Do dlouhého života se hodně vejde
Jsi narozený v srpnu 1968 a odmala jsi chtěl být novinářem – to mi připadá skoro jako předurčení, že se budeš celý život zajímat o osudy lidí, na nichž se režim podepsal.
Něco na tom asi bude. V Olší u Tábora, kde jsem trávil v dětství víkendy a prázdniny, jsem moc rád poslouchal vyprávění o lidech, kteří bojovali v 1. světové válce. Bylo mi sedm, bratr babičky hrával na foukací harmoniku písničky z války a já poslouchal ty silné příběhy. To vše na mě zapůsobilo. Začal jsem vydávat školní časopis a všem řekl, že se chci stát novinářem. Na základní i střední škole jsem měl velké štěstí na učitele češtiny – například mi prošel referát o mé oblíbené knížce Chata v jezerní kotlině, aniž bych věděl, že Jaroslav Foglar byl v té době nežádoucí autor. Paní učitelka byla sice v rozpacích, ale referát uznala. To mě povzbudilo – na poště jsem v tlustém oranžovém telefonním seznamu našel Foglarovu adresu a napsal mu. Kupodivu mi odpověděl a začali jsme si psát. Schovávám si z doby, kdy mi bylo 13 až 15 let, desítku dopisů od pana Foglara.
Vyrůstal jsi za socialismu, takže svoboda projevu byla značně omezená. Neodradilo tě to od přání stát se novinářem?
Neměl jsem asi moc dobré posudky, byť jsem vynikal v psaní zápisů ze schůzí SSM. Za ty mě učitelka chválila – jenomže schůze se vůbec nekonaly, jen jsem se na psaní zápisů učil tříbit si fantazii. Studoval jsem střední ekonomickou školu a v té době začínaly počítače. Když mě nevzali na vysokou, šel jsem dělat programátora. A měl velké štěstí na kolegy, jeden byl syn mlynáře a bývalý pétépák, druhý zase vyhozený důstojník, který nesouhlasil se sovětskou okupací v srpnu 1968. Vyprávěli historky ze života a já byl mezi nimi opět ve svém živlu. Ale pořád jsem toužil po profesi novináře, nechtěl jsem zůstat programátorem. Proto jsem si dal inzerát: Mladý středoškolák hledá práci v redakci novin nebo časopisu. K mému překvapení se ozvalo asi 30 redakcí. Vybral jsem si Teplice, které zrovna obnovovaly časopis Severočeský cihlář. Vystoupil jsem tenkrát koncem léta 1987 s kufrem na nádraží na druhé straně republiky, v neznámém městě, kde jsem nikdy předtím nebyl a nikoho neznal, a cítil se nádherně. Ubytoval jsem se na svobodárně za tuším 200 korun měsíčně. Bylo tam osm postelí, ale bydlel jsem tam sám, tak mi k tomu dali funkci správce svobodárny s odměnou dvě stovky za měsíc. V teplickém vzduchu bylo tolik popílku, že když jsem si dal večer za okno mléko v klasickém bílém pytlíku, ráno jsem po pytlíku mohl psát. Lidé tady kvůli špatnému ovzduší dostávali ročně 2000 korun příplatek, jemuž se říkalo pohřebné.
Obnovil jsi tedy časopis Severočeský cihlář?
Noviny jsme dělali dva – já a vystudovaný češtinář Luděk Zedník, který hrál v kapele Hever a díky němu jsem si oblíbil kapelu Už jsme doma, kterou vedl Míra Wanek, a poznal i kytaristu Tomáše Krulicha ze skupiny Kabát. S ním jsem pak každé ráno v 5.15 jezdíval dělňákem z Teplic do chemičky v Litvínově. Byla to krásná doba, až na tu redakci, kde jsme nepochodili se svou touhou psát pravdu. Byl přelom let 1987– 88 a jediné, co nám ředitel z našich článků nevyškrtal, byly gratulace zasloužilým pracovníkům k narozeninám. Pak nás vyhodil a já šel do chemických závodů v Litvínově, kde vydávali podnikový týdeník Výstavba. Byl jsem v redakci jediný, kdo nebyl komunista nebo kandidát KSČ. V srpnu 1988 jsem napsal reportáž z pražské demonstrace k 20. výročí okupace. Pozvali si mě policajti, dostal jsem prokurátorskou výstrahu a šup na vojnu. Ačkoli mám tři dioptrie, udělali ze mě protiletadlového střelce. Naštěstí mě na vojně zastihla revoluce. To mě zachránilo, jinak bych se asi novinařině oficiálně už nikdy nemohl věnovat.
Dostal ses pak na vysokou?
Ano, hned na jaře 1990 jsem ještě jako voják dělal přijímačky na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Vzali nás tehdy přes 70, tedy dvakrát víc než obvykle, protože přijali i ty, kteří se nedostali za komunistů. Ve škole jsme vytvořili jihočeskou buňku, spojovala nás i víra a příslušnost k českobudějovické diecézi. Chodili jsme do studentského kostela u Salvátora a psali jeho měsíčník. Uchvátil nás farář Tomáš Halík, kterého mám dodnes rád, protože nezakazoval ani nehrozil, ale ukazoval nám a nabízel cesty – a to by měl kněz, myslím, dělat. Biskup a budoucí kardinál Miloslav Vlk, k němuž se dostal náš časopis, nás pak poslal na měsíc do Vídně na letní kurz němčiny. Na tehdejší dobu a lidi moc rád vzpomínám, byly to nádherné studentské časy.
A tvůj zájem o příběhy pamětníků?
Od podzimu 1990 jsem se jejich hledání začal věnovat naplno, protože jsem šel na praxi do redakce Svobodného slova – tyto noviny jsme brali domů už za komunistů a líbilo se mi, že v jejich sobotní příloze byl velký prostor pro rozhovory a reportáže. Vždycky jsem tíhnul spíš k publicistice než ke zpravodajství. Říkal jsem si: Je spousta lidí, kteří jsou chytří a šikovní, je tedy zapotřebí, aby se jejich myšlenky předávaly dál. Já nejsem chytrej ani šikovnej, ale můžu dělat právě toto: předávat. Ostatně to jsem se už naučil v cihelně. Když v prosinci 1987 hořel plán, povolali do výroby i nás THP pracovníky a já pak předával 16 hodin v kuse tašky bobrovky z jednoho pásu na druhý. Předávání mi jde dobře.
Nicméně kromě novinařiny ses zapojoval i do různých akcí a organizací.
Vždycky mě zajímaly sociální otázky, z čehož vyplynula spolupráce s neziskovými organizacemi, jako je Charita ČR nebo Člověk v tísni. V jižních Čechách jsem byl koordinátorem filmového festivalu Jeden svět, vedl v kraji školní projekt Příběhy našich sousedů společnosti Post Bellum nebo působil ve sdružení Soužití 21, které pomáhalo uprchlíkům. Pracoval jsem i v Poradně pro uprchlíky Diecézní charity v Českých Budějovicích a externě učil předmět Práce s uprchlíky na univerzitě. O tomto tématu dost vím, proto těžce nesu, jak se současní populisti snaží ovládnout lidi tím, že do nich zasejí strach, a pak se tváří, že nás zachraňují. Moc mi chybí, že nemáme ve vedení naší země elitu, která i na svém příkladu ukazuje, že je nutné žít morálně a být solidární s těmi, kdo naši solidaritu potřebují. Bohužel Václav Havel byl jenom jeden.
Máš i vlastní zkušenost se zeměmi sužovanými válkou nebo politikou?
Silné zážitky jsem si odvezl počátkem 90. let z Náhorního Karabachu, kam jsem jako student jezdil do války. Vybral jsem si ji jako téma své bakalářské práce a pak diplomky na fakultě a psal odtud i reportáže do Svobodného slova. Když teď máme dvě děti, přiznám se, že nevím, co bych jim řekl, kdyby se někdy chtěly vypravit do zemí postižených válkou, třeba jako dobrovolníci. A už vůbec si neumím představit, že bych se sám rozhodl v mládí bojovat za vlast. Přitom například válečný pilot Milan Malý z Českých Budějovic šel do války ve svých 16 letech! I on je hrdinou nové knížky Příliš mladí na válku, kterou letos chystám.
Mladší generace už možná ani nevěří, že války, jaké popisují pamětníci v tvých knihách, se odehrály ve skutečnosti, nikoli jen v učebnicích dějepisu.
Právě proto jsem se rozhodl autentické rozhovory shromáždit a vydat. Měl jsem štěstí, že jsem během minulých třiceti let mohl mluvit s lidmi, kteří bojovali za 1. i 2. světové války či s lidmi režimem různě utlačovanými. Když už jsem si s nimi povídal, vyptal jsem se na všechno, o čem měli chuť mluvit – třebaže pro noviny jsem z rozhovorů využil jen třetinu nebo ještě menší část. A pak jsem se vždycky bál, aby mi neumřeli dřív, než rozhovor vyjde. I to se bohužel někdy stalo, setkání se nedala dlouho odkládat. Kazety s nahrávkami jsem ale nepřemazával, mám jich v archivu desítky a teď jsem se rozhodl je postupně zpracovat do knížek.
Jaký byl impulz k tvé první knize?
Když v březnu 2017 zemřel kardinál Vlk, kterého jsem si velmi vážil a měl ho rád, chtěl jsem, abychom mu v novinách věnovali důstojný prostor. To se nestalo a mně to přišlo líto. Krajská redakce se domlouvala s pražskou, kam téma patří. Nakonec mi o pohřbu umožnili napsat článek jen o rozsahu asi 15 nebo 20 vět … Říkal jsem si, že přece není možné tímhle způsobem odbýt tak velkou osobnost. Byla polovina března a na 17. května připadalo výročí nedožitých 85. narozenin kardinála Vlka. Šel jsem za známými vydavateli a galeristy Františkem Nárovcem a Eliškou Štěpánovou z Měsíce ve dne, o nichž vím, že jsou slušní a poctiví lidé, kteří vyznávají podobné hodnoty jako já. Dva měsíce na vydání knihy nebylo moc, ale při dobrém naplánování a dodržení termínů se vše dalo stihnout. Oslovil jsem tedy 40 lidí, kteří měli k panu Vlkovi vztah, aby něco napsali. Sám jsem psal svůj text a k tomu ještě sháněl peníze. Bylo třeba jednat rychle; kdo váhal, že si to chce rozmyslet, tak se už do knihy vzpomínek Náš kardinál nedostal. Myslím, že i díky Bohu se vše stihlo. Mše za kardinála Vlka se konala na návsi v Záluží u Milevska 16. května odpoledne. Ten den jsem z tiskárny vyzvedl prvních 50 vytištěných knih, sedl s plnými taškami na autobus a odjel do Milevska, kde mě na náměstí do auta naložila sestra pana Vlka. Jeli jsme do Záluží a těsně před mší jsem stihl dát knížku panu faráři, aby ji na závěr mše požehnal. Všechny knihy, co jsem přivezl, si lidé na místě hned s radostí koupili.
A pak už jsi neotálel. Ve spolupráci s nakladatelstvím Eliška Štěpánová – Měsíc ve dne postupně vyšly tyto knihy rozhovorů: Černí baroni od Černé věže (vzpomínky bývalých příslušníků PTP), Mušketýři z Ria (rozhovory s pěticí jihočeských paralympijských reprezentantů), Moje stoleté Československo a zatím poslední kniha Rozpůlená srdce, která připomíná 70. výročí vzniku státu Izrael. Pokaždé byl impulz k vydání knihy obdobný?
Vždycky jsem chtěl zaznamenat příběhy lidí, kteří mají co říct a mohou být vzorem svou statečností, obětavostí, odhodláním hájit pravdu, vytrvalostí a taky schopností překonat svá vlastní omezení. To byl případ „sportovní“ knížky Mušketýři z Ria, která tématem trochu vybočuje. Ale i ona mluví o těchto lidských vlastnostech a váže se k významné události. Na paralympiádě v Riu de Janeiro v roce 2016 byli jihočeští handicapovaní sportovci nebývale úspěšní a přivezli medaile. Chtěl jsem na ně upozornit včas – dřív, než jejich úspěchy převálcují další sportovní i jiné události. Protože jejich výkony jsou obdivuhodné a my zdraví si ani neumíme představit, co musí při trénincích a závodech zvládnout a překonat. V tom vidím srovnatelné hrdinství s tím, které prokázali lidé bojující ve válkách nebo utiskovaní režimem.
U sportovců jistě ne, ale v případě pamětníků jsi byl možná jediným novinářem, který jim věnoval tak velkou pozornost.
Je pravda, že pro některé lidi se jednalo o první velký rozhovor. Hlavním kritériem mého výběru bylo, aby měli co říci ostatním. Ale pokud je někomu kolem 80 nebo 90 let, lze očekávat zajímavý příběh. Do dlouhého života se hodně vejde. Mnozí žili v ústraní, někdy ani neměli chuť se svěřovat, někteří už byli nemocní, ztráceli paměť. Dostával jsem se k nim všelijak, třeba na doporučení jejich známých či přátel, s nimiž jsem dělal rozhovor předtím. Nebo jsem přišel na vzpomínkovou akci a někoho tam potkal. Mnozí o sobě ani nedávali vědět, měli špatné zkušenosti nebo se už nechtěli vracet k tomu, co zlého zažili. Musel jsem si důvěru získat a přesvědčit je, že má smysl jejich osudy zaznamenat, aby se nezapomnělo. Takto si mě předávali třeba pamětníci z Osvětimi nebo takzvaní Španěláci – veteráni z občanské války ve Španělsku v druhé polovině 30. let. Stihl jsem mluvit se třemi z posledních pěti, kteří u nás v té době ještě žili. Silným zážitkem pro mě bylo setkání s Vladimírou Hánělovou, která působila ve španělské válce jako zdravotní sestra. Dožívala v klášteře v Kardašově Řečici a návštěvy cizích lidí už odmítala. Díky tomu, že naše děti chodily do církevní školky, se za mě zdejší sestřičky přimluvily, abych ji mohl navštívit. Když jsem za ní přijel, řekla mi, že jsem druhý novinář, kterému dává rozhovor. Tím prvním byl Egon Erwin Kisch.
Stihl jsi nahrané rozhovory ještě autorizovat?
Většinou ano – s tím, kdo o to požádal. Považuju to za slušnost, protože když slova vyjdou tiskem, mají trvalou hodnotu. Pokud jsem si nebyl nějakou informací jistý, radši jsem ji do textu vůbec nedal. Ale už se těmito tématy zabývám 30 let a mám údaje i od jiných lidí či z jiných stran a dokumentů, takže jsem mohl srovnávat a doplňovat. Na autorizaci trval třeba písničkář Karel Kryl, což jsem chápal. Opravil mi v článku minimum, vyškrtl třeba fakt, že sehnal peníze na koupi inkubátoru do pražské nemocnice. Nepřipadalo mu důležité se tím chlubit.
Jsou osobnosti, o nichž bys ještě rád napsal?
Samozřejmě. Ale jak stárnou, šancí ubývá. Mrzí mě třeba, že jsem nestihl rozhovor se slovenským spisovatelem Ladislavem Mňačkem. Byl jsem na jeho besedě a pak si s ním chtěl povídat dál, ale řekl mi: „Teď chvátám, přijeď za mnou do Vídně.“ Za půl roku umřel. Dluh cítím vůči paní Anně Binder Epsteinové Urbanové z Českých Budějovic, jež jako první z Československa dostala v roce 1967 titul Spravedlivý mezi národy, který se uděluje v Izraeli. Její rodiče byli Němci a ona byla za války zavřená v Osvětimi, kde pomáhala Židovkám. Chodil jsem za ní do pražského domova pro seniory a mám její vyprávění nahrané asi na čtyřech kazetách, které bych taky rád někdy přepsal a zpracoval.
Mimořádně velký ohlas měla knížka Černí baroni od Černé věže. Jsi s nimi stále v kontaktu?
S českobudějovickými pétépáky kamarádím už asi deset let a vážím si, že ke mně pojali důvěru a svěřovali se mi se svými osudy. Je hodně důležité, aby zrovna tato kapitola našich dějin nebyla zapomenuta v době, kdy u nás komunisté mají stále moc. Říkal jsem jim, že bych jejich příběhy rád vydal. Nahrával jsem s nimi rozhovory, a s nápadem vydat je knižně přišel senátor Jiří Šesták, který sehnal peníze. Pétépáky dojalo, když viděli, že s jejich vzpomínkami vyšla opravdová knížka a ne jen nějaká brožura. Jezdíme nyní v kraji na čtenářské besedy do knihoven, bohužel však někteří z těch, o nichž jsem psal, už zemřeli nebo ztrácejí paměť. Do vzdálenějších muzeí nebo knihoven jezdím sám, ale když dostaneme pozvání někam poblíž, jsem vždycky moc rád, když jede někdo z pétépáků se mnou. Nejvíc se bojím, že přijde čas, kdy už na tyto besedy pojedu jenom já.
Naučilo tě setkání s pamětníky nadhledu?
To bych byl moc rád, ale často nedokážu snést lež a nespravedlnost. Například myslím, že není možné, aby náš prezident jen tak bez důkazů řekl o Ferdinandu Peroutkovi, který může být vzorem pro většinu našich novinářů, že tlačil káru nacismu. A že mu to třicet let po revoluci projde, protože soud je bezzubý, že se ani za svou lež nemusí omluvit. Lidská práva i povinnosti musí být stejné pro všechny, nedělitelné hranicemi – padni komu padni. Proto je pro mě tak důležité zapisovat svědectví pamětníků, z nichž se můžeme poučit a neopakovat stejné chyby.
Probírali jste i to, zda a co dokázali odpustit?
O tom jsem mluvil se spoustou politických vězňů i dalších lidí, s nimiž se osud nemazlil. Shodli se, že necítí nenávist, byť dobře vědí, o co všechno přišli – o svobodu, příbuzné, majetek. Říkají: Odpustit ano, ale jen tomu, kdo lituje svých činů a o odpuštění prosí. Odpustit, ale nezapomenout. Spisovateli Jiřímu Stránskému dali muklové ve vězení dobrou radu: „Když budeš stále myslet na pomstu, zabije tě to. Nesmíš se užírat, musíš jít dál.“ Odpouštět zkrátka musíme – ne kvůli druhým, ale kvůli sobě. Taky se to pořád učím.
... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!