Jeď, makej, go!
Stáli jsme na Rudolfovské v Budějovicích a sledovali nekonečný dav běžců, který se vléval do ulice od Sadů. Osmý kilometr půlmaratonu. Někteří už běh vzdali a raději šli, nevěřícně přitom zírali na Keňana, který se po Rudolfovské řítil v protisměru, měl tedy v nohách už šestnáct kilometrů. Náš starší syn seděl na popelnici, nadšeně tleskal, ale běžec ho přes jásot ostatních stejně nemohl slyšet. Jeď, makej, go! Mladší syn upíjel džus na patníku a nohou odhrnoval kamínky. Jen o kus dál, v uzavřené Otakarově ulici, se právě jedna paní domáhala toho, že chce projet přes Rudolfovskou. Že je tam právě závod, ji nezajímá. Tohle je přece silnice a silnice patří autům. Kdo safra ten závod dovolil?
Kdy jsme tenhle pohled přijali? Všechno vydělovat. Navzájem se blokovat. Neuhnout. Někdo kdysi rozhodl, že silnice budou patřit autům, a vyhnal z nich lidi. V ulicích místo trávníků a stromů rostou auta. Kdybyste si na parkovací místo vytáhli gauč a chtěli tam pár hodin posedět s kamarády nebo s knížkou, přijede policajt, protože blokujete veřejný prostor. Za to byste měli zaplatit. Stejně tak přece není možné vyskládat zboží z obchodu na chodník, vytáhnout židličky před kavárnu, přistavit kontejner na odpad, když přestavujete dům. Jedině až zaplatíte. Komu? Radnici, která má silnice a chodníky ve správě jen proto, aby se o ně někdo staral. Je to trochu perverzní – je to váš veřejný prostor udržovaný vámi placenou samosprávou, pro vás. Ale úřední prst je vztyčený, abyste tam nechtěli trávit čas a mít chvíli pocit, že vám ten prostor skutečně patří.
Tak slouží hlavně autům. A ty pouštíme ještě dál, do svých zahrad. Když jsme loni sháněli byt v činžáku, kde za barákem není parkoviště, ale trávníky, stromy a třeba altán, kroutili realitní makléři hlavou, protože většinou to lidé chtějí obráceně. Najet autem až do ložnice, otevřít dveře a převalit se na rozestlanou postel. Náš prostor začíná dveřmi bytu – tam chceme bydlet. Možná se neumíme dělit. O zahrady činžáků nebo chodníky. Proto tam odmítáme žít, neumíme to. A proto tam místo nás bydlí auta.
Půlmaraton vykreslil něco, co se kolem nás děje. Jeden den se nedostaneme svým vozem až do postele a strhne se diskuse, jestli je taková akce vůbec prospěšná, když se při ní tak špatně žije. A přitom kdyby ta paní na křižovatce Otakarovy a Rudolfovské vylezla z auta, mohla vidět běh vytrvalého Keňana, který utíkal pro vítězství. Ona jako poražená couvala zpátky a nadávala. Neviděla nic. Náš starší syn přitom už stál na popelnici, ruce nad hlavou, tleskal, co mu síly stačily, a strhnout se nechal už i ten mladší, když odložil džus a volal s ostatními: Jeď, makej, go!
Užijte si léto!
Jan Štifter, šéfredaktor