Ukrajina, čas k útěku

Jetětice na Písecku, obec s největší nezaměstnaností v Jihočeském kraji. Přes třicet procent lidí bez práce. Co se tam stalo? Zkrachoval podnik, který zaměstnával celou vesnici?

Může za to jeden dům. Hotel Vltava, kde začali ubytovávat uprchlíky z Ukrajiny. I když uprchlíky, jsou to krajané. Jejich předkové na Ukrajinu přišli vesměs v 19. století, v době bídy v českých zemích, aby začali nový život v neosídlených oblastech, jež tehdy patřily carskému Rusku. Někteří se tam natrvalo vypravili už o dvě stě let dříve po bitvě na Bílé hoře. Osudy jejich současných potomků zanikají v záplavě zpráv o náporu uprchlíků z Afriky. Proč ukrajinští Češi utíkají ze země, kde se narodili?

Dva příběhy, dva lidé. Muž, kterému se podařilo odejít zpět do Čech už v roce 1947. Co prožil on, by brzy možná v jiné formě mohl brzy prožít i druhý, kdyby odtud také neodešel…

ROZŠTÍPANÉ DÍTĚ

„Stalo se to v únoru v roce 1944,“ vzpomíná čtyřiaosmdesátiletý Leon Polívka z Tábora. „Žili jsme na ukrajinské Volyni, v obci Hlinsko. V té době v oblasti proti sobě bojovalo 49 znepřátelených ozbrojených skupin. Účty si vyřizovaly hlavně v noci. Když jsem šel ráno do školy, vídal jsem doutnající chalupy. Jedné noci hořelo několik domů najednou, ale nikdo nehasil, lidé se báli vyjít ven. Ráno jsem šel okolo vilky, kde bydleli naši přátelé Utkinovi. Říkalo se tam U Bělohoubků. Vilka měla otevřené dveře. Neodvážil jsem se vstoupit. Když jsem přišel ze školy, dozvěděl jsem se, co se stalo. Lidé tam našli ve světnici ležet mrtvé dítě. Někdo ho rozsekal sekerou na dvě půlky od spodní části trupu až ke krku. Okolo ležela postřílená rodina. Kdo je zabil? Nikdo nevěděl.“
Jedna ze vzpomínek, která se mu na celý život nesmazatelně vryla do paměti. Dodnes ví, že pár dní před tímto masakrem kdosi vyvraždil polskou rodinu Murzičových, kteří bydleli na okraji obce. Poblíž měli chalupu Češi Hončíkovi. Brzy poté je sousedé našli v jejich chalupě zavražděné. Mezi lidmi se říkalo, že Hončík viděl, jak někdo se sekerou v ruce honí Murziče. Patrně se svěřil někomu, kdo to donesl pachatelům. Všichni se báli, že další noci přijdou na řadu právě oni. Lidský život měl menší cenu než použitý lístek na tramvaj.

„Nedivím se českým krajanům na Ukrajině, že odtud utíkají zpátky do vlasti svých předků. V některých oblastech už válka začala. Obávám se, že tam prožívají podobné věci jako my tehdy. Jen teď mezi sebou nebojuje tolik skupin jako za druhé světové války. Účty si vyřizují Ukrajinci a Rusové. Češi v takovém konfliktu vlastně nepatří k nikomu a je jen otázka času, kdy se na ně obě strany začnou dívat jako na vetřelce,“ odhaduje Leon Polívka špatný vývoj pro krajany.

JSTE ODĚSANÉ
Josef Holek z odboru tisku ministerstva vnitra zná počty těch, kteří se vracejí. „V průběhu roku 2015 zatím přišlo do České republiky přibližně 170 krajanů. První v této vlně přijeli 3. března. Nejprve jim poskytujeme ubytování v hotelu Vltava. Je to zařízení služeb pro ministerstvo vnitra v Červené nad Vltavou. Mohou tu být ubytováni až šest měsíců, ale většina jich tak dlouho nezůstává. Se začleněním do české společnosti jim primárně pomáhá Arcidiecézní charita Praha.“

K povídání svolila Olena Svoboda-Bordiian. Matka dvanáctiletého Artema a šestnáctileté Poliny. Její předkové se vypravili z Čech v 19. století za lepším životem. „Můj pradědeček, který vyvedl náš rod z Čech na Východ, se jmenoval Karel Svoboda. Narodil se v roce 1850 a zemřel 1894. Nic dalšího o něm nevíme, ani odkud v Čechách pocházel. A o své prababičce nevím vůbec nic. Údaje mám až o dědečkovi. Žil na Volyni a pak se různě stěhoval. S babičkou měli šest dětí, každé se narodilo jinde. Například můj tatínek se narodil v Kazachstánu. Na nějakou dobu se usadili ve vesnici Veselinovka na Ukrajině.“ Rodina putovala dál. Olena se narodila v Berezivce v oděské oblasti. Z Berezivky je to nějakých osmdesát kilometrů do Oděsy, velkého města s možnostmi. Právě tam odjela Olena studovat. Získala práci, vdala se a už v Oděse zůstala. „Bydleli jsme tam dvacet let. Naše široká rodina se nikdy neuzavírala před ostatními a nedělali jsme rozdíly mezi národy. Můj manžel se jmenuje Sergej a je Moldavec. Já jsem po rodičích Češka narozená na Ukrajině a děti se mě občas žertem ptají: Mami a kdo my vlastně jsme? Říkám: Narodili jste se v Oděse, tak jste Oděsané. Doma mluvíme česky. Jazykem, který mě naučili moji rodiče. Máme pravoslavnou víru, ale slavíme všechny svátky. I katolické.“

URYCHLIT PLÁNY
Olena je vysokoškolačka, v Oděse pracovala v ekonomickém úseku firmy zabývající se transportem plynu. V době, kdy se jí narodily děti, se však začaly poměry v zemi zhoršovat. A vyhlídky na zlepšení žádné. „S manželem jsme se rozhodli, že jakmile obě děti dokončí základní školu, dáme je na studia do České republiky. Měli jsme o ní zprávy z první ruky, protože v našem krajanském spolku Česká rodina nás učila češtinu paní učitelka Eva Řezníková z Brna. Jezdila jednou za rok na dva až čtyři měsíce a děti si ji velmi oblíbily. S manželem jsme uvažovali, že pokud by se děti v Čechách usadily, třeba bychom se za nimi po nějaké době přestěhovali.“

Najednou pochopila, že své plány bude muset urychlit. Na Ukrajině vypukly nepokoje, pak se začalo válčit. Oděsa patří do oblasti, kde se mluví převážně rusky. Ze zpráv víme, že neznámí aktivisté vyhlásili na internetu Oděskou republiku nezávislou na Ukrajině a pak proruští ozbrojenci napadli proukrajinské aktivisty. Rozpoutalo se násilí. Špatné ekonomické poměry se zhoršily ještě víc. Sergej přišel o práci a pak už nikdy nic nastálo nenašel. Jeho manželka měla sice pořád dobré místo, ale při práci myslela na to, jestli se jejím dětem někdo neublížil.

POD HROMADOU MRTVOL
Olena nemluví o politice. Zato Leon Polívka zažil, jak to dopadlo, když jeho rodný kraj zabírali Rusové. Žil s rodiči v západní části Volyně, která po první světové válce přešla z ruského područí do polského. V roce 1939 do oblasti vpadli Sověti. Pro jejich NKVD neboli Lidový komisariát vnitřních záležitostí se tehdy mohl stát nepřítelem každý. Stačilo, když vlastnil půdu. Jenže kvůli ní tam kdysi Češi přicházeli.

„Sověti začali likvidovat polskou inteligenci. Lidé prostě mizeli. Jednoho dne se ztratil náš ředitel školy. Nikdy už jsme ho neviděli. Mohl zahynout při masakru v Katyni nebo v gulagu, nevíme. Hned po Polácích přišli na řadu Češi. Nejdřív ti, kteří měli společenský vliv nebo vlastnili nějaký podnik či větší hospodářství. Pro Sověty to byli kulaci a deportovali je na Sibiř. Zbylým hospodářům napařili vysokou daň s názvem kulsbor, což je zkratka s významem braní kulakům. I naše rodina se dozvěděla, že je na seznamu lidí k vystěhování.“

Než do oblasti vtrhli Němci, aby rozpoutali další masakry, stačili Rusové nepohodlné osoby zavřít do věznice v Lucku. Mezi dvěma tisíci vězňů se octli i lidé, kteří Polívkovy znali. Například pan Malínský, zeť majitele pivovaru v Lucku, a pan Mesner, zakladatel tamní České matice školské. „Když Němci udeřili na Sovětský svaz, bombardovali i Luck. Při té příležitosti vzali dozorci kulomety, vystříleli všechny vězně a sami utekli,“ vypravuje pamětník a dodává: „Malínský s Mesnerem jako jedni z mála přežili masakr. Říkalo se, že když uviděli dozorce s kulometem, padli na zem o chviličku dřív, než začal střílet. Na ně padala mrtvá těla. Zůstali pod nimi ležet až do tmy, pak se vyhrabali zpod mrtvol a utekli. Celá rodina pana Malínského ale skončila na Sibiři. Manželka, dcera a dva synové.“

VÝBUCHY V CENTRU
Přeskočme do roku 2015. Nepokoje sužují Oděsu druhým rokem. Lidé, kteří v jiných oblastech prožili na vlastní kůži válku a násilí, se o tom bojí mluvit. Jsou rádi, že přežili. Běžná lidská psychika ještě nespadla na úplné dno bezcitnosti jako v době, na kterou vzpomíná Leon Polívka. Jenže kdo ví? Olena má sice pořád ještě práci a děti jsou zdravé, ale už si přeje být co nejdřív v zemi svých předků s celou svou rodinou.

„Měla jsem strach pouštět je samotné do školy. Pouštět děti do města na procházku? Ani náhodou! U nás sice nebyly takové boje jako v Doněcku a Luhansku, ale na ulicích se ozývala střelba i za bílého dne. Soupeřily mezi sebou dvě znepřátelené strany. Jedna proruská, druhá proukrajinská. Střílely po sobě a vůbec je nezajímalo, že tam chodí obyčejní lidé. Moje děti dřív rády chodily v ukrajinských krojích. Když jsem viděla zlé pohledy lidí, raději jsem je oblékala do běžných šatů.“

Bordiianovi sice bydleli tři kilometry od středu města, ale když v centru začaly vybuchovat bomby, dobře to slyšeli. „Ozývalo se to hlavně v noci. Druhý den se pak dívám na televizi a vidím, jak vypadají oblasti výbuchů. Děti, však je znáte, jsou hned zvědavé, mi říkaly: Mami, půjdeme se tam podívat! A já: Ne! Kdo ví, jak tohle dopadne. I manžel mě prosil, ať dám dohromady doklady o českém původu a odejdeme co nejrychleji.“

ZASTŘELTE HO JINDE
Jak to vypadá, když se roztočí spirála násilí, ví Leon Polívka. Když byla Ukrajina roku 1944 osvobozena od německých nacistů, mír se nekonal. Proti sobě dál bojovali ukrajinští nacionalisté Stepana Bandery, polští partyzáni a legální sovětská vláda v čele s NKVD. Všichni chtěli mít jen sami pro sebe ten kus země, kde Leon strávil hezké dětství. Na obyčejné lidi nikdo nebral ohled.

„Všechny strany si navzájem krutě odplácely. Třeba ruští vojáci NKVD přišli k postřelenému banderovci. Řekli mu: My ležící lidi nezabíjíme. Na ta slova ho dva vojáci zvedli, drželi ze stran a třetí do něj bodal bajonetem. Nebo zjistili, že jedna holka pomáhá banderovcům jako zdravotnice. Sousedé ji pak našli rozbodanou k nepoznání. Vzpomínám si, jak k nám po válce přijeli Rusové. Vojáci tábořili na zahradě a jejich velitel Kovpak spal u nás v domě. Najednou tam přivedli banderovce, kterého někde chytli. Chtěli ho zastřelit hned na dvoře. Maminka prosila Kovpaka, ať to udělají jinde. Bála se, že až Rusové od nás odejdou, přijdou si to s námi vyřídit banderovci. A budou ještě krutější.“

NEVĚŘILA SVÝM OČÍM
Vycestovat z nebezpečné oblasti se Oleně naskytlo letos v únoru. „Na čtrnáct dní byl v Oděse zřízen český konzulát pro krajany, kteří chtějí do České republiky. Hned jsem tam běžela a měla jsem strach, aby se na mě dostalo. Stálo tam asi sto lidí, kteří chtěli pryč. Předložila jsem svoje doklady a za dva tři dny jsem dostala povolení odjet. Vůbec jsem nevěřila svým očím, že se to vyřídilo tak rychle. V červnu jsme vyjeli autobusem z Oděsy. Cestovala jsem s dětmi a se mnou šest dalších rodin. Manžel ještě zůstává v Oděse, aby si vyřídil, co je potřeba a pak za námi přijede. My tady v hotelu zatím čekáme na vyřízení formalit.“

Za pomoci pracovníků arcidiecézní charity si chce v Praze zajistit bydlení. Už jí pomohli najít školy pro děti. Starší Polina studuje na střední škole v Praze a mladší syn chodí na základku do Milevska. „A já ráda vezmu jakoukoliv práci, klidně i dělnickou,“ připomíná Olena. „Budu se snažit postupně vypracovat. Právě si nechávám nostrifikovat svůj vysokoškolský diplom. Třeba se mi časem povede sehnat podobnou práci, jakou jsem měla v Oděse. Ostatně jsem v nejlepším věku na druhý start. Je mi pětačtyřicet. Muži v Oděse říkají, že v takovém věku jsou ženy jako jahody,“ směje se. Na základě rodokmenu, který předložila úřadům, se už k ní přihlásili i vzdálení příbuzní z Čech. Brzy po příjezdu ji navštívili a slíbili, že také pomohou.

CHÁPAT A POMÁHAT
Docela jinak z Ukrajiny odcházela rodina Polívkových v roce 1947 v rámci repatriace. I oni měli radost, že jim československá vláda umožnila odjet. V oblasti, kde jejich předkové založili zemědělství a vybudovali průmysl, pořád neustávalo vraždění. Poslední informace, kterou se dozvěděli na nádraží v Hlinsku, byla, že lupiči zastřelili jejich souseda. S radostí přijeli do vlasti svých předků, ale tam je nikdo nečekal.

„Lidé vyšli z vlaku a každý se musel hned postarat sám o sebe. Kdo měl příbuzného, šel k němu a třeba přibral i další navrátilce, kteří nikoho v Čechách neměli. Domorodci se na nás dívali skrz prsty. Vláda totiž pro nás chystala domy po odsunutých Němcích. A národní správci v těchto oblastech si ke svým hospodářstvím přibrali i tyhle baráky, i když věděli, že nám je pak budou muset předat. Do toho ministr zemědělství Ďuriš nařídil, že v žádné obci nesmí být víc než jedna třetina volyňských Čechů. Vědělo se, co volyňští Češi zažili na Ukrajině s NKVD a že nefandí komunismu. Mezitím už se připravoval komunistický převrat a budoucí vláda si nepřála, aby někde měla hodně odpůrců pohromadě.“

Tahle doba už patří minulosti. Leon Polívka je v České republice rád a na Ukrajinu by rozhodně nechtěl jít bydlet. Pro krajany, kteří odtud přijíždějí, má velké pochopení. „Oni tam opravdu nemají žádnou budoucnost, protože problémy na Ukrajině jen tak neskončí. Co si budeme povídat, Putin nemůže překousnout, že Ukrajina chce k Západu. Ví, že pokud vstoupí do Evropské unie, vstoupí taky do NATO. Udělá všechno proto, aby se to nestalo. Je dobře, že se naši krajané vracejí. Měli bychom chápat jejich situaci a pomáhat jim,“ radí volyňský Čech.

Předplatné časopisu je možné pořídit ZDE