Groteska je někdy blízká tragédii

Bohdane, potkali jsme se v létě při natáčení tvého nového filmu „Houpačky“. A dnes jsme tě zastihli při bílení tvého domu… Můžeš na chvíli odložit malířské náčiní? O čem bude tvůj nový snímek?
Producenti ze společnosti Luminar Films, se kterými jsme natáčeli film „Krajina ve stínu“, mně volali, jestli bych si nechtěl přečíst knížku od autorky, kterou jsem neznal. A že si myslí, že by z toho mohl být hezký film. Dal jsem knihu přečíst své ženě Mirce. A ona: „To je fakt dobrý, je to fakt síla.“ A měla pravdu. Kniha „Houpačky“ od Lucie Konečné má opravdu strašně silný příběh o ženském přátelství. V příběhu se potkají dvě starší dámy, jednu hraje Zuza Kronerová a druhou Dáša Havlová. A bydlí na malém městě, třeba jako je Blatná, proto jsme si ji pro natáčení vybrali. Trochu se znají od vidění, přesto pak mezi nimi vznikne velmi silné pouto. Obě mají nějaké trable a navzájem si pomáhají.

Bylo těžké knihu převést do scénáře, aby příběh fungoval i na plátně?
Hlavní myšlenka knihy mi přišla výborná a napadlo mě, že scénář budeme psát spolu s mou ženou Mirkou. Má skvělý smysl pro humor, a přece jen jako žena má správné ženské vnímání, ženskýma senzorama. Knihu jsme nakonec pro potřeby scénáře dost přepsali a použili především hlavní motiv. Charaktery postav jsme pak společně tvořili ve velké spolupráci se Zuzou Kronerovou a Dášou Havlovou. Třeba postava, kterou hraje Dáša, je hrozně složitá. Přichází o paměť, svým způsobem to je revoltní povaha. Navíc je v napětí se svou dcerou. Ta je naopak velmi spořádaná, hraje ji Terka Ramba.

Proč padla volba právě na Blatnou, kde se bude odehrávat velká část příběhu?
Blatná je nádherné městečko. Všichni a všechno točí v Praze, ale asi málokdo ví, jak je Blatná z určitých pohledů malebná. Původně jsem si představoval, že když si obě ženy vyrazí na road movie na kole, aby zažily nějaké dobrodružství, bude to někde dobrodružně daleko. Nakonec jsme zase skončili tady v Radobytcích a ve Strážovicích. I u Blatné, kde je krajina nádherná. A hlavně lidi, kteří tam hrají, jsou naši sousedi. Natáčet jsme začali na návsi v Radobytcích a ve filmu si zahrál i celý zdejší hasičský sbor.

Jde ti o autenticitu postav, podobně jako ve filmech Miloše Formana a dalších tvůrců ze 60. let, kdy režiséři často obsazovali neherce?  
Samozřejmě. Ve všech svých filmech jsem vždy pracoval s tímto elementem. Ono se ani nedá říct „neherec“. Kdo je to herec, a kdo je neherec? Když je člověk něčím zajímavý a režisér ví, pro jakou postavu s ním může pracovat, aby se cítil přirozeně, tak to funguje. Musí vycházet z toho, že daný člověk má nějakou osobnost a na rozdíl od herců, kteří jsou schopni vytvářet různé typy osobností, ten člověk hraje sám sebe. To je to kouzlo. U všech herců i neherců platí, že ten člověk musí mít něco, co tě dokáže oslovit. Když mi volali producenti ohledně námětu „Houpaček“, projevili přání, zda by tam mohla hrát Dáša Havlová nespecifikovanou postavu. A já si řekl, že to je výzva. O Dáše si odjakživa myslím, že je ohromný talent, a navíc i ženský klaun… (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Časopis v elektronické verzi můžete zakoupit na Digiport

Předplatné můžete zakoupit na send.cz