Plzeňské bouře 1953: Velká národní loupež

Na jaře roku 1953 koupila Národní galerie od sochaře Vincence Vinglera plastiku Pelikán. Honorář mu ale vyplatila až v nových penězích. Vingler prý následně vymodeloval druhého Pelikána: v kapesní velikosti. Přinesl ho do galerie se slovy: „Když jedna ku padesáti, tak tedy jedna ku padesáti!“ A velkého si odvezl.

Jenže do smíchu tenkrát nikomu nebylo. Komunistická moc okradla všechny – včetně dělnické třídy, kterou se pořád zaštiťovala – o více než dvaadvacet miliard korun.

PŘÍSNĚ UTAJENÁ LOUPEŽ

Podle sovětského vzoru z roku 1947 a pod taktovkou sovětských poradců se měnová reforma v Československu začala připravovat v roce 1952. V absolutním utajení do poslední chvíle. Ani ve Státní bance československé ještě 30. května nikdo nic nevěděl.

Měnová reforma byla ale nevyhnutelná. Od okamžiku, kdy se v Československu chopili vlády komunisté, začala obrovská militarizace naší ekonomiky a hrozil státní bankrot. „Mezi lety 1948 a 1953 vzrostly výdaje na armádu a další represivní složky šestnáctinásobně. A protože v socialismu nemůže žádný podnik zkrachovat, vydávala Státní banka další a další půjčky bez jakýchkoli záruk,“ objasňuje historik Miroslav Breitfelder.

Základní potraviny a životní potřeby byly na příděl, zboží, které se mohlo prodávat na volném trhu, zase prakticky neexistovalo. Lidé začali tušit, že se něco chystá. Ještě v dubnu dostali na konci měsíce celou výplatu. V půli května přišla novinka: záloha na výplatu květnovou, která navíc představovala většinu platu. Jenomže ji nebylo za co utratit. „V obchodech nebylo skoro žádné zboží, a tak se kupovalo cokoli, za co šlo utratit peníze: sto ramínek na šaty, prášky na drhnutí podlah…“ vzpomínal jeden z pamětníků, pozdější ředitel Muzea Škoda Vladislav Krátký. Další pamětník, Pavel Kattera, dodával: „Vůbec nic nebylo k dostání. Dokonce jsem viděl, že si člověk stokorunou zapaloval cigaretu.“

A pak přišlo ráno 1. června.

AGITACÍ PROTI CHAOSU

Už samotná organizace měnové reformy se ústředním orgánům úplně nedařila. Výměnných středisek bylo málo, stejně jako nových peněz. Naproti tomu naštvaných lidí ve frontách bylo po celé republice víc než dost. Zmatek a rozhořčení se rozhodli komunisté zvrátit po svém: agitací. Do front posílali své lidi, kteří měli radostně hovořit o blahodárnosti reformy, případně přimět davy i ke zpěvu optimistických písní. Když ovšem u střediska v Kablu Kladno začali lidé zpívat budovatelskou „Teď už máme, co jsme chtěli“, kvalifikovala to Státní bezpečnost jako provokaci. Náladu lidí v Jaroměři měly zase pozvednout lidové písně z místního rozhlasu. To se ovšem dařilo jen do chvíle, než se z amplionů ozvalo „Velvary, Velvary, kde jsou mé tolary“.

První stávkou vůbec bylo asi vystoupení dělníků v Motorletu Velešín. Během dne řekli měně své NE také dělníci v TOSu Čelákovice, Tatře Kopřivnice, v Táboře, Vodňanech, Olomouci, Frenštátě pod Radhoštěm, Ružomberoku, Jindřichově Hradci a jinde. Největší vlna odporu se však vzedmula v Plzni, ve městě, které se cítilo být díky osvobození americkou armádou stále ještě srdcem demokracie v Československu. Proč se ale bouře nerozrostly v celostátní revoluci? Proč zůstalo u místních nepokojů? Odpověď zní: informační ticho. Z rozhlasových přijímačů se tehdy ozývaly jen jásavé zdravice a děkování straně a vládě za reformu, která posune srdce Evropy k nejjasnějším zítřkům. Na správnost vysílání dohlíželi ozbrojení muži v uniformách. A protestující lidé byli přesvědčeni, že jsou ve svém odporu sami.

PRVNÍ ZVONĚNÍ Z PLZNĚ

Plzeňské bouře z 1. června 1953 si vysloužily název „První zvonění“. Šlo o první silný odpor proti komunistické totalitě od jejího nástupu v únoru 1948 a klíčovou roli v nich sehráli škodováci. V hlavním závodě se ještě do deseti hodin dařilo dav udržet pod kontrolou, ale z brány Škodovky v Doudlevcích vyrazili dělníci do města.

Události toho dne byly impulzivní a spontánní a mnohý z jejich aktérů se do nich připletl, aniž věděl jak. Karla Kasala dokonce později soud označí za vůdce celé revolty. Bylo mu tenkrát třiadvacet, byl čerstvě ženatý a pracoval v Centrogarážích Škodovky. „Byl jsem něco zařizovat ve městě. Když jsem se vrátil do práce, byli u brány shromáždění lidé. Říkali mi: Pojď s námi, jdeme na náměstí protestovat proti měnové reformě,“ vzpomínal. Přidal se. Průvod cestou mohutněl, jak se k němu připojovali lidé z dalších škodováckých bran. Ozbrojené milice nezasáhly. Možná se bály, možná jen nedostaly rozkaz.

Mezitím první část davu dorazila k budově soudu a vnikla dovnitř. Z oken začaly létat spisy a lidé je za zpěvu hymny zapalovali. Kdosi začal vykřikovat, že Američané jsou už v Domažlicích a jdou nám na pomoc. Část davu se dostala do radnice. Z oken začaly létat bysty komunistických pohlavárů. Do davu venku vjel bojový vůz tudor s cvičenou posádkou, kterou zavolal na pomoc primátor. Vojáci vešli do budovy a tudor zůstal opuštěný.

Vtom někdo zavolal: „Kdo umí jezdit s vozem?“ Karel Kasal byl automechanik a měl u sebe univerzální klíčky. A tak se přihlásil. Do auta k němu nastoupily ještě ženy s obrazy Masaryka a Beneše a muž s vlajkou. Dav začal zpívat hymnu. Pak už ale Karel Kasal nastartoval vůz a vydal se v čele vzbouřenců vpřed. Kam? Tak trochu instinktivně: k základnímu kameni Pomníku americké armádě a k Památníku národního osvobození se sochou T. G. Masaryka.

„Na mostě u nádraží na Jižním Předměstí už stáli třemi řadami: péesáci, lidové milice a esenbáci. S ostře nabitými samopaly,“ líčil Karel Kasal. „Zastavil jsem. Dav za mnou křičel Jeď! Jeď! Jenže to by bylo znamenalo masakr.“ V tom okamžiku to vzdal. Odvezl odcizený tudor do Centrogaráží, kde pracoval a doufal, že všechno skončilo.

Odpoledne začala situace houstnout. Znovu se zaplnilo náměstí Republiky, nad ním kroužily policejní vrtulníky. Během událostí 1. června 1953 bylo v Plzni nasazeno na šest stovek příslušníků armády, Vnitřní a Pohraniční stráže a Lidových milicí. Večer vytáhli do protidemonstrace komunističtí přívrženci měnové reformy. I oni mířili k soše Prezidenta osvoboditele. Hodili mu na krk smyčku a s pomocí techniky postupně celé sousoší strhli. V téže době už začalo zatýkání.

Kolem půl sedmé si přišli i pro Karla Kasala. Domů se vrátil po třech letech. V monstrprocesu bylo spolu s ním souzeno dalších šestnáct lidí. Celkem proběhlo čtrnáct soudů, v nichž bylo odsouzeno 351 lidí. Mnozí se navzájem ani neznali.

EXODUS

Soudní procesy byly ale jen jednou formou odplaty za odpor. Další desítky lidí, kteří se vesměs do revolty ani nezapojili, byly bez soudu vystěhovány ze svých domovů. Byla mezi nimi i rodina Pavla Bartovského.

„Čtyřiadvacátého června jsme dostali výměr, že se druhý den v osm hodin ráno máme stěhovat do Dolního Podluží, okres Rumburk,“ vzpomínal syn bývalého „kapitalisty“ – majitele zavedeného provaznictví. Celá rodina tenkrát začala horečně jednat. Sháněli známé, kteří by jim pomohli s rychlým stěhováním. Otec se vypravil na národní výbor a podařilo se mu vyjednat, že se nakonec mohli přestěhovat jen na chatu do Nové Huti u Plzně, která už ovšem zčásti patřila Českému svazu mládeže.

Podobný scénář zažilo i dalších více než třicet rodin, většinou bývalých živnostníků, rotariánů nebo soudců. Dospělí ani děti nespali, balili šatstvo, porcelán, knížky. Stěhovali se z velkých bytů či vil do malých, vlhkých, zchátralých nebo nedostavěných budov o pár místnostech. Jednoduché to nebylo ani s pomocníky na stěhování. Většina z nich se bála. Odmítali ze strachu, aby nebyli sami stíháni.

SVĚDECTVÍ Z PAPÍRU

Měnová reforma a události kolem ní byly dlouhá desetiletí Pandořinou skříňkou českých dějin. Z přímých účastníků dnes už žije málokdo. Mluvit mohou dnes už jen rozsudky, stěhovací dekrety, záznamy rozhlasového vysílání nebo zápisy z porad represivních složek. Z nich se dozvídáme, že v souvislosti s událostmi byl v Plzni vydán zákaz vycházení od půlnoci do čtyř hodin ráno, armáda a další represivní složky hlídaly rozhlas, plynárnu, vodárnu, elektrárnu, radnici, krajský soud, hlavní poštu, krajský sekretariát KSČ a věznici Bory nebo že 2. června dorazila do města rota tanků T-34.

Další svědectví vydávají měnové peníze. Byly vytištěny tajně v Moskvě a designem odpovídají rublové měně. Československá strana pouze stanovila témata pro líc a rub pětadvaceti-, padesáti- a stokoruny: socha Jana Žižky z památníku na hoře Vítkov a socha K. Pokorného Sbratření. Ostatní je dílem ateliéru tiskárny GOZNAK. Z rublového systému vycházely rovněž do té doby u nás neznámé nominály 3 a 25 korun.

Měnovou reformu zažilo Československo celkem třikrát. V roce 1919 a 1945 šlo o řešení poválečných problémů, jež bylo nutné a pomohlo k úspěšnému nastartování hospodářství. Reforma z 1. června 1953 spojila odstranění poválečného přídělového systému s nevídanou likvidací hotovostí a vkladů obyvatel. Na osobu bylo vyměněno starých 300 Kčs v poměru 1:5. Vše nad 300 Kčs bylo vyměněno 1:50. Vklady byly rozděleny do pásem a výměna probíhala od 1:5 až 1:50. Ovšem nikoli každému. Pokud byl občan pokládán za vykořisťovatele, nebylo mu vyměněno nic. Vázané vklady byly bez náhrad zrušeny, stejně jako veškeré státní dluhopisy. Platy, důchody, stipendia, daně, půjčky a pojistné doznaly změn také v poměru 1:5. Organizacím byly ale ztráty kompenzovány, a stát se tak zbavil mnoha miliard dluhů.

Měnová reforma 1. června 1953 byla zkrátka důmyslnou Velkou národní loupeží, v níž novodobí Jánošíci sebrali všechno všem, aby se oni sami mohli mít lépe.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz