Úvodník k říjnovému číslu: Na statku
Měl jsem přečtené všechny časopisy a prošmejděný celý internet. A do Krakova zbývaly ještě čtyři hodiny cesty. Seděl jsem v kupé s americkou rodinou, staršími rodiči a jejich dvěma dětmi kolem třicítky. Když zjistili, že jim rozumím, a co nerozumím, přeloží Google, začali jsme si povídat – hlavně o dětech, syn David byl učitelem historie v Texasu, rodiče žili v Kalifornii. Vyrazili na trip – přiletěli do Prahy, tři dny pobudou v Krakově a pokračují do Budapešti. Mají kořeny v Polsku a na Slovensku, chtěli tam zahlédnout odlesky rodinné minulosti.
Mluvili o tom, že jsou spolu málo. I když je letadlo spojí za pár hodin, vídají se hlavně o svátcích. Proto vyrazili do Evropy – aby byli chvíli spolu. A pak se zase rozletí, budou si volat, psát a budou si chybět. Ptali se, odkud jsem, Budějovice jsem přiblížil Budweiserem, který stejně mají spojený s Amerikou, takže nevěděli, a ptali se, v jakém státě mám rodiče, kde jsem studoval, jaká je moje mateřština a v jakém jazyku vychováváme děti. Uvědomil jsem si, jak moc je můj příběh plochý – a jak je typicky český. Všechno se, od narození až po smrt, točí v jedné malé zemi, a od chvíle, kdy jsme z republiky vyhnali Němce, i v jednom jazyku.
Vzpomínal jsem na kamaráda, který pochází z Německa a nastěhoval se do Čech. Jeho rodiče žijí v Berlíně a bratr v Izraeli. Vídají se málo. Občas společně dobijí Berlín nebo popijí v Mnichově na Oktoberfestu a zase si jde každý po svých. Někdy se cítí osaměle a vykořeněně, ale takový je dnešek, říkají. Jako životní prostor si vybrali celý svět. Na Lipně vaří kafe Angličan, má stánek hned u přívozu, a vypráví o tom, jak se zamiloval a odešel na Šumavu. Rodinu má také po celém světě. Neví, jak se to stalo, ale všichni jsou jinde a každý nakonec sám. Říkal, že Češi žijí jako na statku. Pohromadě, kousek od svých rodičů, a když nám dojde mouka nebo koření, nemusíme do obchodu, stačí na sebe zaklepat. Málokdo opustí město, kde se narodil. Málokdo vyletí z hnízda a nekoupí si zpáteční letenku.
Ten Angličan od přívozu řekl ještě něco. Tu blízkost blízkých vám závidím. Stisk ruky je hřejivý, stejně jako objetí, a telefon neobejmete. Globalizované rodiny vytvářejí jen iluzi rodin, protože nemají společné zážitky. Rodina není Coca-cola, kterou koupíš na každé pumpě a vždycky chutná stejně. Je fajn poznat svět, cestovat a rozhlížet se. Něco vidět. Ale je taky fajn mít možnost dojít k rodičům a sourozencům pěšky.
Americkou rodinu jsem pak fotil na krakovském nádraží. Chtěli mít památku, až se zase rozletí.
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!