Život jedním tahem
Míšo, co tě přivedlo k malování? Byl to už tvůj dětský sen?
Sen? Ne ne, toužila jsem být zubní laborantkou, malování byl kromě plavání jen můj velký koníček a relaxace, uklidnění, takže jsem o tom ani nepřemýšlela. Malovala jsem si jako každá malá holka a o přestávkách kromě řádění z nudy malovala karikatury svých spolužáků. A těm se to samozřejmě líbilo, takže jsme se tím nakonec bavili všichni. V té době by mě nikdy nenapadlo, že malování, i když ne karikatur, bude jednou moje práce.
Říkáš, že jsi malovala od dětství, i když tehdy hlavně karikatury spolužáků. Jak ses dostala právě k černobílé kresbě?
Začínala jsem pastelkami, tužkou, akvarelem, ale poté, co jsem objevila černou tuš, zamilovala jsem se a už jsem ji přes dvacet let věrná. Kresba je médium, které považuji za latinu v umění.
Jako jedna z mála dokážeš některé kresby udělat jedním jediným tahem. Jak?
To je častá otázka. Někdy těžce, jindy lehce. Těch možností je vždycky spousta, a právě to mě na malování baví nejvíc. Použít co nejméně tahů a zároveň vyjádřit myšlenku a obsah. Mám ráda jednoduchost a čisté linie.
Na většině tvých obrazů vidíme ženy, nebo tedy jejich siluety, většinou bez šatů. Proč maluješ nejraději něžné pohlaví?
Lépe se mi malují ženy a různé podoby ženství, i ve své nedokonalosti nám jsou tak blízké. Líbí se mi, když je žena ženou. Jsou pro mě více nositelkami emocí. Mají odlišné naladění duše a řeč těla. Mám ráda jejich ženskost, něhu a jemnost, eleganci, jejich touhy, vášně, mateřskost. Proto tvoří většinu mých obrazů ženy. I jako personifikaci používám nejčastěji figurálně ženu.
Stojí ti někdo modelem, nebo maluješ podle vlastní fantazie?
To je krásná otázka, která mě vždycky rozesměje. Zatím jsem tuto touhu, aby mi někdo stál modelem, v sobě nepocítila. Napadá mě snad jen nějaký model pro karikaturu. Dříve mi stával modelem pro mé akty můj manžel, lodičky jsem domalovávala až poté, co byl unaven a usínal v jiné poloze u televize. Dnes už ho raději netrápím, vystačím si s představami.
V poslední době maluješ i obráceně, bílou kresbu na černé pozadí. Jak tě tato změna napadla a o co je větší zájem?
Nedávno jsem od jednoho nejmenovaného výrobce dostala velmi zajímavou sadu tuší. Od bílé počínaje, po stříbrnou nebo zlatou, a tak jsem s nimi s radostí začala opět experimentovat. Ohlasy na novinku jsou zatím příznivé, tak uvidím, i když klasika stále vede.
Chystáš výstavu v Dubaji a některé obrazy jsi musela tomuto městu přizpůsobit. Co máš pro tuto výstavu připravené? A myslíš, že siluety obnažených žen by v Dubaji nevydýchali?
Na výstavě v Dubaji velmi intenzivně pracuji, hodně mi na ní záleží. Budou tam prezentována díla, ve kterých použiji novinky s tušemi, a některé části obrazů budou ve tmě svítit. Co se témat týče, jsem sama zvědavá na reakci místních i jiných zahraničních návštěvníků. Všeobecně si stejně myslím, že většině mužů na celém světě se líbí podobné věci, akorát platí přísloví „Jiný kraj – jiný mrav“. Ale samozřejmě mám připravenou i jinou tematiku, která je blízká jejich zvykům a kultuře. Tak mi držte palce, ať mé linky vydýchají a budu se moci vrátit domů.
Tvé obrazy jsou velmi oblíbené i pro svou jednoduchost, mohou zdobit snad každý interiér. Lidé, kteří je mají, říkají, že dokáží pohladit po duši. Setkáváš se i s kritikou?
Zatím jsem se s ní nesetkala a mám z toho velkou radost. Ale to samozřejmě neznamená, že se všechno, co namaluji, líbí úplně každému. Každého z nás prostě pohladí po duši něco jiného. Jsem šťastná, když mé obrazy dělají lidem radost tak jako mně, když jsem je přiváděla na svět.
Kromě obrazů jsi společně s velmistryní v šachách Eliškou Richtrovou připravila nedávno netradiční omalovánky.
Byla jsem velmi potěšená, když mě oslovila paní Eliška Richtrová s tím, zda bych byla ochotná vytvořit při spolupráci s památkovým ústavem omalovánky historických památek pro děti a dospělé. Nadchl mě nápad přiblížit dětem a lidem, kteří ve městě žijí, historické památky. Občas míjíme objekty, které mají mnohdy svůj vlastní velice zajímavý příběh.
V posledních měsících se sbírka tvých obrazů rozrostla i o další novinku a tou jsou velké obrazy, na kterých jsou klíče do různých měst. Která města jsi už svými obrazy odemkla?
Právě v souvislosti s hledáním toho správného námětu na titulní stránku omalovánek mě napadlo vytvořit klíč, na kterém budou soustředěné jejich hlavní dominanty, a to byl už jen krůček od nápadu vytvořit sérii k dalším klíčům ostatních našich i zahraničních měst. Mám třeba klíč Prahy a připravuji i další.
Byla jsi ale oslovena i k dalším projektům. Prozradíš o nich něco?
Pokud máš na mysli spolupráci s unikátním pražským muzeem voskových figurín Grévin, které je mimořádné v rámci celé republiky, tak to mě velmi těší. Kreslila jsem pro ně obrazy figur Charlieho Chaplina, Einsteina nebo Marilyn Monroe, což mě hodně bavilo. Postupně budu dělat i další. A pak jsem se seznámila s úžasnou, mladou zpěvačkou, šansoniérkou Petrou Hapkovou, dcerou geniálního skladatele Petra Hapky, která mě oslovila, zda bych jí nenamalovala portrét na booklet k jejímu novému CD, které chystá.
Vím, že jsi pracovně opravdu velmi vytížená, o tvé obrazy je veliký zájem. Měla jsi někdy chuť se živit něčím jiným a malování si nechat jen jako koníček?
Malování bylo celý život mým koníčkem, který se stal mým povoláním, za což děkuji Bohu.
Máš dva syny. Kolik jim je let a co dělají? Zdědili po tobě talent?
Mé děti jsou mým největším štěstím v životě, pro které jako každá mamina dýchám a žiju. Staršímu Honzovi je 19 let a studuje na vysoké škole v Anglii, jsme na něj nesmírně hrdí. Navíc, neuvěřitelným tvůrčím talentem vládne v kuchyni. S mužem občas valíme oči, odkud své kreativní a zároveň velmi chutné nápady loví. A už teď závidím ženě, kterou si jednou přivede a bude ji v kuchyni takhle okouzlovat. Mladšího syna Josefa zatím zajímá grafický design a vše, co se dá ovládat jen klávesnicí u počítače. Necháme se tedy překvapit, o co se bude zajímat dál.
V rodině ale umělecký talent bezpochyby máte. Tvůj bratr je sochař, teta herečka.
Z umělecké rodiny nepocházím, ale vzhledem k tomu, že bratr František Postl je sochař, tak se možná nějaký bludný gen v našem rodě asi skrýval. Letos na podzim byla odhalena v Českých Budějovicích Františkova socha Přemysla Otakara II. Kromě toho, že je sochař, působí zároveň jako pedagog na SUŠ svaté Anežky v Českém Krumlově. Naše teta Hana Čížková je herečka. Znáte ji třeba z Kameňáků, které se točily v jižních Čechách, z filmu Fotograf a dalších. A je s ní občas velká legrace.
Co dělá tvůj manžel?
Můj muž Miloš vlastní firmu na vybavování interiérů pro domácí i komerční klientelu.
Jak odpočíváš, když máš třeba volný čas jen pro sebe? Co máš kromě malování ráda?
Žiju úplně obyčejný život starostlivé mámy a manželky. A každý den je u nás zcela jiný, ale to zná každá maminka s dětmi. Času mi v poslední době moc nezbývá, proto si ho víc užívám v okruhu rodiny a pár přátel. V poslední době jsem se vrátila k angličtině, k plavání, nadchla jsem se pro pilates a alpining, s Josífkem chodíme na tenis a takzvaně v mezičasech stále pracuji. Práce se mi stala koníčkem a koníček prací. Jsem za to moc ráda.
Jsou Vánoce, za chvíli přivítáme nový rok 2016. Co si od něj přeješ?
Těším se na Vánoce, až budeme celá rodina spolu a všichni doma. A nechci, aby to znělo jako nějaká fráze, ale přeji nám všem prostě to, co nejvíc potřebujeme. Tedy lásku, klid a zdraví. A přála bych si, abychom na sebe byli milí a člověčí i ve dnech, kdy nám zrovna, jak se říká, nesvítí slunce.
... ROZHOVOR BYL UVEŘEJNĚN V ZIMNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Předplatné časopisu je možné pořídit ZDE