Zápisník z cesty kolem světa #2 - Loučení s Rumunskem

VE SVĚTĚ MARNĚ HLEDÁM LHOSTEJNOST

Opouštím Rumunsko. Nechal jsem tu kus svého srdce, stejně jako litry potu. Miluji ho, i nenávidím. Celých osmnáct dnů jsem se snažil pořídit fotky, které by Rumunsko vystihly, ale víte co? Nejde to. Uvědomil jsem si, že Rumunsko se nedá nafotit. Rumunsko si prostě musíte prožít.

Potuloval jsem se jen s batohem na zádech Rumunskem přes dva týdny. Víc času už mu věnovat nemohu, je třeba se posunout dál.

Rozdělil jsem svou návštěvu mezi velká města, jako Arad, Temešvár, Sibiu, Brašov, nebo Constanta. Stejně, jako mezi divokou přírodu a malé, zapadlé vesnice v kopcích, kde stále žijí Češi. Ano, slyšíte správně. Představte si vesnici. Malá, kdesi v kopcích, kde lidé mluví česky (i když místy už používají archaické výrazy) a stále nezamykaji své domy. Kde se nakupuje tak, že na nejbližším sloupu elektrického vedení necháte na háku tašku s lístkem co chcete a peníze. Až kolem pojede prodavač, tašku naplní, drobné vrátí. Lidé jsou tu hodní, skromní a nesmírně pohostinní. V těch nejzapadlejších nechytíte signál mobilu, jen na kopcích. A internet? Většinou také nečekejte.

Bydlel jsem týden po domech místních lidí. Myl se v lavorech, chodil na kadiboudy, topil si v kachlových kamnech, sledoval s nimi telenovely na černobílých televizích, vypil nespočet místní pálenky a snědl hromady místního a vynikajícího jídla. Žádné polotovary, žádné náhražky. Co mají, o to se s vámi podělí. Čas tu plyne jinak. Pomaleji. Jednu chybu to ale přece má – vesnice vymírají. Mladí odcházejí, pole nikdo neobdělává, stavení jsou opuštěná, nebo je vykupují Rumuni, jako chalupy na prázdniny. Možná za padesát let už tu nebude koho navštívit.

Města jsou v Rumunsku úplným opakem venkova. Čistá (relativně), moderní. Nijak se neliší od těch v západní Evropě. Bohužel. Globalizace dorazila i sem. Řetězce fast foodů, nákupní domy, známé značky oděvů. Nerad to říkám, ale procházet se po Temešváru je skoro stejné, jako procházet se po Budějovicích.

Jedno ale venkov a města mají společného – lidi. Je úžasné, jak se mi tu každý snažil pomoct. Ta naše česká uzavřenost a lhostejnost tady prostě není a nenašel jsem ji ani v Maďarsku.

Možná máme lepší zdravotnictví, silnice, a určitě čistější přírodu, ale na tom chování k druhým by jsme měli ještě zapracovat! Ono to v tom světě vážně není tak zlé…

Sledujte mě na facebooku Wildtrip.cz

1. díl zápisníku: ZDE