Cirkus, má láska
Cirkus byl váš druhý domov. Jak tahle vaše životní cesta začala?
Cirkus byl můj celý domov. Víte, má rodina je od cirkusu. Všichni. Já začala trénovat už ve třinácti letech, a pak mě čekaly artistické zkoušky, to bylo v roce 1977, a tam je to buď, anebo. Buď projdete, nebo ne. A zvládla jsem to. V komisi, která rozhodovala při pohybových zkouškách, tehdy seděl Vlastimil Harapes. Nakonec mě přijal.
To není špatný začátek, zaujmout takového tanečníka. Ale vaše profesionální dráha vedla po jiných stezkách, než byla ta jeho.
Profesionální dráhu jsem zahájila v sedmnácti letech jako elév u Státního cirkusu. S artistikou to máte jako s baletem, začínáte hodně mladí a o to dříve musíte skončit. Tenkrát jsme jezdili po celém světě, ale nejvíc vystoupení jsme měli v bývalém Sovětském svazu a v zemích východního bloku. Třeba v NDR.
Pustili vás komunisté i za západní hranice?
Na Západ nás sice pouštěli, ale nerada vzpomínám na všechno, co tomu předcházelo. Pozvali si vás (Státní bezpečnost, pozn. red.), začaly výslechy, jestli tam náhodou nemáte někoho z rodiny, jestli někoho znáte, nechcete snad emigrovat a tak podobně. Nakonec jste jim musel podepsat, že se vrátíte a hlavně že se nebudete stýkat s nikým z československých emigrantů. To estébácké martýrium bylo ponižující, ale já svou práci u cirkusu milovala. Podepsala bych jim tenkrát klidně i to, že jsem královnou ze Sáby, jenom aby mě pustili, abych mohla kočovat, žít v maringotce a vidět přeplněnou manéž a rozzářené děti. Ten úžas v jejich očích nic nenahradí. A nejlepší na tom je, že vůbec nepoznáte, jestli jste v Rusku nebo ve Francii, děti křičí a tleskají všude stejně. Jsou tím nejbáječnějším publikem, jaké jsem kdy poznala.
A když už jste projezdila půlku Evropy, setkala jste se na Západě s nějakými Čechy?
To víte, že ano. Hlásili se k nám. Jenom jsem si musela dávat pozor na pusu, abych neřekla něco proti tehdejšímu režimu. Raději jsme se s nimi ale moc nevybavovali. Jen jsem se snažila být zdvořilá a odvést svou práci co nejlépe. Politika musela zůstat za dveřmi. Rozdíl mezi Západem a Východem byl ale vidět na první pohled. Stačilo zajít do obchodu, projít se městem. I lidé byli jiní, takoví uvolněnější.
A na kterou zemi nejraději vzpomínáte?
Nejvíc vzpomínám na Holandsko. Bylo mi tam dobře. Vyjeli jsme na dlouhou šňůru a byli celých osm měsíců venku. U moci byl tehdy Gustáv Husák a normalizace běžela na plné obrátky. Nebylo to jen tak, aby vás pustili do zahraničí. Jenže u nás sehrály značnou roli zřejmě valuty. Do státní kasy jsme díky cirkusu přinesli pěkný balík západní měny, ať už holandských guldenů nebo třeba západoněmeckých marek.
Vy jste zůstala cirkusu věrná i po roce 1989. Byl to velký rozdíl mezi dobou totality a dobou rodící se demokracie?
To byl a velký. Po revoluci už nám zajišťoval práci agent. Domluvil se s cirkusem v zahraničí a my tam hostovali. Musel jim ale předem ukázat video, aby bylo jasné, co umíme, co už máme za sebou, pak slovo dalo slovo a my vyjeli na turné. Pracovali jsme například pro slavný francouzský Circus Bouglione nebo ve velké belgické show Magic Circus. Skvělá zkušenost byla práce pro největší švýcarský Circus Monti, to bylo ale ještě za totality, v roce 1985. Jak se říká, byly to nabídky, co přijdou jednou za život.
Mohla byste přiblížit život v cirkusu? Jaké to vlastně je? Většina z nás jde ráno do práce, pak odpoledne domů a život je tak rozdělený mezi dva světy. Ale jezdit s cirkusem? Tam se nemáte kam vracet.
Vlastně jsme vedli kočovný život. Domů jsme se vraceli na tři měsíce v roce, vždy na Vánoce, a pak se zase vyrazilo s cirkusem. V březnu jsme vyjeli a v listopadu se vraceli. Jeden rok jsme dokonce trávili celý ve Francii. A do toho se narodily děti, to ještě šlo, jezdily s námi až do svých šesti let, než musely jít do školy.
Vyprávěla jste mi o životě v maringotce. To jste opravdu žili celou tu dobu takhle?
Přesně tak. Žili jsme v maringotce, pořád na kolech, na cestách, v malém, ale útulném prostoru celá rodina. Byl to úžasný život, po kterém se mi moc stýská. Byli jsme si tak nějak blíž a bylo nám spolu dobře. Vezměte si, že děláte práci, kterou milujete, máte kolem sebe své nejbližší – manžela, který byl řidičem a vozil maringotky z místa na další místo štace, kde jsme měli vystupovat, a děti. Byly ještě malé, hrály si se zvířaty, pomáhaly je krmit, jezdily na nich a užívaly si to. Dodnes cirkus milují stejně jako já a můj muž. Co víc si přát?
Většina lidí si ale asi neumí představit, jaké to je.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je to stísněný prostor, ale my tam měli všechno, co k životu potřebujete – koupelnu se sprchou, teplo od kamen, kuchyňku, postel, prostě všechno. K čemu je vám obří byt nebo dům s plno pokoji, kde se s milovanými míjíte? Takhle jsme žili šťastně.
Neměla jste zpočátku problémy s takovým způsobem života?
Když máte cirkus v krvi a jste na tenhle způsob života zvyklý už z rodiny, pak ne. Už jako malé dítě jsem žila s rodiči v maringotce a mí rodiče a prarodiče tam také vyrůstali, pak jsem logicky netoužila po vzdušném zámku. Odmalička jsem byla v manéži a přišlo mi to naprosto normální a hlavně úžasné. Svět zvířat, která si můžete už jako malá holka hladit, svět klaunů a akrobatů, i vy žonglujete, umíte dělat přemety nebo stojku, a všichni jsou velká rodina. Akrobat s obřími rameny, kterého vídáte na visuté hrazdě vysoko pod střechou šapitó, vás jako holku vezme na ramena a učí, jak držet balanc, to je prostě kouzelný svět a kouzelné dětství plné barev, muziky, tancování a smíchu. Nikdy bych neměnila.
Kde všude jste v různých angažmá vystupovala?
Nejčastěji v Holandsku, Švýcarsku, Belgii a Francii. Před pádem komunistů v Sovětském svazu, ale i později jsme vyjeli do Ruska. Pak Německo, Itálie a další a další země. Už si je všechny ani nevybavuju.
Vzpomenete si, kde jste byla nejdál?
Nejdál? Nejdál jsme byli v Baškirii, je to víc než pět tisíc kilometrů daleko. Baškirie je sice ještě součástí Ruské federace, ale se silnou vazbou na sousední Tatarstán. Měla jsem pocit, že už jsme mimo Rusko, že jsem se ocitla někde uprostřed Asie.
Přes čtvrtstoletí kočovného života po celé Evropě. Byla nějaká představení, která byste označila za výjimečná? Která se odlišovala, byla zvláštní a jiná?
Výjimečná představení? A víte, že ano? Když jsem byla ještě svobodná, tak jsem pracovala ve Varieté v Praze a přijel tam nikaragujský prezident Daniel Ortega, byl poprvé zvolený a jeho vládu podporoval Sovětský svaz. Byla to velká sláva, vlastně jsme hráli hlavně pro něho a ostatní hlavouny strany. Tehdy poprvé jsem šla po červeném koberci, a ani mě nenapadlo, jak se k takovým chvílím budu později vracet ve vzpomínkách. Tenkrát jsem byla mladá a plná energie, vůbec jsem si toho nevážila. Prostě jsme hráli pro papaláše a bylo jedno, odkud jsou. Představení jako představení.
Který národ podle vás miluje cirkus nejvíc?
Nejvíc Rusové. V Sovětském svazu jsem dostala pět diplomů za osm měsíců trvající turné po jednotlivých republikách. Rusové měli a mají velkou cirkusovou a hlavně artistickou školu, dokázali naše výkony ocenit. Mně bylo dvacet a brala jsem všechno jako samozřejmost. Až dnes vím, že nic v životě samozřejmé není. Že musíte mít štěstí a za vším že je houževnatost, tvrdá práce a píle. Nic není zadarmo.
Říkáte tvrdá práce. Jak tedy vypadá takový běžný den cirkusového artisty?
Brzy ráno se vstávalo, poklidit, připravit snídani dětem, hygiena, a pak rychle na trénink. Ten byl až do oběda. V poledne jsem připravila oběd a od dvou už bylo představení. Každý den kromě těch, kdy se přejíždělo. Když jsme zůstávali déle na jednom místě, byla až tři představení denně.
Nejvíce let jste trávila ve Francii. Jak vnímají cirkus Francouzi? Je to v něčem podobné jako v Rusku?
Francouzi chodí do cirkusu opravdu hojně, celé rodiny, všechny generace. Baví se skvěle dědečkové i tátové, stejně jako jejich děti nebo vnoučata. Na jedné štaci jsme tam trávili rok a půl v kuse, dokonce jsme měli program na Štědrý den a bylo vždy narváno. Rodiče a prarodiče s dětmi, místo aby byli doma, přišli k nám a všichni jsme si ten sváteční den neskutečně užili. Dávali jsme si i dárky a klauni nás bavili a ten den byl opravdu jiný než ty všední, kdy jsme jeli také naplno. Program na Štědrý den byl výjimečný už tou atmosférou. Bylo to kouzelné pro diváky i pro nás účinkující.
Navštívila jste spousty nádherných míst a velkých měst. Měla jste ale možnost se třeba projít městem a poznat jeho okolí?
Občas ano. Třeba Ostende nebo Waterloo, tam jsem se jela podívat na místo té slavné bitvy, kde byl poražen Napoleon. Paříž je moc krásná, i Brusel mě okouzlil, stejně tak Amsterodam. Všude, kam jsme přijeli, se mi líbilo. Nezažila jsem žádné město, kde bych byla nerada. Ale to víte, nejela jsem tam jako turistka, byla jsem zaměstnaná a na prvním místě bylo vždycky představení a trénink.
Co pro vás bylo v těch zahraničních angažmá nejdůležitější?
Zkušenosti. Pracujete s lidmi z různých zemí, s artisty doslova z celého světa a můžete se od nich hodně naučit. Nezažila jsem, že bychom se navzájem vnímali jako konkurenti, naopak jsme drželi za jeden provaz a vznikla vždy skvělá parta. Všem šlo o to, aby bylo každé představení co nejlepší. Hodně jsme si vzájemně pomáhali. Taková mezinárodní solidarita a celoživotní přátelství. Nebylo vůbec důležité, jestli jste z Čech, Ruska nebo Francie, jste prostě členem velké cirkusové rodiny, tam se na národnosti nehraje.
A opravdu jste chtěla i jako malá holka pracovat v cirkusu? Neměla jste aspoň chvilku i jiné sny?
Musím přiznat, že jsem žila svůj sen, sen z dětství. Vždycky jsem chtěla být artistkou a jezdit s cirkusem jako moje maminka s tatínkem. A ten sen se stal skutečností. Až teď vidím, jaké jsem měla v životě štěstí, ne každému se to podaří. A přála bych všem lidem, aby si svůj sen splnili a mohli dělat, co je baví a naplňuje. Pak je život daleko bohatší.
Takže cirkus coby životní láska.
Přesně tak. Narodila jsem se pro cirkus a vlastně obrazně i v cirkusu. Kdyby mě maminka porodila v manéži, vůbec bych se nedivila, tak jsme s tím prostředím byli po generace srostlí. I maminka byla akrobatka, uměla úžasné rukostoje, byla pro mě velkým vzorem. Celá naše rodina pracovala v cirkusu, i má sestra. U nás to byla rodinná tradice, už mí prapředci a praprapředci jezdili s cirkusem, prostě jsme to měli, jak se říká, v genech.
A vaše děti?
Ty už šly studovat, už si nechtěly lámat kosti. My z branže těm akrobatickým úkonům tak říkáme. Někdy to totiž vypadá, že musí být akrobat z gumy, když je schopný provádět takové věci, co jsme dělali denně. Mé děti si vybraly vlastní cestu a tak to má být. Nikdy bych je nenutila, aby za každou cenu ctily rodinnou tradici. Jejich sen je jinde.
Kdy nastala ta chvíle, kdy jste si řekla dost, kdy jste odešla ze svého vysněného světa?
Skončila jsem ze zdravotních důvodů, je to náročné povolání, nejvíc trpí kyčle a klouby. Ale nechtěla jsem. Byla bych v manéži dál, ale už to nešlo. Přišli po mně jiní, mladší. A moc ráda se na ně chodím dívat a povzbuzovat je. To víte, cirkus byl a je celý můj život. Tedy půlka mého života, krásná léta. Zbylo mi pár cirkusových plakátů a programů, nějaká ta fotka. Aspoň že máme s manželem společné vzpomínky.
Jak vypadal váš odchod? Co to v důsledku znamenalo?
Musela jsem se přizpůsobit běžnému životu, vrátit se do Čech a začít bydlet v městském bytě, a ne už v maringotce, starat se o domácnost a školou povinné děti a začít dělat úplně jinou práci. Protože manžel pochází z Českých Budějovic, přišli jsme sem. Má rodina je z Prahy a já také. Zabývala jsem se jen artistikou a neměla jinak žádné jiné školy, tak dělám teď uklízečku tady na Česko-anglickém gymnáziu, kde jsme se potkali. Vy jste tady učitel a já uklízečka, tak to je.
Když jsme se potkali poprvé, říkala jste, že mi závidíte, ale jistě jste nemyslela to, že učím.
To opravdu ne. Viděla jsem reportáž v televizi, kde vás ukázali, jak žijete se ženou a dcerkou v maringotce uprostřed lesů, připomněl jste mi můj starý život a najednou vyplavaly vzpomínky na nejkrásnější časy mého života. Přiznejte si, pane Žáku – že byste život v maringotce nevyměnil za nic jiného? Jste volný jako pták, a přitom máte všechno, co člověk potřebuje. Své nejbližší, teplo rodinného krbu, tedy spíš kamínek, a střechu nad hlavou. Jste svobodný.
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V BŘEZNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Na stáncích v za 49 Kč, elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz
Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč