Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

V srdci jí bije Indie

Indie je jí druhým domovem. Jezdí tam pravidelně od roku 1998. Prožila tam lásku, rozkrývá odlišnost a různost tamní kultury, zachycuje ji na svých snímcích. Fotografka Kamila Berndorffová z Blatné vypráví o své dobrodružné cestě do indického státu Manípur, kam se vydala za starým českým farářem Janem Medem. Znovu tak ožívá její výprava s teroristy v autobuse, znovu hoří cisterna s benzínem, znovu se děje jeden malý zázrak.
Josef Musil
04. Srpen 2014 - 10:15
Subtitle
Kamila Berndorffová

Když jsem za vámi jel a přemýšlel, na co se vás nejdřív zeptám, napadla mě dvě jména, která se v souvislosti s Indií skloňují už víc než rok. Bohužel je to smutná záležitost. Hana Humpálová a Antonie Chrástecká. I ony cestovaly do Indie, ale sotva překročily hranici z Íránu do Pákistánu, unesli je neznámí ozbrojenci…
Je mi jich hodně líto, měly velikou smůlu. Když se to stalo, byla jsem zrovna v Indii. Netajím se tím, že bych se chtěla do Pákistánu podívat. Ale zatím bych se tam neodvážila. A už vůbec ne v době, kdy došlo k tomuhle únosu. Je to tam opravdu hodně nebezpečné. A to nemám zrovna nějak moc velké zábrany a ne že bych se nějak moc bála. Vždycky si sice myslím, že to se mnou musí dobře dopadnout, jenže na druhou stranu už jsem si vypěstovala dost silnou intuici. Ta mi napovídá, co si můžu dovolit, a co ne.

Jenomže tyhle dívky s sebou měly jako doprovod policistu, a přece se to stalo. I vy cestujete po Indii v oblastech, kde není bezpečno. Jak vlastně vyhodnotíte míru rizika?
Kromě cestovatelských zkušeností se musíte důkladně informovat o místním dění. V Indii je jednou z takových oblastí třeba Kašmír. Má období, kdy je nebezpečný a kdy je bezpečnější. Tam je to v některých místech o strach, když jsou napjaté vztahy mezi Indií a právě Pákistánem. A napjaté jsou zase podle toho, která politická strana zrovna stojí ve vedení Indie a nakolik je nacionalistická. Když jsem se tam chystala, vyslechla jsem si nejdřív všechny informace, co a do jaké míry je tam nebezpečné. Potom jsem cestu načasovala na dobu, kdy tam nebyl žádný konflikt a ani nehrozilo, že se nějaký rozpoutá.

Ale ani pak přece nemůžete mít jistotu.
To bych se ale nepodívala skoro nikam. Já vždycky říkám, že většina zemí na světě je nebezpečná asi jako dálnice mezi Prahou a Brnem. Tudy když jedu autem, vrhám se možná do většího rizika než jinde na světě.

Udělala jste někdy při vyhodnocování situace chybu?
Udělala. Bylo to v době mých cestovatelských začátků, v roce 2001. Toužila jsem se podívat na severovýchod Indie, do oblasti, o které se skoro nemluví. Je tam sedm oblastí, které chtějí vyhlásit nezávislost na Indii. K tomu náboženské konflikty, nevraživost mezi etniky, sociální problémy, prostě tam je všechno proti všemu a ještě tudy vede zlatá drogová cesta, plno lidí tam fetuje, je tam hodně HIV pozitivních. Indická vláda na tu oblast dost kašle. To všechno jsem podcenila. A došlo mi to až ve chvíli, kdy se kolem střílelo a poblíž vybuchla cisterna benzínu.

Co vás k takové cestě vlastně lákalo?
Dozvěděla jsem se, že ve státě Manípur žije a pracuje starý český farář s krásným jménem Jan Med. Při tom jsem si uvědomila, že o Manípuru se vůbec nikde nic nepíše. V žádném průvodci jsem ho nenašla. A přece tam nastálo zakotvil salesiánský misionář z Jihlavy. Na arcidiecézi mi řekli, kde ho přibližně najdu. Těšila jsem se, že při té příležitosti oblast procestuju, poznám a udělám zajímavé fotky.
 
Řekl bych, že to není mnoho informací pro cestu do nebezpečné země…
Viďte? Ten nápad jsem dostala v roce 2000. Zároveň jsem zjistila, že do Manípuru potřebuju povolení, protože tam turisti nesmějí. Už tehdy mě mohlo varovat, když mi na indické ambasádě v Praze řekli, že vůbec nevědí, že nějaký Manípur existuje. Proto mi vízum nedali. Ale dostala jsem povolení jet do Indie jako takové, protože Indii naštěstí znali. A tak jsem dojela do Dillí a zkusila jsem si zažádat na nějakém úřadě, už si ani nepamatuju, na kterém.

O Indech se říká, že jsou vyhlášení byrokrati. Je to tak?
Doslova. Předávali si mě jako horkou bramboru. „Tam vás nepustíme,“ říkali. Až poslední úředník připustil: „Dobrá, ale musíte být jako skupinka čtyř lidí.“ „Výborně,“ já na to, „vezmu si s sebou tři indické přátele.“ „No to ne! Musíte být všichni bílí.“

Vám to nepřipadalo divné?
Ale jistě, jenomže když Indii teprve poznáváte, připadá vám tam divné kde co. V té zemi lidé myslí úplně jinak než u nás. Tehdy jsem si ještě nemohla troufnout přechytračit nějakého indického úředníka. Zato na ty naše jsem vymyslela novou taktiku. Další rok jsem znovu zašla na ambasádu v Praze. Zeptala jsem se, jestli mi dají povolení do kterékoliv oblasti v Indii. Odpověď zněla: „Samozřejmě.“ „Tak já chci do Manípuru.“ Buch, razítko – „Tady to máte.“

A bez tří bělochů?
Klidně sama. Ale radši jsem s sebou vzala kamarádku Helenu. I ona dostala povolení bez problémů.

Ale co kdyby pak někdo v Manípuru řekl: Tohle povolení u nás neplatí.
Určitou pochybnost jsem měla. Proto jsem radši v Dillí navštívila úřad, který se zabýval speciálně oblastí Manípuru. Úředníci dokument nezpochybnili, ale řekli, že to pro nás není dobrá země k cestování a oni že by tam nejeli. Ještě jsem zavolala svému kamarádovi, který se v situaci v Indii dobře vyznal. „No holky, to je hrozný, aby vás tam neunesli, vždyť to je země horší než Kašmír!“ zhrozil se. A já na to: „Mně dalo práci získat to povolení, tak jedu.“

Opravdu jste se nebála?
V té chvíli ne. Měla jsem pocit, že už Indii znám. Velice naivní pocit, když uvážíte, že jsem tam prvně byla v roce 1998. A kamarádka jela do Indie dokonce poprvé.

Kdy tedy přišel ten první zlom?
Když jsme vystoupily po dlouhé cestě z vlaku v Guvahati a chtěly jsme pokračovat autobusem do Imphálu, hlavního města Manípuru. Lístek jsme koupily na poslední chvíli a vyšla na nás sedadla až vzadu. Myslely jsme, že pojedeme pět hodin, ale nakonec to trvalo čtyřikrát tak dlouho. Nikde žádná pořádná silnice, poskakovali jsme po takové polňačce plné výmolů, my vzadu jsme lítaly nahoru dolů a dělalo se nám špatně. Každou chvíli zastavili autobus vojáci kvůli zběžným kontrolám. Nakoukli dovnitř – bílé turistky! Něco takového tam nikdy neviděli. Ven a ukažte povolení. Pak se vysílačkou dlouho radili s velitelstvím. Nakonec nás poslali dál. Lidi v autobuse kvůli nám trpěli, protože se ta šílená cesta protahovala.

Nepřipadaly jste si tam nepatřičně?
Už ano. Vedle Heleny seděl ustrašený hinduista, typický Ind. Zato můj soused, nesympatický mladík, měl malé šikmé oči a vystouplé lícní kosti. Takový typ lidí žije v Barmě – s ní Manípur sousedí. Nejdřív mluvil vcelku rozumně. Pak ale začal blábolit a byl nepříjemný. Usínal a hlava mu padala na moje rameno. Když se probral, zajímalo ho, jestli v láhvi od minerálky nemáme nějaký alkohol. U nich je totiž prohibice. Nato prozradil, že si dal heroin. A já se ho v té chvíli zeptala, jestli v oblasti nejsou teroristi. „Nejsme teroristi, jsme vlastenci!“ opáčil. „Bojujeme za samostatnost Manípuru!“

To jste se zeptala toho pravého…
Vím, zase chyba, ale aspoň už jsem věděla, co mě čeká. Řekl mi, že se tam střílí každý den. Brzy jsme střelbu uslyšeli. A výbuch, někde blízko. Vlastenec vysvětlil, že partyzáni hodili pumu na cisternu s benzínem. On je křesťan, ale nejvíc nenávidí právě vojáky a indickou vládu. A taky hinduisty. V té chvíli hinduista vedle Heleny začal šeptat ještě víc než předtím: „Co tam jedete dělat? To je ošklivá, nebezpečná země.“  

Snad jste mu neřekly, že tam jedete fotit?
Ne, řekly jsme, že chceme navštívit pana faráře. Víra je tam pro lidi hodně důležitá, takže to byl pro mužíčka dostatečný důvod. I tak si ale poťukal na čelo.

Indové, kteří mají tolik odlišnou kulturu, používají jako my poťukání na čelo, aby vyjádřili, že je druhý hloupý?
Ano, ale řekla bych, že míň než my. Ani já se tam tomu někdy neubráním, když se rozčílím na rikšáka nebo po mně někdo chce víc peněz, než je v kraji zvykem. Zrovna naposled jsem to použila, když jsem si v Dillí na trhu kupovala pandžábí. Hrozně se mi líbilo a to je pro Indy signál, aby napálili cenu. Prodavač řekl tak nehoráznou částku, že jsem si zaťukala na čelo a zakřičela jsem anglicky: „Ty jsi nemocný, ty potřebuješ do nemocnice!“ Všichni Indové okolo se rozchechtali, prodavač pro ně byl hrdinou dne, že mu tam Evropanka sehrála takové divadlo. Šaty najednou stály akorát. Dneska už vím, co si kde můžu dovolit. Ale tenkrát v tom autobuse ne. A bylo mi jasné, že ustrašený hinduista má pádný důvod, aby si před námi poťukal na čelo.

A když jste konečně přijeli do Imphálu?
Byly jsme úplně bezradné. Nikdo se nechtěl se západními ženami bavit, aby tím nevzbudil pozornost. Dívali se na nás opravdu divně. Nemohly jsme sehnat hotel na přespání. Musely jsme využít veškerý šarm a důvtip, abychom sehnaly dopravu a levné ubytování poblíž centra.

Jenže co dál?
Skoro to vypadlo, že se budeme muset vrátit s nepořízenou. Kdyby si nás v tu chvíli někdo vyhlédl jako oběti pro únos, neměly bychom šanci. Nijak jsme si neodpočinuly. Imphál vypadal otřesně, zatopený ve smogu, všude odpadky. A všude zakuklení vojáci. Mířili na nás samopaly. Řeka, která Manípurem protéká, vypadala jako stoka. Začalo se stmívat a bylo nám zima. Zase jsme nemohly sehnat ubytování.

Takže jste se opravdu vrátily?
Zkusila jsem poslední věc. Když jsme totiž předtím cestovaly ve vlaku, seznámili jsme se tam s rodinou, která jela do Manípuru. Velmi příjemní lidé, ale pak s námi už nejeli autobusem. Dali nám na sebe kontakt, kdyby náhodou. Došla jsem do telefonní budky a vytočila číslo. Ze sluchátka se ozvalo: „To je skvělé, že jste přijeli, náš syn u vás bude za chvilku.“ Přijali nás k sobě domů, náš hostitel byl primář v místní nemocnici, takže najednou o nás bylo výborně postaráno a ukázali nám všechno zajímavé, co bychom samy nikdy nemohly vidět. Takové štěstí jsem pak ještě měla mnohokrát.

Setkala jste se tam i s farářem Janem Medem?
S ním to byl podobný scénář jako s celou naší cestou do Manípuru. Když jsem ukázala našemu hostiteli papírek s přibližnou adresou pana faráře, zavrtěl zamítavě hlavou: „Tam se určitě nedostanete, tam se střílí.“ Co se dalo dělat. I tak jsme tam měly díky našim přátelům hodně zajímavý program. Poslední den jdeme po ulici a najednou nás osloví starší sympatický pán. Odkud prý jsme. „Z České republiky.“ „Z Prahy?“ „Ano, vy znáte Prahu?“ podivily jsme se. „Neznám, ale náš pan farář je taky z České republiky. Nechcete ho navštívit?“ zeptal se.

Tak tohle už není obyčejné štěstí, ale snad samotný zásah boží.
Taky si říkám. Překvapeně jsme odpověděly: „Váš farář je pan Jan Med, ale ten je někde, kde se střílí!“ „Ne, ne, bydlí teď tady, jste kousek od fary.“ A už jsme u něj byly, krásné setkání.

Jsem rád, že se vám to nakonec vydařilo, ale přesto – riskla byste si jet tam znovu?
Určitě. Ale už bych si předem dobře zjistila místní situaci. Pokud vím, právě teď je tam docela klid, oblast je otevřenější a už tam jezdí víc lidí. Turisticky to ale není zajímavý kraj. Tam je to tak pro mě, která fotím bezprostřední život.

Jak se fotí v místech, kde na vás vojáci míří samopalem? Já bych měl strach vytahovat pouzdro s foťákem, aby si nemysleli, že mám nějakou zbraň.
Moje první zásada je chodit oblečená v tom, co se tam běžně nosí. Tedy žádné evropské oblečení. To sbližuje, protože Indové umějí ocenit, že se jim někdo snaží přiblížit. A když jsem někde, kde hlídají vojáci, radši se jich nejdřív zeptám. Vytáhnout před nimi z ničeho nic tu moji velkou zrcadlovku by nebylo rozumné.

Neříkejte, že vám to dovolí ozbrojenec v takové oblasti, jako je třeba Manípur?
A víte, že jo? Musí se na něj šikovně. Nejdřív říkám, že jsem turistka, že mě zajímá jejich země a fotografování je moje hobby. To někdy nezabere. A když ne, vytáhnu povolení, že jsem tam jako turistka, a proto můžu na veřejnosti fotit. A když konkrétně v Manípuru ani tohle nepomohlo, řekla jsem mu, že je sympatický muž a jestli bych si ho mohla vyfotit se svou kamarádkou. A tu se vedle zarputilého ozbrojence s šikmýma očima postaví bílá lady a usměje se na něj. Z tváře ozbrojence zmizí zarputilost a objeví se rozpaky. Takhle by s ním žádný válečný reportér nejednal. Uvěří, že jsme opravdu turistky. Můžeme fotografovat.  V Indii tohle všechno závisí na komunikaci. Když správně odhadnete situaci, vyfotíte opravdu leccos. Díky tomu jsem mohla pořídit třeba svůj fotoseriál o indické ženě v její domácnosti.

Je přesto něco, co se vám nepodařilo vyfotit a litujete toho?
To spíš mimo Indii. Když jsem měla pocit, že už jsem téma indických žen vyčerpala, poohlédla jsem se po dalším státě, kde bych mohla tematicky navázat. Před dvěma lety jsem zkusila Omán. Krásná, klidná země. Ale ženy nikde. Jsou za zdmi domovů. Jak se k nim dostat? Stalo se mi, že jsem potřebovala na toaletu, a nikde žádná veřejná nebyla. Zazvonila jsem u jednoho domu, otevřela mi paní a já jí vysvětlila svůj problém. Byla velice příjemná a pozvala mě i na čaj. Když jsem se jí zeptala, jestli si ji můžu vyfotografovat, tak v žádném případě. „Oblékněte si tedy burku,“ navrhla jsem, ale ani to ne. Tohle se mi nikde nestalo. Ani v Sýrii s tím nebyl problém.

Povedlo se vám nějakou ománskou ženu v domácnosti vyfotit?
Vůbec ne. Podnikla jsem víc pokusů, a vždycky to někdo zamítl. Muž, žena, prostě každý. Sice s úsměvem, ale striktně. Občas se k fotografování nabízel i sám muž, abych neodešla s prázdnou. Neznám ten důvod, byla jsem v Ománu zatím jen jednou, doufám, že ne naposled, a věřím, že se mi jednou taková fotka podaří.

Vaše hlavní země k fotografování je stejně Indie, ale co tam budete fotit, když už máte snímků žen hodně?
Nejen snímků žen už mám za těch sedmnáct let hodně, ale už mě taky nebaví fotit život na ulicích. Proto jsem si loni vymyslela nový projekt, který jsem nazvala Čísi svět. Je to sice zase život na veřejnosti, ale úplně jinak. Vyhledávám kontrasty a fotografuju pomocí přídavného světla, které je nastavené zboku a tím zvýrazní postavy, které jsou v popředí, ale v realitě. Obraz tak dostává zvláštní atmosféru.

Jakýsi surrealismus všedního dne?
Možná. Když se do něj člověk ponoří, najde v něm nějaký paradox člověka současné doby, nějaký zvláštní přesah, o kterém si vlivem našeho západního pohledu nebudeme jistí, jestli je pozitivní nebo ne. Jediné řešení je připustit si, že kultury sice vždycky budou odlišné, ale základní postoj ke světu i lidem je pokora. Jen tak můžeme všude s druhými žít v míru.

Jak si máme takové záběry představit?
Těžko se to popisuje. Třeba situace: Doslova rozsvícený indický chlapec s motocyklovou helmou na hlavě. Nikde nevidíme motorku. A co by s ní taky dělal na písečné pláži?  

To se opravdu stalo?
Jistě. V souboru nejsou aranžované fotografie. Stačí se rozhlédnout v době, kdy slunce jde už dolů a efekt přídavného světla bude patrný. Model se najde celkem snadno a pak už musím jenom rychle nastavit techniku. Rychle proto, že za pár minut budu mít kolem sebe hrozen zvědavých indických kluků.

A kdy se můžeme těšit na vaši výstavu?
V Českých Budějovicích v Galerii Nahoře budu vystavovat od 6. srpna do 21. září soubor Moje Indie. A v Blatné, v druhé půlce srpna v krásném prostředí místního kostela, soubor Čísi svět.