Úvodník k zimnímu číslu: Čas naslouchat

Je to jako v tom vtipu: Co se stane, když se sejdou křesťan, žid a muslim? Právě že nic, jsou to všechno chytří lidé, tak spolu jdou na pivo. Vedl jsem koncem roku řadu rozhovorů s lidmi, kteří by mohli nadávat. Mluvil jsem s dámou, která utíkala před komunisty po osmašedesátém do Německa, s mužem, kterému komunisté v padesátých letech sebrali statek a celou rodinu vystěhovali na severní Moravu, s holkou z rodiny, která měla v Liberci činžák, ale protože to byli Němci, sbalili si po válce kufr a zmizeli v odsunu. Tihle všichni by mohli vyprávět o tom, jak jim život a svět ublížil. A měli by pravdu, protože ublížil. Přišli o domov, o ten nejzákladnější pocit bezpečí. A přitom s pokorou vyprávějí svůj příběh. Nejde jim o nic víc, než aby někdo naslouchal, co se ve střední Evropě, v naší české kotlině, dělo ještě před pár desítkami let. Co zažili, co viděli – o čem mohou podat svědectví.

Sejde se Čech a Němec, sejde se žid a křesťan… a jeden druhého nechá vyprávět. Jsme zase v době, která ráda generalizuje, rádi na ty pytle píšeme celé skupiny. Zase si tak trochu hrajeme na hodné a zlé: a sami v těch legendách přirozeně zastáváme roli těch nejlepších. Je to pohodlné, rozhodně pohodlnější, než každý příběh rozebrat a podívat se do něj: hledat a pojmenovávat, protože v každém z nás je kus toho i onoho. Mám rád rozhovory s lidmi, protože teprve tam se člověk může ptát na motivace. A rozklíčovat, že motorem sváru nebývají zlé úmysly, ale špatná interpretace. Že jen málokdo koná tak, aby vědomě ubližoval. Jen spolu nemluvíme. On ten křesťan, žid a muslim spolu taky nechodí tak často na pivo. Ale když půjdou a nebudou to blbci, půjdou pak spolu zase.

Advent a konec roku je nejlepší čas na rozhovory – napříč rodinou, domem, ulicí. Když spolu nemluvíme, jeden druhého neslyšíme. Teď, v těch krátkých dnech a nekonečných nocích, přichází čas naslouchat. Přeji požehnané Vánoce – a čas na druhé lidi, na hlas jejich příběhů.