Jenže!

Prostor celé plochy mezi sady a muzeem má obrovský potenciál, existují dobré projekty, které by ploše vrátily důstojnost. Dnes je tam parkoviště, zakrytá Mlýnská stoka, všechno je hlavně funkční, ale estetika žádná. Když radnice nějaký prostor nesvede dobře vymyslet a využít, nechá tam parkovat auta. Má tohle být hlavní funkce náměstí? Nebo od něj čekáme víc?

Žít ve městě, žít městem. Může tam vzniknout nábřeží, stačí jen osvobodit zabetonovanou vodu. Dobří architekti mají dobré vize, a v Budějcích takoví jsou – vědí, co promarňujeme tím, že jsme jeden parkovací dům rozložili do plochy Senovážného náměstí. Že by tam mohla být skvělá zóna, kde budou sedět lidé u vody, že by tam mohly fungovat kavárny, které budou těžit z toho, že je tady Budějčákům dobře. Jenže… Parkoviště je tam už dlouho, současnému stavu jsme přivykli. A snaha něco změnit je marná tak často, že se už o to skoro nikdo nepokouší.

Na tom nešťastném náměstí, před poštou, teď vznikl pomník. Patří tam i historicky, navíc uctil letce RAF. Zasloužil se o něj hlavně Vladimír Vopalecký. Překonával překážky, smekám, má můj obdiv. Jenže… Toho nápadu se původně ujalo město, nechalo vypsat architektonickou soutěž, na stole se setkaly návrhy různých kvalit. Nic z toho se nepoužilo, soutěž dostala punc neúspěšné a skupina nadšenců založila občanské sdružení, které mělo dotáhnout vizi do konce. Výsledek dokazuje, v čem žijeme – to, co vymysleli architekti, hodíme do koše, vymyslíme něco svého. Jenže ne k sobě na zahradu, ale do plochy náměstí, do veřejného prostoru, o kterém je potřeba vést diskusi a klidně opakovat soutěž pětkrát, aby se podařilo najít nejlepší návrh. Pomník letcům RAF, letadlo s poškozeným křídlem, připomíná nejtradičnější vojenské pomníky, kromě smyslu na něm nic není.

Jenže… ono se to líbí. Na sociálních sítích jen zlomek lidí poznamenal, že na tak exponovaném místě a v takové úctě, jakou k letcům RAF chováme, by mělo stát něco lepšího. Vypovídá to o jediném, že ve veřejném prostoru ztrácíme rozeznávací schopnost. A pak můžeme stokrát mluvit o tom, že za posledních dvacet let v Budějcích nevyrostlo prakticky nic, co by mělo dočinění s architekturou. Tak, jako si ve snaze ušetřit kreslíme plány na dům sami, teď začínáme kreslit pomníky. Asi bychom si měli poplácat po ramenou, že jsme národ renesančních lidí, umíme totiž všechno. Jenže…

(pozn. některé z návrhů k prohlédnutí ZDE, realizovaná podoba ZDE)