Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Pohlreich české muziky

Žádný jiný hudební publicista není v současnosti tak na očích. Z osobního blogu Hudební masakry, který mapuje paskvily a nešvary české hudební scény, vyrostl pořad, který týden co týden zhlédnou statisíce diváků. Sám Jaroslav Konáš ale mnohem raději píše o hudbě, která za to stojí.
Michal Špírek
31. Květen 2015 - 18:30

Začneme zostra. „Konáši, co ty jsi dokázal, že kritizuješ ostatní? Akorát se chceš zviditelnit na úkor druhých!“ Je vám to povědomé?

(směje se) No jo, věčná otázka internetových diskutérů a kritiků. To je samozřejmě nesmysl. Když jsem blog Hudební masakry zakládal, četlo ho opravdu jen pár kámošů, já se pod články ani nepodepisoval. Až když začala čtenost narůstat, řekl jsem si, že by asi bylo slušné nepsat anonymně. Nikdy jsem netoužil po zviditelnění, nenapadlo mě, že Masakry vyrostou do nynější podoby.

Podobných výkřiků se v diskusích k Hudebním masakrům najde hodně. Máte potřebu se obhajovat?

Baví mě těmto lidem odpovídat, protože jejich argumentace mi přijde úplně lichá. Pokud někdo v novinách hodnotí politiku, tak přece také nemusí mít politickou stranu. Nebo Míra Bosák, komentující Ligu mistrů, hraje tak leda hanspaulku. Člověk, který komentuje muziku, nemusí vyprodávat sály. Jde o to, aby měl čas muziku sledovat, měl v dané oblasti nějaké vzdělání a širší rozhled než čtenář, vůči kterému své články směřuje.

Francouzský spisovatel Gustave Flaubert jednou řekl: „Člověk se stane kritikem, když nemůže být umělcem.“

Já myslím, že tohle je dost mimo. Navíc se to proti nám vytahuje jen v případě, kdy se někomu nelíbí negativní recenze. U nás v redakci Headlineru sedí deset kritiků a každý z nich se věnuje aktivně muzice. Já pořádám koncerty, někdo má svou kapelu, jiný dělá dýdžeje. Všichni muzikou opravdu žijí, nesedí v koutě jako neúspěšní interpreti, co chtějí dštít síru na všechny strany. Ano, může se stát, že když dáš kritikovi do ruky kytaru, dopadne to naprosto otřesně. Ale když dáš super muzikantovi papír a řekneš: Napiš recenzi na tuhle desku, dopadne to stejně tak. Muzika a hudební kritika jsou dva samostatné tvůrčí obory, které se navzájem ovlivňují. Kritik není někdo, kdo někde neuspěl. Takový si sedne do hospody a vypráví ještě v sedmdesáti, kde mohl být, kdyby mu tenkrát basák neodešel na vojnu.

Vy ale hudební kořeny máte…

Studoval jsem textařinu, od čtrnácti let jsem hrál v kapele, pak vystupoval jako písničkář a dodnes pořádám koncerty. Jsem tedy v úzkém kontaktu s lidmi z hudební branže a na základě toho mohu tlumočit názory jak svoje, tak muzikantů. S nimi jsme častokrát seděli a povídali si o problémech, které jsem následně začal rozvíjet na Hudebních masakrech. Bral jsem to vyloženě jako volnočasovou aktivitu, kdy jsem si po večerech psal o tom, co mně na české hudební scéně vadí, proč třeba rádia hrají to a to.

Mimochodem, to platí dodnes, že nechápete, co v rádiích hrají?

Teď už chápu princip, chápu, jak fungují média, nahrávací společnosti. (z reproduktorů v restauraci do věty zazní pronikavé: „Žít jako kaskadér!“ a Konáš se zasměje) Ale nechápu, proč jsou posluchači ochotni ztrácet čas s hudbou, která se točí třicet let na místě. Místo toho, abychom sledovali mladé interprety, tak jsme se zasekli v určité hudbě, které posluchači věnují svůj čas a peníze. Jako když přijdete do restaurace a dáte si všude kuřecí steak s broskví a sýrem, který Pohlreich s Vaňkem tepou ve svých pořadech. Ale lidi si stejně nedají říct, prostě to chtějí.

Vy jste vlastně takový Pohlreich české muziky. Pořady jako Ano, šéfe! měly obecně na českou gastronomii pozitivní vliv. Vnímáte třeba nějaký posun k lepšímu v české hudbě, třeba i díky svému pořadu?

Občas se stane, že některé věci mají reálný dopad. Před Vánoci jsme odvysílali díl, který se věnoval městským adventním slavnostem, a v jednom městě měli tři týdny v kuse samé revivaly. Po odvysílání mi přišla reakce, že si na základě toho na radnici sedli a rozhodli, že příští roky už revivalové kapely zvát nebudou. Něco takového potěší.

Nabízí se otázka, zda už nemáte vytěžená všechna témata do Masakrů?

Nemám. Je to dáno i posluchači, kteří si stále žádají model muziky, který byl úspěšný. Vznikají nové a nové desky nabízející stále stejnou muziku. Klasický příklad je království v Dubném u Českých Budějovic, Šlágr TV. To je neskutečné impérium, které plodí stále stejnou muziku, sice s různými tvářemi, ale na stejném principu. Lidi to kupují, a tím je dáno, že takové projekty se objevují, a dokud lidé takovou muziku budou chtít poslouchat, objevovat se budou.

A proč lidé takovou hudbu chtějí?

Musím předem říct, že nedělím na posluchače s dobrým a špatným vkusem. Dělím na posluchače aktivní a pasivní. Aktivní si sedne k internetu, vyhledá si koncerty v okolí, některé navštíví, poslechne si album na Youtube, Spotify. Pasivní si pustí ráno Radiožurnál, poslouchá ho do čtyř a jde domů. Jako kulisu poslouchá proud hudby.

To ale přece není příklad Šlágru TV.

To je druhá věc. Ten svůj úspěch založil na agresivním marketingu, teleshoppingu, důchodci u televize jsou vystaveni nátlaku, aby zavolali a koupili si zboží. A pro ně je to nejjednodušší možnost, jak se k nové hudbě dostat, jen zvednou telefon, zavolají si z gauče do Dubného a za dva dny jim jejich pošťák zvoní s cédéčkem u baráku.

A co kdyby na Šlágru TV nabízeli hudbu jiného žánru nebo řekněme kvalitnější hudbu? Zvedl by důchodce ten telefon stejně?

Asi ne. Oni argumentují tím, že je to jediné místo, kde se hraje lidová hudba. Což je pravda, tomuto argumentu na jednu stranu rozumím. Lidová hudba měla v televizích obrovskou tradici, ale úplně vymizela. Česká televize svůj poslední pořad jí věnovaný zrušila. Šlágr TV tak zůstal jako jediný žánrově zaměřený. Pro mě ale to, co představuje, není lidová hudba. Je jejím absolutním dnem. Důchodci ale samohrajková melodie stačí, náročnější lidovou hudbu s živými nástroji často nebere.

Jsou Hudební masakry ryze českou záležitostí? Nebo by se hudební přešlapy našly i v zahraničí?

Masakry byl můj nápad a nikdy jsem nezjišťoval, jestli něco podobného funguje i jinde. Ale asi jen u nás vznikají uskupení jako revivaly Michala Davida, Kabátů, to je vyloženě česká specialita. A co se týče Šlágru TV, to je odkoukaný model z německých televizí, což přiznává i sám pan Peterka. Šlágr je v Německu pro lidovou hudbu trochu pejorativním označením. Ale marketing na něm postavený funguje velmi dobře a Peterka si toho dobře všimnul.

Co musí splňovat subjekt, který se ocitne v hledáčku Hudebních masakrů?

Primárně mě zajímá, zda míří do veřejného prostoru, jestli chce do médií, rádií, jestli chce prodávat desky a vystupovat veřejně. To znamená, zda chce, abych mu věnoval pozornost, peníze za desky a podobně. Internet je plný masakrů, které si lidé doma točí na webkamery, to je oceán špatné muziky. Ale to je mi jedno, takový člověk to dělá třeba pro srandu nebo jen není soudný. Ale ve chvíli, kdy chce takový muzikant jít ven s kůží na trh, bere to vážně, tak tam je ta hranice, kdy já ho mohu do Masakrů zařadit. Terč Masakrů není žádný nazdárek, ale člověk, který to myslí velmi vážně a chce uspět na poli hudebního průmyslu.

A vy si řeknete: Tak pojď, chlapče, teď tě sejmu.

Kdepak! To vůbec není účelem, z toho bych ani neměl sám dobrý pocit. Do Masakrů dávám písničky jako zboží, rozebírám hudbu, ale nikoliv jejího interpreta. Má ta hudba potenciál, může mít odezvu u lidí? Někoho sestřelit by bylo strašně jednoduché. Zatím jen jednou se mi stalo, že jsem si postupem času řekl, že u daného interpreta, jmenoval se Peter Hudlík, jsem se spletl, že jsem ho do Masakrů zařadit neměl. Ukázalo se, že hudbu dělal jen pro pobavení kamarádů.

Největší rozruch vzbudí díly Masakrů, kde zazní název Turbo. Tato kapela zařazení do vašeho pořadu neunesla. Hrozí vám někdo třeba soudy?

Pořád. Jako publicista jsem chráněný, mám právo na svůj názor a můžu ho vyjádřit. Na policii jsem byl jedinkrát. Jeden dýdžej si koupil několik desítek tisíc falešných lajků na Facebooku. Já zjistil, že Čechů tam má pár a zbytek jsou falešné lajky z Indie a podobně, mrtvé duše. To je praktika, která je častá a funguje, využívá ji mnoho kapel, aby navodily dojem, že jsou oblíbené. Já to zmínil v pořadu, a podal na mě trestní oznámení, pro pomluvu. Na policii jsem přišel, zeptali se mě, zda mohu své tvrzení nějak doložit, já ukázal, kde se to dá zjistit, policista zavřel složku a šel jsem domů.

Na vás vytáhli zneuctění interpreti záznam vašeho představení, kde zpíváte jako písničkář. A trefovali se do vás. Jaký to byl pocit, být najednou na druhé straně?

Vytahovat na někoho koncert ze studentského festivalu, to mi přijde slabé. Byla to ryze amatérská záležitost. Nevadí mi, že to video Míra Chrástka z Turba vytáhl. Já navíc měl na svou hudbu i pozitivní ohlasy, byly i pod tímto videem, ale Chrástka tyto komentáře maže. Jsem úplně v klidu, pokud si myslí, že ta písnička stojí za nic. Ale vadí mi to jednostranné mazání. Já komentáře, které kapely v Masakrech brání, nechávám. Jen ať vznikne dialog.

Platí ještě stále „co Čech, to muzikant“? Ubývá lidí, kteří jsou schopni na něco zahrát?

Tohle úsloví je věc, kterou se sami balamutíme. Něco jako zlaté české ručičky. Už to dávno neplatí. Maminka z jižní Moravy mi vyprávěla, jak u nich jako malý každý na něco hrál, chodil do hudebky. O generaci později už dělá muziku jenom jeden z padesáti. A to okrajově. Třeba právě na Moravě je úbytek muzikantů hodně viditelný. A bude to ještě klesat. Na druhou stranu, poměr lidí, kteří muziku dělají svědomitě, to znamená, založí si kapelu, koncertují, bude myslím vždy zhruba stejný. Ve společnosti je vždy poměr lidí, kteří hudbu chtějí dělat. Vždy se najdou patnáctiletí kluci, kteří si vezmou kytaru a budou chtít hrát.

Co jižní Čechy a hudba? Jsme jako kraj v něčem specifičtí?

No, to je velké téma. Z Prahy jsem zvyklý, že každý den máte možnost zajít na nějaký koncert. Praha nežije o víkendu, ale od pondělí do čtvrtka je tam koncertů třeba padesát. To v Budějcích nejde, ty mají pár klubů a scén, kde se hraje třeba jednou týdně. Na to, kolik obyvatel Budějovice mají, by se tu hudba mohla rozvíjet trochu intenzivněji. Místa, kde hrát, tu jsou, i místní dramaturgové by dělali častější koncerty rádi, jenomže je otázka, jestli o to Budějčáci stojí.

Co Budějovický majáles?

Ten je skvělý, já ho miluju, trochu s ním i pomáhám. Tomuto festivalu strašně fandím. Majáles se po republice proměnil v masovou záležitost, na které se vydělává, ale v Budějovicích si to kluci a holky dělají sami, sami si vybírají skvělé muzikanty. Dramaturgové majálesu nejdou na ruku davům, ale přesně vědí, co dělají a mají na kontě neskutečné trefy, kdy se pozvaný interpret později stane celosvětově známým.

Máte nějaké tipy na nadějné kapely z jižních Čech?

V Budějovicích jsou výborní Vees, pro mě na české scéně neuvěřitelně nedoceněná kapela. Zajímaví jsou Noncitizen. Z Velešína pochází kapela A SweetWater Trick. Pokud ale kapely hrají jeden víkend v Krumlově, pak v Kaplici, Táboře a zakončí to třeba Třeboní, mají malou pravděpodobnost, že se z tohoto regionálního kolečka dostanou na republikovou úroveň. Bohužel dnes se nejde obejít bez Prahy, trh je takhle nastavený. Vždycky to chce kapelníka, který ostatní bude tlačit dopředu.

 

Jaroslav Konáš

Konáš se narodil v roce 1985, vyrůstal v Moravském Krumlově a v Praze, do jižních Čech jezdíval s rodiči na dovolenou. Ti se sem časem přestěhovali a pro Konáše je nyní občasný pobyt v Českých Budějovicích oblíbenou relaxací, považuje je za svůj druhý domov. Na střední škole studoval textařinu, na Jihočeské univerzitě se poté začal věnovat oboru historie, ale po čase přešel do Prahy, kde studoval literaturu. Otevřel si zde i Galerii Tutsch, kterou časem proměnil v rodinnou firmu a přestěhoval do Budějovic. Dnes se živí jako hudební publicista, ve volném čase pořádá koncerty. V roce 2011 si založil internetový blog Hudební masakry, jehož popularita rychle narůstala a od roku 2013 každé pondělí vychází ve videoverzi na internetové televizi Stream.cz. Masakry si berou na mušku směšné postavičky hudební scény, nekvalitní revivalové kapely, celebrity hrající si na zpěváky, ale třeba i umělce, kteří si k rádoby slávě pomáhají podvody. Konáš pořádá i hudební anticeny Zlatý David, od roku 2014 je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.