků, kteří zůstali sví a snaží se společnosti sloužit, nikoli něco sobě samému přihrát.

Zmínil jste, že vaše názory nemusí být zrovna populární.

To už k práci ve veřejném prostoru patří. Nikdy mi nevadí kritika či nesouhlas, ale mám problém s tím, když se z lidí s jiným názorem dělá zrádce národa. Měli bychom umět vést normální debatu, i když se třeba neshodneme.

Jsou i tací, kteří se vás bojí, jak přiznal v MF Dnes prezident Miloš Zeman. Na Facebook jste napsal, že to je pro vás ctí.

Miloš Zeman není schopen akceptovat fakt, že existují lidé s jiným názorem. Snaží se je dehonestovat, případně dokonce likvidovat soudní cestou. To do demokratické společnosti nepatří. Pokud je agresivní, vulgární, neříká pravdu, nevystavuje se kritickým otázkám novinářů, nemohou se vás jeho slova dotknout.

V jednom ze svých komentářů jste vyjádřil obdiv nad novináři, kteří neuhnou. Bylo to v souvislosti s vraždou slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně.

Chtěl jsem podpořit slovenské kolegy, kteří to teď mají opravdu těžké. Ale ani vražda jejich kolegy je nezastavila. To si zaslouží ocenění.

Po loňských parlamentních volbách se začalo mluvit o zestátnění médií. Co si o tom myslíte?

Pakliže by se to stalo, vnímal bych to jako jasný krok směrem k opětovné totalitě. Máme veřejnoprávní média, do kterých mají politici těžší cestu. Nemohou je tak snadno ovládat. Státní média by to zásadně změnila, byla by ohrožena informovanost společnosti.

Televize loni uvedla seriál „Bohéma“ o osudu slavných herců a režisérů v období před Mnichovem a v období protektorátu. Vy a vaši příbuzní jste vznesli námitky proti tomu, jak byl vyobrazen váš dědeček Zdeněk Štěpánek. Skutečně tvůrci tak moc ustřelili?

V tom seriálu bylo mnoho nepřesností. Když jsem měl v době vysílání debaty, často se mě po nich někdo ptal: A opravdu váš dědeček tloukl ženy? Pochopitelně že ne. Lidé to berou doslova, a proto nechápu, že se tvůrci nedrželi více reality. Všichni chápeme, že je nutná zkratka, ale podle mě má být v duchu skutečných postav.

Výhrady k „Bohémě“ měli další vaši příbuzní, třeba teta Jana Štěpánková, ta dokonce zvažovala žalobu. Má spor ještě dohru nebo ji bude mít?

Popravdě nevím, ale jak už jsem v té době řekl, nejsem zastáncem žalob. Lepší je veřejná debata, byť sílu seriálu nikdy nepřebijete.

Narodil jste se devět let po smrti dědečka. Jak ho znáte ze vzpomínek maminky, divadelní režisérky Kristiny Taberyové?

Těch vzpomínek, které nám vyprávěla a vypráví, je hodně. Děda byl po všech stránkách osobnost.

Nechystáte se o něm napsat knihu? Anebo vůbec o hereckém klanu Štěpánkových?

To určitě ne, myslím, že by to byla špatná kniha. Ale doufám, že se mi podaří vydat jeho vzpomínky. Ty na legie šly hned v roce 1948 z tiskárny do stoupy. Další knihy byly cenzurované. Máme doma obrovské množství materiálu, snad to jednou zpracuji.

Barbar je jihočeský časopis. Jihočeši jsou velcí patrioti. Vy také?

Narodil jsem se ve Vimperku, v Budějovicích jsem žil do deseti let. Každý si s sebou nese svůj rodný kraj. A tím spíš, když jsou to jižní Čechy. Pro mě je to nejhezčí kout na světě, Šumavu vnímám jako zcela výjimečné místo a vždy se tam těším. A vždy, když přijedu do Budějovic, tak mě těší, jak je to krásné město. Oproti té šedi, která tam byla za minulého režimu, je to proměna téměř pohádková.

Erik Tabery

novinář, publicista, spisovatel

šéfredaktor týdeníku Respekt (od r. 2009), se kterým začal spolupracovat v roce 1997

pochází z jižních Čech (nar. 13. 6. 1977 ve Vimperku)

syn herce Erika Taberyho st. a režisérky Kristiny Taberyové, dcery herce Zdeňka Štěpánka

absolvent bakalářského studia žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK

ocenění: Novinářská křepelka pro žurnalisty do 33 let (2003), Cena Ferdinanda Peroutky (2008), Cena Toma Stopparda (2009), Novinářská cena (2011)

autor publikací:

„Tajemný hrad v Hradčanech“ (2002)

„Nemilosrdné příběhy českých dějin“ (2006)

„Vládneme, nerušit – Opoziční smlouva a její dědictví“ (2006) – nominována na cenu Magnesia litera, Cena Toma Stopparda

„Hledá se prezident – Zákulisí voleb hlavy státu“ (2008) – nominována na cenu Magnesia litera

„Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše“ (2017) – cena Magnesia Litera, Kniha roku 2018

autor námětu k dokumentu „Tady je Šloufovo“ a k dokumentárnímu seriálu „Generace nula“

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!