Cesty do Malých světů

Jak se to stane, že se člověk ocitne uprostřed Malých světů?
Myslíte, proč mám tolik domečků pro panenky? Svůj první domeček jsem dostala ve čtyřech letech na Vánoce. Moje maminka ho bohužel v mých osmnácti letech dala pryč. Ten původní domeček jsem bohužel nenašla, ale během cesty při jeho hledání jsem jich postupně nasbírala padesát. Sbírám je už více než padesát let. Ten můj první domeček jsme nakonec vyrobili podle fotografie z mého dětství.

Jaké domečky ve vaší sbírce najdeme?
Jsou hlavně anglické, tam to byl a je pořád zvyk. Skoro každá holčička má svůj domeček a stále se vyrábějí. V Čechách to nebylo zvykem. U vás jste měli pokojíčky, ale ne celé domečky. U nás v Anglii to byla tradice pro bohaté lidi už od sedmnáctého století. Ve dvacátých letech minulého století bylo v Anglii hodně firem, které je vyráběly. Dnes je možné domečky sehnat i v různých online obchodech, na burzách nebo ve starožitnostech. Když vaši známí vidí, že je sbíráte, nabídnou vám třeba i nějaký svůj z dětství. 

Domečky jen sbíráte, nebo si je i vyrábíte?
Obojí. Většinou si ty, co si koupíme, upravujeme k obrazu svému. Máme většinou plán, ze kterého vycházíme. S několika domečky, třeba japonskými, nám pomáhal kamarád Norman Randal, který postavil také holandský Cape Cod dům a také řeznictví. Colin Rose, který je anglický malíř a bydlel nedaleko ve Strunkovicích nad Blanicí, stavěl třeba i jihočeský statek nebo skanzen v severní Anglii. Jeho je také malá hospoda v měřítku 1:24. Obvykle mám domečky v měřítku 1:12 nebo 1:16.

Když se vrátíme do vašeho dětství, jaké příběhy jste s domečky prožívala?
To už si přesně asi nevybavím, je mi přece jen už 82 let. Nehrála jsem si až tolik s panenkami. Mým zájmem bylo vymýšlet zařízení domečků, interiéry.

Jaké největší kouzlo u svých domečků vidíte?
Asi to nejdůležitější je, že tyto malé světy můžete tvořit a rozhodovat, co se v nich stane. V Anglii jsem pracovala v občanské poradně, kam přicházeli lidé s mnoha problémy a bylo to velmi stresující. V tomto světě mohu žít podle svého, není chaotický. To je pro mě nejzajímavější.

Tedy jste u domečků relaxovala a odpočinula si od náročné práce…
Ano, je to tak. V tomto světě si můžete všechno udělat podle svého. Každý domeček u nás má malý příběh. Dcera Alison, která je mou partnerkou v tomto podniku, pracuje v divadle. I pro ni jsou příběhy velmi důležité. 

Prozradíte nějaký příběh, který se váže k domečku?
V tom velkém domečku žije operní zpěvačka, má velkou kariéru, cestuje po světě. Teď učí zpěv u sebe doma. Měla i své dítě, ale kariéra byla důležitější. Dítě bydlí s otcem a na jeho hračkách na půdě vidíme jen pavučiny. V japonském domečku bydlí gejša, ale co se tam stane, nevím. Koloniální bungalov vzadu je z Indie z konce devatenáctého století. Bydlí tam úředník z Anglie, který v Indii pracuje a čeká na snoubenku. Její otec jí to však nedovolil, a on čeká a čeká. Na stole je dopis se zněním: „Přijedu příští rok…,“ ale on stále čeká.

Vidím tu i jihočeský statek. Jaký příběh se odehrává v jeho zdech?
Nápad dostal právě kamarád Colin Rose. Říkal, že tu chybí nějaký místní domeček, a tak ho postavil. Domeček si vymyslel, ale číslo popisné je z jeho domu v Anglii. Stojí tam pán s deštníkem, což je typické spíš pro Anglii, která se tam odráží.

Jaké další domečky u vás zájemci o prohlídku najdou?
Máme tu třeba baletní školu. Je vytvořena podle známé anglické knižní série „Baletní střevíčky“ a knihy rakousko-amerického spisovatele Ludwiga Bemelmanse s názvem „Madeline“. V dalším domečku bydlí Pepík, který sám staví domečky pro panenky. Máme tu i holandský domeček podle starodávného domu v Dordrechtu, kde se prodávala káva. Ten obchod už bohužel neexistuje. A tady vidíte hudební salon.

Co vedlo vaše rodiče k tomu, že odcestovali do Anglie?
Otec byl Žid, původně z Vídně. Ve svých čtyřech letech se s rodinou odstěhoval do Prahy. Později, roku 1938, věděl, že bude problém s Německem. Moji matku již znal, ale byli tehdy jen kamarádi. Často spolu lyžovali. Otcova matka v roce 1938 s ním ale do Anglie nechtěla odjet. Tehdy se tam vydal sám, ale požádal moji maminku, aby jeho matku do Anglie odvezla, kdyby do Československa přišli Němci. Nakonec to byla moje maminka, která odvezla svou budoucí tchyni do Anglie, ale až v letech 1940 a 1941 přes okupovanou Evropu. Dodnes nevím, jak se jim to podařilo. Obě ženy dorazily do Liverpoolu v únoru roku 1941. Rodiče se vzali 9. dubna 1941 a já se narodila v Londýně v roce 1942.

Jak jste se nakonec dostala do jižních Čech? A do Bavorova? Měla jste tu kořeny?
Doma jsme mluvili pořád anglicky, česky vůbec. Rodiče se v češtině jen hádali. (směje se) Začínala jsem mluvit česky, až když jsem přišla do Bavorova. Naše kořeny jsou ve Čkyni. Když už jsem byla dlouho rozvedená, byla jsem na dovolené v Rakousku. Chtěli jsme se jet podívat na hroby našich předků. To bylo v roce 1984, dceři Alison bylo právě patnáct let a synovi jedenáct. Projížděli jsme tu obytným karavanem a nejbližší tábořiště bylo v Bavorově. Muž, který měl kemp na starosti, chtěl jít do hospody, protože byla pouť, a zamknul bránu. Naštěstí jsem tam mluvila s lidmi, kteří uměli německy. Nevěděla jsem, co si počnu se dvěma dětmi. Oni mě ale poslali do místní hospody, abych našla toho provozovatele kempu. V hospodě bylo hodně zakouřeno s plno vojáky, tak se mi tam s dětmi nechtělo. Kroužili jsme autem kolem domů a najednou jsme potkali paní, která dokonce mluvila anglicky. To byl zázrak v té době. Jmenovala se Marie Brůžková a byla v mém věku. Vysvětlila jsem jí náš problém a ona se zeptala, co potřebujeme. Tak jí říkám, že nám stačí jen voda a záchod. A ona, že má big garden – velkou zahradu. Šla nám otevřít a řekla nám: „You come, you stay – Přijdeš a zůstaneš.“ Zvenku ten dům vypadal hrozně a velmi smutně, ale Marie nám otevřela vrata a zahrada vypadala jako ráj se spoustou květin. Byli jsme tam nakonec čtyři dny. O patnáct let později, v roce 1999, jsem navštívila jazykový kurz v Českých Budějovicích s kamarádem Fredem Freundem, který byl jedním ze zachráněných dětí Nicholase Wintona. Kurz trval tři týdny. Bohužel nebyl dobrý. Neuměla jsem pořádně ani jednu lekci. Sama jsem se pak učila z televize, z poslechu. A při každém setkání s Marií. Zůstali jsme pak u ní v Bavorově. Měla v domě malý byt, kde žila její matka, než zemřela. „A jsou ty pokoje prázdné?“ zeptala jsem se. A ona, že ano a jestli je chceme. Tak jsme celých osm let bydleli vždycky půl roku u Marie v Bavorově a půl roku v Anglii. A teď tu máme postavený vlastní dům. Dcera i já jsme už natrvalo v Čechách od roku 2020. Marie před pár lety bohužel zemřela.

Takže díky paní Marii Brůžkové můžeme obdivovat Malé světy právě v Bavorově?
Ano, přesně tak. S Marií jsme se hodně přátelily, ona byla jedinečná.

Příběh paní Gil Bomber o jejím druhém domově v Bavorově, kde si svůj vnitřní svět plný fantazie otiskla s dcerou Alison do desítek domečků, jsem vnímal podobně jako Bastian ponořený do stránek Nekonečného příběhu. Pokud byste sami chtěli nasát nezaměnitelnou atmosféru Malých světů a potkat se s jejich královnou, vypravte se od června do září do Bavorova. Muzeum se otevírá pravidelně od středy do soboty od 11 do 16 hodin a v neděli po domluvě. Telefonicky si prohlídku může domluvit i školní třída nebo větší skupina. Vstupné je dobrovolné. Více se dozvíte na stránkách www.malesvety.cz.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz