Olga Hepnarová je poslední popravená žena v Československu. Ve dvaadvaceti letech si půjčila náklaďák, vjela na nástupiště tramvaje na Strossmayerově náměstí v Praze a přejela dav lidí. Skóre: osm mrtvých, mnoho zraněných. Před čtyřiceti lety, 12. března, jí kat navlékl na krk oprátku. Tím skončil život Olgy Hepnarové z Prahy, která absolvovala diagnostický pobyt v dětské psychiatrické léčebně v jihočeských Opařanech.
Nezmizely ale otázky, jestli to tak muselo dopadnout. Od dětství se nechovala jako jiní, neposlouchala, utíkala z domova, pokusila se o sebevraždu. Na lidi nahlížela jako na svoje tyrany, přestože ani ona se k nim nechovala přátelsky. S rodiči si nerozuměla. Hledala lásku, nenašla. Jen jediný muž se do ní zamiloval. Ona jeho intimní city občas opětovala jen proto, aby nebyla sama. Psychiatrům vyčítala, že jí nepomohli. Pak se odhodlala k činu. Pomstít se lidem jako takovým.
Spisovatel Roman Cílek o ní napsal knihu, kterou už třikrát v dalších vydáních doplnil o nové poznatky. Podle přemíry různě podložených zpráv na internetu se skoro zdá, že k případu Hepnarové se už nedá nic dodat. Roman Cílek ale přesvědčil, že je to stále živé téma.

V Českých Budějovicích dnes existuje řada hostinců, které považujeme za velmi staré, neboť mají nepřerušenou tradici od první republiky nebo ještě z dob Rakouska-Uherska. Pivo se v nich točí devadesát, sto, 110 i 130 let. Za všechny takové můžeme jmenovat hospody U zlaté hvězdy, U kanonu, Jirsíkov, Na Šumavě, U Ortů či U Havlíčka. Ale které jsou ty opravdu nejstarší, pamatující ještě dobu před polovinou 19. století, a přitom dosud v provozu?

Dodnes žijí lidé, kteří mají v rodném listě starší datum, než je vznik naší republiky. Náš redaktor navštívil dvě takové ženy. Ludmila Látalová se narodila roku 1917 a Miladě Švecové schází do sta let jediný rok. Prožily novodobou státnost od samého jejího vzniku. Jejich životy šly odlišnými cestami a nebýt dlouhého věku, asi by se nepotkaly. Společným osudem se jim nakonec stal domov pro seniory ve Veselí nad Lužnicí.

Narodili se v Českých Budějovicích, proslavili se v zahraničí, ale v domovském městě o nich prakticky nikdo neví. Takové jsou životní příběhy řady budějovických Němců, odsunutých po válce z Československa. Gustav Chalupa byl uznávaný novinář, Alfred Bäcker vysoký manažer společnosti Philips. Jaké jsou jejich osudy?

Každá z nich má svůj příběh – stavby projektovali významní architekti, na kávu tam jezdily respektované osobnosti své doby, za zdmi se odehrávala malá rodinná dramata nebo na ně padal stín velkých politických událostí. Vily Františka Bílka, Vendelína Máchy nebo Hanse Spira vyprávějí příběhy dvacátého století. Časopis Barbar vybral pět z nich.

Dobrý hostinský může být oblíbený, může se těšit všeobecné úctě, ale málokdy se mu povede, aby po něm vděční spoluobčané pojmenovali ulici podobně jako po nějakém umělci či politikovi. Ve Vídni ale právě taková ulice existuje. Jmenuje se Karl Kolarik Strasse a svůj název získala po nejslavnějším vídeňském hostinském všech dob. Navíc s jihočeskými kořeny.

Pouliční prostitutka měla tvrdší život než nevěstka bordelní. Musela se ohánět, aby si vydělala na jídlo, oblečení, pravidelné lékařské prohlídky a na byt. Většinou živila pasáka, občas manžela, děti či další příbuzné. Milena Lenderová, která se dějinám prostituce věnuje řadu let a patří mezi nejrespektovanější historičky v oboru, napsala pro časopis Barbar článek o tom, jak se kdysi šlapalo v Budějovicích.

Je to jeden z nejsilnějších příběhů 20. století. Nese jméno Dagmar Šimková a odehrál se v Písku i Budějovicích, za mřížemi v komunistickém Československu. Vypráví o mladé třiadvacetileté dívce, kterou si jednoho podzimního dne v roce 1952 odvedli soudruzi z StB. Vzali jí čtrnáct let života.

Provokuje, pobuřuje. Na všechno má Jan Berwid-Buquoy trochu jiný názor a navíc tvrdí, že pro jeho teze existují důkazy. Pokud chcete vnímat historické události podle učebnic, raději nečtěte dál. Protože jihočeský zámecký pán obrací historii naruby, a v něčem přece jen může mít pravdu.